Can I get a hallelujah?
„Porucha příjmu potravy otřásá mladou hvězdou.“ Courier- Mail
„Sakra, všichni umřeme fakt, ale fakt dramaticky.“
Nervózní Daniel Johns seděl na letišti v Sydney vedle Gilliese a Joannoua. To byla první slova, která pronesl, když se kapela sešla, aby zahájila australskou část jejich celosvětového turné pro rok 1999 k propagaci alba Neon Ballroom. Bylo to druhého března a trio byla na cestě do Brisbane – a pak do velké části západního světa – když se příběh o Johnsově skoro-zhroucení stal všeobecně známou věcí. Po troše propagace alba před jeho vydáním v rámci jednorázových vystoupeních v Londýně, New Yorku a New Orleansu byl tohle začátek skutečné dřiny.
Poté, co přijeli do brisbaneských Dockside Apartments, před jejich vystoupením třetího března v Tivoli Cabaret skočili Gillies, Joannou a nový člen kapely Holloway do bazénu, zatímco se ve 98% vlhkosti v Queenslandu strhla bouřka. Johns se zašil do hotelu spolu s novinářkou a mluvil o sobě, což byla situace, která se během toho roku koncertování často opakovala.
Hudební redaktorka časopisu Rolling Stone Elissa Blake cestovala spolu s kapelou, aby napsala speciál pro květnové vydání časopisu v roce 1999. Ale to, o čem se domnívala, že bude normálním článkem o kapele na turné, se rychle změnilo v něco radikálně odlišného a mnohem vážnějšího. Johns se potřeboval vypovídat. Měl pocit, že bylo důležité – vlastně skoro služba společnosti – informovat Blakeovou, čím přesně si prošel během roku 1998, před natáčením alba Neon Ballroom.
Skoro nenuceně se obrátil na Blakeovou:
Spousta lidí o mě měla velké starosti.
Chceš o tom mluvit?
Jo, chci.
Co se dělo, když jsi psal tohle album?
Vyrovnával jsem se se spoustou psychických záležitostí. Odstřihl jsem se ode všech, které jsem znal, asi na šest měsíců.
Byla za tím deprese?
Bylo to spojené s depresí. Začal jsem mít opravdu hrozné problémy s pocitem úzkosti. Nakonec jsem začal dostávat léky, protože pokaždé, když jsem vyšel z domu, začal jsem se opravdu hrozně třást a potit se.
Johns následně přikročil k detalnímu vylíčení své sezóny v pekle: izolaci, panickým záchvatům, své poruše příjmu potravy, strachu, že uprostřed svého zhroucení může vlastně zemřít. Dokonce Blakeové ukázal svoje léky – devět plat barevných prášků, včetně dvou různých druhů prášků na spaní. „Jenom je zkouším,“ řekl.
V jiném rozhovoru o dva dny dříve mluvil Johns s jedním člověkem od novin a druhý den ráno po jejich prvním australském vystoupení v rámci turné se místní média příběhu chytla. „Porucha příjmu potravy otřásá mladou hvězdou”, hlásal titulek novin Courier-Mail, který si manažer Watson přečetl ráno nad slaninou a vejci. Byl bledý vzteky. Už zase byla jeho kapela na první straně novin z toho nejhoršího důvodu. „Je to nechutné,“ zuřil.“Dal bych krk na to, že ve světě jsou důležitější věci, které by mohly být místo toho na první straně.“
Ale Johns se rozhodl, že se o svůj problém podělí se svými posluchači. Je pravděpodovné, že mezi miliony jeho fanoušků je někdo, kdo může mít užitek z vědomí, že i Daniel Johns trpí typickými (i když extrémními) problémy, které mívají dospívající. Jakmile se Watson uklidnil, začal se smiřovat s tím, čeho se jeho mladý svěřenec snažil docílit tím, že byl tak upřímný k novinářům. „Mám obrovskou starost o Daniela jako lidskou bytost,“ řekl Blakeové a vysvětlil, že „Daniel chce pomoct ostatním lidem a teď prostě musíme udělat, co je v našich silách, abychom mu s tím pomohli.“
Když byl článek Blakeové vydán, australskou mutaci časopisu Rolling Stone zaplavily reakce. Mnohé napsaly dospívající dívky s podobnými poruchami příjmu potravy, kterým Johnsovo přiznání poskytlo útěchu. Napsaly, že si oddychly, už se necítily samy. Některé dokonce poslaly Johnsovi básničky prostřednictvím tohoto časopisu. Objem pošty byl zdrcující a Blakeová mnoho z ní postoupila dál Johnu Watsonovi, který je pak předal Johnsovi. Blakeová k tomu dodala, že to byla nejsilnější odezva na příběh, kterou časopis kdy měl.
