Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šílenství v moshpitu:

 

rozhovor s Davidem Fricke

 

Renomovaný americký hudební reportér David Fricke přišel do časopisu Rolling Stone v roce 1985 jako hudební šéfredaktor. Dnes je z něj hlavní šéfredaktor. Byl prvním vlivným americkým reportérem, který viděl Silverchair v akci, když navštívil jejich legendární vystoupení v roce 1995 na Big Day Out v Sydney. Pak se se skupinou vydal na cestu, když jezdili turné po Americe během zimy na severu v roce 1995, kdy kapela získala platinovou desku za „Tomorrow“ a za jeho mateřské album, Frogstomp. David Fricke, který byl velkým zastáncem Silverchair a nadšencem do australské muziky, od té doby sledoval kariéru skupiny.

 

Co vás přivedlo do Austrálie v roce 1995?

 

Jel jsem tam, protože REM zde zahajovali svoje světové turné. Dojel jsem právě na dvě z jejich sydneyských vystoupení a Big Day Out se konal během tohoto desetidenního období. Protože jsem byl tehdy šéfredaktorem hudební rubriky, podařilo se mi získat speciální výjimku, abych se mohl ochomýtat na Big Day Out. Nikdy jsem na žádném nebyl a když se člověk zamyslí, že jsme věnovali tolik prostoru festivalu Lollapalooza a všem festivalům, které se vynořily těsně po něm, myslem jsem si, že bude stát za to podívat se i na něj.  

 

 

 

Slyšet jste předtím hodně o festivalu Big Day Out od kapel, se kterými jste dělal interview? Povídalo se o festivalu v zámoří?

 

V té době už začínal získávat reputaci díky ročníku, kdy na něm zahrála Nirvana (1992). A samozřejmě o něm mluvili australští hudebníci a reportéři, se kterými jsem se znal. Taky jsem si myslel, že má cenu o něm informovat, protože tam hrála kapela Hole, hráli tam Ministry plus všechny australské skupiny, o které jsem se vždycky zajímal. Nakonec jsme udělali spoustu fotek a napsal jsem vyčerpávající reportáž.

 

Co jste v té době věděl o Silverchair?

 

V té době mi John O'Donnell, kterého jsem znal z doby, kdy pracoval pro Rolling Stone – a který mi dal vědět, když začal pracovat pro Murmur s (Johnem) Watsonem – začal posílat nějaké věci. Jsem si celkem jistý, že se ke mně dostala jedna z prvních kopií EP. Ty písničky jsem dobře znal, zvlášť Tomorrow.

 Jinak jsem věděl jen, že je jim fakt málo let a že John (O'Donnell) je z nich hrozně nadšený. Sešel jsem se s Johnem, když jsem byl v Sydney a on je vynášel do nebes. V době, kdy jsem ho potkal na vystoupení v Sydney, všichni básnili o vystoupení v Melbourne, které proběhlo před pár dny, na kterém lidi skákali na střeše nahoru a dolů a všechny tyhle věci. Evidentně se o nich všude mluvilo. Naštěstí hráli ten den, kdy jsem byl na festivalu.

 

Co si vybavujete z jejich vystoupení?

Když začal odpolední program, publikum se začalo šikovat, aby je vidělo – a naprosto se vymklo kontrole. Očividně hráli na moc malém prostoru. Jsem si jistý, že by proti tomu sbor požární bezpečnosti měl námitky. Lidé vylezli na střechu, stáli vzadu – a co se týče nás lidí vepředu, no, asi si umíte představit to praskání žeber. Bylo tam opravdu narváno. Byl to neskutečný hukot. Dneska už je těžké vybavit si ten pocit očekávání při rockovém koncertu, protože všichni máme představu, jak budou probíhat, stal se z nich rituál. Ale tohle byla kapela, která byla až moc mladá, aby byla součástí toho rituálu – a velká část publika byla až moc mladá na to, aby reagovala netečně.

 

Cítil jste z publika majetnický pocit?

 

Rozhodně jsem cítil pocit hrdosti. Bylo tam vzrušení, byla tam hrdost, bylo tam očekávání. Bylo tam něco, co tam rozhodně nebylo, když byli na scéně Hole nebo Ministry. Objevilo se to tam taky, když později hráli na větším pódiu You Am I, ačkoli tam nebylo tak narváno. Tenhle nedefinovatelný pocit lidé sdíleli po celý den, protože se tu poprvé vážně ukázala na celonárodní úrovni spousta těchto kapel, oproti akcím s regionální dimenzí. Ale Silverchair byli ti, o koho tu šlo: stalo se z nich číslo jedna, byli tak mladí – a kombinace něčeho neokoukaného a úspěchu jim dodala neporazitelnosti.

 

Jak si vedli v porovnání s jinými skupinami, které taky vystoupily?