V rámci Silverchair se toho dělo víc než jen přímo na veřejnosti řešené osobní problémy jejich frontmana. Na pódiu se toho taky dost změnilo. Vypadalo to jako, kdyby skutečnost, že se Johns mimo jeviště obrátil do sebe, mu umožnila náhle explodovat, když zapojil svoji kytaru do zásuvky a hrál nový materiál kapely. O šest týdnů předtím na festivalu Peaches and Cream v Cobramu, na první oficiální štaci turné, se objevil ve třpytivém triku pokrytém stříbrnými šupinkami, které našel v charitativním second-handu v Newtownu, z čehož se pak stalo standardní jevištní oblečení během turné k Neon Ballroom. Staré kapsáče a trička s názvy kapel skončily odhozené na dně jeho skříně. Stejným způsobem, jakým byly středem pozornosti kapely jeho hluboce procítěné písničky se Johns stal středem pozornosti na pódiu, mlátil do své kytary a divoce otáčel rukama jako mladý, ještě vychrtlejší Pete Townshend (z kapely The Who). Dozor nad členy kapely se už nekonal, škola byla mimo obraz a Daniel Johns se přeměnil v rockovou hvězdu, která stála vážně za vidění, i když se chovala nepředvídatelně. Částečně dával svým fanouškům přesně to, po čem toužili – elektrizujícího frontmana s rozevlátými vlasy. Ale Johnsovi bylo taky jasné, že mezi osobou a „jevištní postavou“ je obrovský rozdíl.
Tohoto vnitřního konfliktu si trefně povšimnul Craig Mathieson z časopisu Rolling Stone, který si všimnul rozdílů mezi „Danielem ze Silverchair“ a Danielem Johnsem. „Je to složitý vztah“, napsal. „Daniel ze Silverchair staví Daniela Johnse před zraky veřejnosti, kde se cítí nesvůj. Ale Daniel ze Silverchair taky prodává alba, což uspokojuje sebedůvěru Daniela Johnse v jeho autorské schopnosti a jeho nenápadně urputné ambice.
Nedlouho po tom, co vtrhnul na pódium v Cobramu – na vystoupení, které sledovala Sarah McLeod z kapely the Superjesus, která se brzy měla stát Joannouovou přítelkyní – se Johns pustil do stěží rozluštitelné tirády, jedné z mnoha, které byly během turné zdokumentovány. „Fajn,“ zařval:
Ať dá ruku nahoru ten, kdo měl v životě období, kdy se cítil odcizený od zbytku světa. Ok, právě pro vás je jóga. Napíná mysl a všechno je o duchovnu. Duchovnu nebo drogách. Vyberete si jedno z toho, ok? Nebo Ježíše, ale Ježíš může být někdy dost stresující. Protože nevíte, jestli máte číst Starý nebo nový zákon. Dva různé příběhy, jde mi z toho hlava kolem.
Úplně slyšíte, jak si diváci oddechli, když svoje blábolení zakončil křikem: „Jste připraveni na rock and roll?,” zatímco se za ním členové kapely vrhli do „Pure Massacre“.
Co toto publikum – a většina z ostatních diváků během téměř stovky vystoupení, která Silverchair během roku 1999 odehráli – netušilo, bylo to, jak obtížné pro Johnse bylo vůbec vylézt na pódium. I když možná během hraní prováděl pár ze svých nejskandálnějších kousků v životě – řvaní na publikum, hraní, jak bylo napsáno v jedné recenzi, “jako kdyby se ty energické akordy zmocnily jeho těla” - Johns se ocitnul uprostřed závažné závislosti na lécích. Potřeboval prášky, které by mu pomohly hrát, prášky, které by mu pomohly vzpamatovat se po vystoupení, prášky, které by mu pomohly usnout. Každý den byl variací na tohle lékové téma. Z Joannoua, Gilliese a Hollowaye se stávali sekmnutí parťáci, během turné byli často k nalezení vzadu v autobuse, kde si pořvávali z plných plic klasické rockové popěvky jako “Sweet Home Alabama”. Ale Johns býval milion mil daleko, zíral z okna, zatímco za ním rychle ubíhala cesta. Když se na to Gillies s Joannouem dívají teď, souhlasí, že během turné Neon Ballroom bylo mnoho okamžiků, stejně jako při natáčení, kdy jste “úplně cítili ve vzduchu to napětí.”
Johnsova bláznivá jevištní postava taky věci moc nepomohla. Jeho řádění na živo mělo několik perverzních variací. V Londýně odpověděl na posměch publika, když o sobě prohlásil, že je “lesbickej honibrk”. V New Yorku před publikem, v němuž se objevila i spolupracovnice na albu Neon Ballroom Jane Scarpatoni, začal Johns najednou rapovat o tom, jak se z něj stane Posh Spice (Victoria Beckham, tehdy ještě Adams): “protože jsem čubka a vdám se za slavnýho fotbalistu.” Na důležitém vystoupení v LA, které sledovali vyděšení zaměstnanci oddělení hledačů talentů u Epicu, začal dávat improvizovan čtení z bible. V Chicagu prohlásil Větrné město za “moje nejoblíbenější město na světě. Nejoblíbenější lidé, nejoblíbenější neonová světla, nejoblíbenější balkony, nejoblíbenější lidi na balkonech.” V Melbourne se pokoušel vysvětlit vyprodanému publiku, že snězení bobrů zachrání stromy, protože: “Bobři její stromy, ne? Takže čím víc bobrů je, tím míň stromů, ne? Takže zachraňte stromy tak, že sníte bobry – pak jich bude míň na to, aby jedli stromy.” Někdy se zdálo, jako by ho znechucovalo jeho publikum, o kterém si myslel, že chce slyšet jenom “Tomorrow” - které teď Johns hrál sólově ve zkrácené, akustické verzi – a mlátit hlavami. Jindy se zdálo, jako by si Johns strašidelně zahrával se sebou a s koncepcí “rockové hvězdy”. (Když se na to dívá po letech, dlouho se směje některým podivným prohlášením, která učinil na jevišti.)
Johns taky začal mluvit sám se sebou, často mezi jednotlivými písničkami. Skoro jako tenisový hráč se nutil k nejlepšímu výkonu (“Dokážu to”) nebo křičel sprostá slova “Nenávidim tě, nenávidim tě, kurva”, řval na sebe v Minneapolis, předtím než pronesl k publiku: “Fajn, poslouchejte, strávili jsme několik zkurvenejch hodin podepisováním vobalů vod cédéček a to bylo jen kvůli vám. Jsou po patnácti doláčích – támhlec.” Zatímco zbytek kapely hrál dál, Johns si počínal jako bizarní kříženec mezi rock and rollovým šílencem a sólovým komikem.
Fanoušci si začali všímat, jak ztraceně frontman působí. Německá fanynka, která napsala na chairpage o koncertě Silverchair v Düsseldorfu čtvrtého dubna, si všimla, že “mezi ním a mezi členy kapely nebyl téměř žádný kontakt”, a srovnala vystoupení v negativním smyslu s obdobím, kdy viděla kapelu v roce 1996 poprvé, kdy “to byli tři zábavní mladí kluci, kteří si prostě užívali, že hrají muziku.”