 

Nadchli mě, naprosto mě uchvátili. Ne že by udělali něco speciálního, ale byli tak dobří, sebejistí a nezdálo se, že by jim nahnala strach skutečnost, že jsou největší událostí od vynálezu kola.

 John (O'Donnell) mě vzal do zákulisí krátce před začátkem vystoupení a představil mě poprvé Johnu Watsonovi a ti tři kluci prostě seděli na podlaze otočeni ke zdi. Byli tak, no prostě, měli takový ten „no jo no“ přístup. Byli tak lhostejní vůči tomu všemu. To, že se se mnou setkali, pro ně neznamenalo nic důležitého – John mě představil: „David Fricke z časopisu Rolling Stone, z USA bla bla bla...“ a oni prostě jen: „Bezva.“ Neurazilo mě to, jen jsem si uvědomil, že ti kluci to mají pod kontrolou, šlo to úplně mimo ně v tom nejlepším slova smyslu. Byli připraveni jít na scénu a zahrát.

 To, na čem jim záleželo, bylo hraní, písničky, muzika a všechno to vzrušení, které se jim dostávalo od publika. Nesešlo jim na tom, že se tam potlouká chlápek z nějakého časopisu nebo že tam je milion dalších lidí z nahrávacích společností – a taky to to nechápali tak, že by byli ve společnosti přátel. Byli ve společnosti dospělých. Nemělo cenu se jimi vzrušovat. Opravdové vzrušení přicházelo, když měli jít hrát. Tak jsem to viděl já. 

 

A co jejich vystoupení? Bylo celkem krátké, ne?

 

Bylo dost krátké, v zásadě zahráli svoje první album. Nejsem si jistý, kolik z něj bylo tehdy odehráno. „Israel's Son“ mě prostě odrovnal – pokud si to správně pamatuju, byla to jejich poslední písnička. V jistém smyslu Tomorrow vedlle něj a písniček jako „Pure Massacre“ znělo skoro až zastarale. Má tu měkce/hlasitou dynamiku, ale znělo skoro jako balada ve srovnání s „Massacrem“ a „Israel's Son“. Nejenže bylo Tomorrow dobré a tihle kluci byli dobří a dělali rámus a výborně vypadali, ale měli pár náročných písniček, u nichž stálo za to pořádně si zaházet hlavou. 

 

Kde jste byl, když bylo dění v plném proudu?

 

Stál jsem přímo na straně pódia, uprostřed davu, blízko rohu, kde stál Daniel. Byl tam hrozný hluk a já jsem stál přímo tam. Kdybych se byl dostal ještě blíž, už bych býval stál na jevišti. Byl jsem nadšený. Ten den jsem slyšel výbornou muziku – You Am I byli skvělí, Spiderbait byli skvělí, bylo báječné vidět Denize Teka, jelikož jsem už dvacet let fanouškem kapely Radio Birdman – ale Silverchair byli tím, kdo všechny příjemně šokoval. Vrátil jsem se do New Yorku a pořád jsem o nich jen mluvil.

 

Šla si Courtney Love omrknout Daniela?

Při sydneyském Big Day Out se Courtney kymácela a potácela všude možně, takže proč by měl být zrovna Daniel vynechán? Celá atmosféra v zákulisí byla tak odvázaná, ale nezdálo se, alespoň v Sydney, že by se toho nějak moc účastnili. 

 

Co se dělo pak?

Frogstomp tady vyšel na podzim a neúprosně se šplhal na vrchol. Začal jsem s nimi cestovat v prosinci 1995 – pamatuju si to, protože byla kurevská zima. Album si vedlo tak dobře, že si to zasloužilo zvláštní článek, takže jsem si dal za úkol, že se s nimi vydám na cestu na pár štací v Kanadě a pak jsem s nimi jel do Detroitu.

 

Změnili se hodně už v té době?

 

Cítili se se mnou mnohem uvolněněji. Moje předešlé setkání s nimi bylo trochu „Ahoj, no“, v takovém tom pubertálním stylu „je mi všechno někde“. A s tím nemám žádný problém. Ale jakmile jsem se s nimi vydal na cestu a poznal jsem o trochu líp Johna (Watsona) – myslím, že jim asi řekl, že jsem v pohodě a můžou se se mnou klidně bavit – uvolnili se. A dělali si ze mě někdy legrácky. To víte, bylo jim šestnáct. Smáli se a házeli ironické hlášky a dělali všemožné vtípky týkající se tělesných funkcí a tak podobně. Cítil jsem se, jako bych se vrátil zpátky na střední.

 

Cestoval s nimi i jejich dohled? 