O dva večery později po koncertě v Düsseldorfu, když byli zpátky ve Velké Británii, Johns dokonce zastavil program kapely v polovině písničky “Pure Massacre”, když chlápek z ochranky kopnul návštěvníka koncertu, který skákal z pódia. “Hej, co si sakra myslíš, že děláš, chlape?” zamlel Johns unyle, když kapela náhle přestala hrát. “Takhle nebudeš do lidí kopat.” Johns pak znovu uvedl kapelu do “Pure Massacre”, jako by se nic nestalo. V polovině dubna ve Vídni došlo k podobnému incidentu, když člověka, který proklouzl na scénu, odvlékala pryč ochranka uprostřed “Anthem for the Year 2000”. “Do prdele s ochrankou!” zařval Johns. Pak zopakoval svůj nepřátelský refrén předtím, než se vrátil k písničce. Teď se zdálo, jako by jak publikum, tak i ochranka začala lézt Johnsovi na nervy. A to ještě zbývalo odehrát osm měsíců turné.
Recenze turné byly stejně smíšené jako Johsovy pokusy dělat si legraci ze sebe a z publika. Sydney Morning Herald si ve své recenzi jejich vystoupení čtvrtého března povšiml, že “to co mělo být triumfálním odstartováním světového turné, bylo z velké míry zapomenutelným večerem.” Jon Casimir trefně napsal:
Zdá se, že Johns čím dál tím víc dělá frontmana jiné skupině. Zatímco jeho kolegové se drží obyčejného (skoro neviditelného) chování a oblečení na jevišti, Johns teď září v košili pošité stříbrnými šupinkami a vystupuje ve třpytivých očních stínech...taky nastudoval celý katalog póz rockového boha. Mezi členy kapely je odstup....Johns vypadá rozpačitě, jako kdyby věk a zkušenost odplavila trochu syrové radosti z vystupování.
Greg Cormack, který psal o jejich vystoupení v Melbourne Forum pro magazín Impress, si povšiml nejen toho, že “Johns zcela jistě celou show táhl,” ale také toho, že “se zdálo, že během programu si tihle tři kluci nevyměnili ani úsměv, ani plácnutí ruky, ani slovo.”
Daniel Johns zakoušel podivný pocit vyplývající z toho, že na pódiu vylézal ze své ulity a přesto pociťoval něco, co bylo blízko pohrdání svým publikem. Antidepresiva jeho zmatený stav ještě zhoršovala.
Patnáctého března byla kapela v Chicagu v době, kdy Neon Ballroom debutoval na prvním místě v australské hitparádě alb, čímž zopakoval nezadržitelný úspěch alb Frogstomp a Freak Show. Doma v Austrálii se ho potom prodalo 204 000 kopií. Ten den vyšlo album také v Severní Americe, přičemž v amerických hitparádách mělo album premiéru o týden později na padesátém místě. V Kanadě se nejprve umístilo na páté pozici, zatímco premiéra v evropských hitparádách byla nejlepší za dobu kariéry kapely: 29. místo ve Velké Británii, 13. v Německu a 23. ve Francii. Neon Ballroom předznamenal zvláštní obrat v obchodní prosperitě kapely.
V Americe dosáhl Neon Ballrom zhruba stejných prodejů jako Freak Show – 633 000 ve srovnání s 620 000 kopiemi Freak Show – což sice nebyla pozice, které dosáhli s albem Frogstomp, kterého se prodalo víc jak dva miliony kopií, ale nebylo to špatné, pokud si uvědomíme, že hitparádám toho roku vévodil fabrikovaný pop od Britney Spears, Christiny Aguilery a “loztomilouškých” Backstreet Boys. Rocková rádia zase okupovali škrobení Creed. Ale prodeje třetího alba kapely narostly všude jinde mimo Ameriku. V Německu se ho prodalo 101 000, ve srovnání s 68 000 Freak Show, v Brazílii 116 000 ve srovnání s předcházejícím albem, kterého se prodalo jen 38 000 a ve Švédsku 25 000, což bylo o 8 000 víc než obě předcházející alba dohromady. Desátého května, kdy měl Ana's Song (Open Fire) premiéru v australské hitparádě singlů na 14. pozici, se tento stal jedenáctým po sobě následujícím singlem kapely, který se umístil v top 40 australských singlů. Ze Silverchair se stali nejúspěšnější singloví interpreti devadesátých let.
A přesto Silverchair jezdili turné dál – a Johns se dál choval groteskně a někdy bizarně. Někdy se zdálo, jako by se posunul dál ve vývoji před svoje publikum, které se pořád hlučně dožadovalo starých písniček jako “Tomorrow” a “Pure Massacre”. Jindy docela jasně přehrával svoji roli frontmana: proč nedat publiku vedle rocku trochu toho tyjátru? Na Floridě v Tampě druhého května přijal Johns znovu masku rock & rollového evangelisty: “Dostanu od vás hallelujah?”, zeptal se publika na festivalu znepokojivě nazvaném Rockstock. “Ať to Ježíš slyší!” zařval. “Ať to Satan slyší! Ať to slyšíme kvůli sexu, drogám a zkurvenýmu rock & rollu!”
Jeho kolegové z kapely se často cítili nepříjemně kvůli jeho podivným nápadům. Joannou měl dojem, že Johns sám sebe vybízí na souboj tím, že si kopal na jevišti metaforickou jámu a pak pozoroval, jestli je schopen se z ní dostat. Ale nebylo to nic, co by basák rád viděl, zvlášť pokud Johns přistoupil k urážkám: “Někdy jste si říkali, tohle je dobrý, stává se z něj osobnost. Jindy jste si říkali, sakra, co to dneska zase bude provádět? Určitě nastala chvíle, kdy jste si říkal: “Už jen tři měsíce, už jen tři měsíce.”
Gillies si zase zachoval svoji image “člověka pro lidi” a podepisoval autogramy a mluvil s fanoušky na vystoupeních dlouho potom, co Johns odešel pryč. Uvědomil si, že to bylo slušné vyvážení toho, že neměl Johnsovu povinnost jakožto mluvčí skupiny. A nakonec mu ta pozornost ani nevadila.
Další známkou Johnsova stále nepředvídatelnějšího chování byl způsob, jakým ventiloval svoji frustraci ve vztahu ke svému publiku. Pokud nenadával na jejich nedostatečnou odezvu, dával jim přednášky na téma práva zvířat. V Saint Louis, poté co vyzkoušel svoji kombinaci “Věří tu někdo v Ježíše?” a/nebo “Věří tu někdo v Satana?” se na Pointfestu (dalším podivně pojmenovaném letním festivalu) obrátil k návštěvníkům:
“Jste nějak mrtví, lidi!” zařval. “Snažil jsem se, ale vy nic neříkáte. Teď budeme hrát, takže kurva držte huby a my zahrajem'. Prostě si tu seďte, jak jste a odvažte se, jak byste kurva měli!” Pak během písničky “Freak” ukázal publiku ukazováček a změnil text na “Body and soul/Suck my dick”.
Johnsovo chování na pódiu se stávalo jen čím dál podivnějším a vzteklejším. V Bostonu třicátého května položil otázku: “Věří tu někdo z vás ve střílení kachen?” Samozřejmě, že v publiku nemělo moc lidí ponětí o tom, že se jich na to ptá ochránce práv zvířat (kapela zřizovala stánek informující o osvobození zvířat ve vstupní hale na svých australských vystoupeních a Johns si dokonce pořídil tetování s tématem osvobození zvířat), protože, když odpověděli, že ano, Johns vypálil: “Každej, kdo odpověděl “ano”, je kokot.”
O tři večery později v Atlantě hlídkovala protestní skupina, která si říkala Be Level-Headed (“Uvažuj rozumně”), na festivalu Hard Rock Fest 99, kde kapela hrála, a prohlašovala, že “Suicidal Dream” a “Israel's Son” jsou “obzvláště nepřístojné” písničky. Kapela vypustila z programu obě písničky v reakci na žádost pořadatelů akce. Uprostřed programu zastavil Johns show, aby ukázal prstem na skupinu náležející k církvi, která ho obvinila z toho, “že propaguje násilí: “Tohle prej děláme s naší muzikou, propagujem' násilí, podle církve. Jo, církev má vždycky pravdu. Takže my propagujem' násilí, sorry. Dostanu od vás zkurvený haleluja?” Johns pak zaimprovizoval “Advance Australia Fair” (australskou hymnu), melodii, kterou z publika vůbec nidko neznal.
Někdy Johnsovi ujel jazyk a udělal narážku na zdroj své podrážděnosti. “Díky, to je náš jedinej hit,” řekl po tom, co odehrál nesoustředěné provedení “Tomorrow” v Denveru. “To bylo ještě tehdy, když jsme byli australská pubertální grungová senzace. Teď jsme podle novin jenom další rocková kapela.”
Navzdory Johnsovu vzpurnému chování a občasným vlažným reakcím na jejich vystoupení, byla kapela pořád atrakcí prvního řádu. Čtrnáctého července ve Vancouveru se Johns pustil do přeřvávacího zápasu s nespokojeným návštěvníkem, zatímco tomu přihlížely Courtney Love a Samantha Moloney z kapely Hole. V San Francisku po celé vystoupení nekomunikoval, když přitom Fred Durst z Limp Bizkit stál u pódia a pro sebe si odříkával většinu Johnsových textů.
Pořád nebylo jasné, jestli Johns svoje publikum miluje, nebo nenávidí. Pokud se zrovna nepouštěl do slovních soubojů jen tak pro zábavu, zval je na jeviště, aby se přidali. Vyzkoušel to v Dallasu na začátku června během “Anthem for the Year 2000”, na konci turné v Austrálii se to stalo pravidelnou součástí noci se Silverchair. Jakmile Johns na pódiu shromáždil sbor, vybízel je k tomu, aby zpívali z plných plic “We are the youth”. Ti šťastlivci stáli na zvláštním stupínku připraveném pro sbor a měli na sobě trička s potiskem od kapely. Byl to chaos, v němž bylo dovoleno cokoli.
Ale navzdory mnoha tvářím, které Daniel Johns měl – rockový bůh, svůdce davů, rouhač, komik s diskutabilním humorem, evangelista, sbormistr – byl pořád odcizen od obou svých parťáků v kapele a od publika. Zatímco Gillies a někdy i Joannou a Holloway podepisovali autogramy a pózovali pro fotografie s fanoušky po vystoupení, Johns se raději zašil do autobusu nebo do bezpečí hotelu.
V Austrálii někdy v červenci vybídl Johns k další invazi na jeviště během “Anthem”. “Teď mě poslouchejte, já jsem tady šéf,” řekl Johns publiku a ochrance. “Neposlouchejte nikoho jinýho!” Ale když se jedna z fanynek pokoušela dostat moc blízko ke Johnsovi, vyděsil se: “Pusť mě”, řekl. “Tenhle tejden jsem měl s psychoušema co do činění ažaž.” O pár dnů dříve šestadvacátého července byl Johns očištěn od nařčení z obtěžování, které podala jistá Jodie Ann Marie Barnes, další, kdo byl posedlý Silverchair.
Následovalo další kolečko po Evropě, kde dělali předskokany starým kámošům z Red Hot Chili Peppers, a závěrečné povyražení v Americe předtím, než byli na konci listopadu a na začátku prosince připraveni uzavřít turné k albu v Austrálii. Mnohdy bizarní, duševně i citově vyčerpávající turné k Neon Ballroom se zastavilo jedenáctého prosince v sydneyském Domain, kde byla kapela hlavními hvězdami na každoročním festivalu Homebake, párty jenom pro místní, která vznikla v polovině devatesátých let jako jakýsi “Big Day Out pro všechny Australany.” Jelikož se z Triple J stala celostátní stanice a TV pořady jako Recovery šířily informace o tuzemské muzice, byly to dobré časy pro místní kapely – z nichž mnoho jich bylo inspirováno úspěchem Silverchair.
Silverchair už dříve oznámili, že vystoupení na Homebake v Sydney bude jejich posledním minimálně na rok. Byli vyčerpaní po uplynulých pěti letech a potřebovali si odpočinout od hudby, cestování i jeden od druhého. V rozhovoru těsně před vystoupením snil Johns nahlas o tom, že se “bude vídat s kamarády a nebude se muset ohlížet na nějaký časový rozvrh. Věci, které nebudou zahrnovat propagaci kapely nebo to, že jste 'pan Silverchair'.”V zákulisí se jako blesk šířila zvěst, že už je to tady, kapela se rozpadá. Na straně pódia přihlížela Natalie Imbruglia, spolu se svojí sestrou Laurou. Popová hvězda (a bývalá herečka v seriálu Neighbours) se dala dohromady s Johnsem před dvěma měsíci na předávání cen ARIA, kde se jejich vztah, který začal tehdy, když se před rokem setkali v Londýně, rozvinul, když se zabrali do vážného, hlubokého rozhovoru v hotelu Gazebo Hotel, místě, kde se konala after-party její nahrávací značky BMG. Vlastně druhý den ráno spolu ještě mluvili, když si jich lidé všimli v baru King's Cross..
Poté, co přišli na jeviště po takových kapelách jako Powderfinger, Jebediah, Eskimo Joe a Deadstar, pohled na Johnse v jeho úžasném sytě barevném rockovém úboru – o nic menším než nachovém, rockovém úboru pošitém stříbrnými šupinkami odrážejícími světlo, zhotoveném na zakázku – totálně vybláznil publikum na Homebake. Navzdory úspěchu, který sklidilo mnoho kapel na programu, nikdo nebyl takovou okázalou hvězdou jako Johns. Kapela pochopila také význam akce, takže investovali více peněz do osvětlení a vizuálních efektů. Když hráli ten rok dříve na festivalech po Evropě, všimli si, že velké kapely do svých vystoupení začleňují velkolepá světelná show. Silverchair si přáli něco takového, zvlášť když věděli, že budou na nějaký čas potom mimo jeviště. “Strávili jsme spoustu času přemýšlením o těch světlech, protože jsme chtěli, aby si to lidi zapamatovali,” řek Gillies později.
Protože je osvobodilo vědomí, že tohle byl konec turné a jelikož byli nadšeni, že jsou zpět před svým australským publikem – kapela shodila veškerou zátěž toho roku, jako by se zbavila staré kůže. Ponořili se do “Israel's Son”, přičemž Gillies – kterého Johns představil publiku jako “154 kilo slávy!” - převzal vedoucí úlohu a mlátil do své bicí soupravy, jako kdyby mu předtím něco udělala. Johns si vyprosil sám “haleluja” předtím, než kapela pustila z otěží kolísavou “Emotion Sickness”, přičemž Holloway si příliš nezadal s Helfgottovou frenetickou klavírní sekcí.
V době, kdy se kapela dostala až k “Miss You Love”, Domain se proměnilo (jak o tom informoval časopis Rolling Stone) v “přesnou ukázku stadionového rocku, od jediného kuželu světla mířícího na Johnse po dobu první sloky, až po záplavu červené na pozadí na sboru a bouřlivé zpívání publika spolu s kapelou.” Nedlouho po tom Johns – jak to dělal často během vystoupení během turné k Neon Ballroom – začal hrát kytarový motiv “Mamba Number Five” od Lou Begy a “Genie in the Bottle” od Christiny Aguilery a pak se pustil do písniček “Freak” a “Anthem for the Year 2000”. On, Gillies a Joannou pak seběhli z pódia, přičemž jim v uších zněl řev 20 000 fanoušků.
“Nečeká se od nás, že zahrajeme přídavek,” řekl Johns davům o pár minut později, “ale zahrajeme ho, protože vás milujem.” Zatáhli oponu za celým večerem, turné i albem burácejícím “Spawn Again”.
“To vystoupení mělo zvláštní chemii,” řekl Gillies potom.
Byla to opravdu třešinka na dortu posledních šesti let. Bylo to nové tisíciletí, byl to konec Neon Ballroom a byla to opravdu dlouhá štreka a my jsme to všechno dokázali. Bylo to jako oslava.”
Joannou dokonale vystihl náladu členů kapely a jejich smíšené pocity: “Jakmile jsme skončili vystoupení na Homebake a řekli jsme: “Díky, dobrou noc!” řekli jsme si “Počkat!”. Bylo to divný. Nějak moc rychle to skončilo.” Ačkoliv spoustu času na turné si přál, aby mohl být někde jinde, náhle nechtěl, aby to skončilo.
Když kapela jela autem zpět do Newcastlu, připravovali se na spoustu prázdnoty. Když se zase zaběhli do své domácí rutiny, v nejistotě, jestli bude kapela ještě někdy jezdit turné nebo nahrávat desku, Daniel Johns už měl plné ruce práce psaním rock & rollového opusu.