 

Byli tam jejich tátové a myslím, že - při vší úctě - byli trochu rozpustilejší, protože tam byli tátové a ne mámy. Tátové si cestu užívali stejně jako kluci. I když vyžadovali disciplínu, měl jste spíš pocit, že cestujete se svým nejlepším přítelem, než že cestujete s maminkou. Byla to prostě jiná atmosféra. Popravdě se s nimi fajn povídalo. Rodiče nedávali rozhovory, ale všichni souhlasili s tím, že si sednou všichni tři a udělají rozhovor v hotelu v Detroitu. Byla s nimi docela legrace. Všichni pocházeli z dělnického prostředí, jejich náhled na věc byl takový, že pro ně tahle cesta znamenala stejnou zábavu jako pro kluky. Dá se říct, že si prožívali se svými syny znovu celé dospívání. Bylo to jako jeden velký výlet pod stan. 

 

Varovali tehdy tátové své syny před nástrahami hudebního průmyslu?

 

Ne tak moc, jak byste očekávali. V té době byli matky i otcové už ponořeni v celé věci, co se týče sjednávání smlouvy s vydavatelstvím a všeho, co bylo podstatné v Austrálii, takže už získali nějaké odborné znalosti o tom, co nebylo příliš chytré a co ano. Co jsem tak odhalil u všech tří otců, bylo přesvědčení, že jakkoli se kluci chovají potrhle, nezdá se, že by měli strach, že (kapela) začne běhat za holkama, balit štětky a dá se na drogy. Jediná věc jim všem přišla podivná – pití, protože v Americe je povoleno pít až od 21. A v některých případech hráli v klubech, kde se podával alkohol. Ale zase na druhou stranu, dřív hráli po australských hospodách. Už to zažili jeden celý rok, jediný rozdíl byl v tom, že tady to bylo větší, tady toho bylo víc.

 

Zaměřovala se americká média na věk kluků v kapele? Bylo to jejich hlavní téma? 

Myslím, že s tím měli menší problém lidi, kteří si album koupili, než ti, kteří o něm psali. V Detroitu hráli pro publikum, které bylo starší než oni, které přišlo pro to, že se jim písničky líbily a měli rádi ten zvuk. Nebyli to Noise Addict nebo Jimmy Osmond, nevypadali, jako by jim bylo 8 let. Tihle kluci uměli hrát, Ben byl senzační bubeník, Chris dokázal opravdu dobře udržet basovou linku a Daniel dokázal navázat kontakt s publikem. Ne tak dobře, jako o dvě turné později, neměl namalované oční linky nebo ďábelskou bradku, ale věděl, jak si poradit na jevišti. Otázka věku vás vůbec nenapadla, dokud ji někdo nenadhodil. Jedině tehdy, když na někoho vystrčili holý zadek z autobusu, začali jste přemýšlet o jejich věku a pak jste si řekli „No jo, je jim 16.“ 

 

Byl Daniel pravidelně přirovnáván ke Kurtu Cobainovi?

 

Všude to psali, lidi o tom mluvili, ale já jsem na to osobně vůbec nedal. Dělal jsem rozhovor s Cobainem, viděl jsem Nirvanu a měl jsem za to, že se jedná o dvě různé věci. Daniel byl mladý, měl blond vlasy a hodně křičel. Tahle tradice se táhne – podívejte se na Craige Nichollse (z kapely the Vines). 

 

A co jejich „australskost“ - zaměřovala se média na tohle?

 

Začal jsem se o ně zajímat nejdřív proto, že pocházeli z Austrálie a protože jsem byl dlouhodobě zamilován do hudebního dění u protinožců. Ale rádia neuváděla „Tomorrow“ jako „tu písničku od australské skupiny Silverchair“. V době, kdy se stala hitem, byli prostě jen Silverchair. Nebylo to tak, že by mávali australskou vlajkou nebo že by v jejich videoklipech tancovali klokani. Nedělali z toho aféru. Kvůli svému věku měli dost práce s tím, aby si vytvořili svoje vlastní osobní identity, natožpak aby mysleli na nějaký ujetý nacionalismus.

 Jedna část jejich příběhu je však opravdu typicky australská, způsob, jakým získali nahrávací smlouvu. Tady v Americe nemáme progresivní soutěže na celonárodním rádiu, do nichž se mohou hlásit mladé kapely se svými demy. Co tady máme? American Idol (Amerika hledá Superstar). Myšlenka, že rádio Triple J se tak zasazuje o to, aby prosadilo jednu konkrétní kapelu z Newcastlu s průměrným věkem jejích členů 15 let a pomáhá jí prodrat se na mezinárodní výsluní, je neslýchaná. Dokonce i kapela the Strokes se musela vydat do Anglie – a za značný díl své slávy je vděčná právě jí. The Vines to udělali stejně.

 Takže to nejaustralštější na Silverchair spočívá v tom, že se jedná o zemi, kde žije dostečně malý počet lidí a média, zejména Triple J, jsou dostatečně progresivní, aby se jim podařilo dosáhnout tak okamžitého efektu a prorazit v zámoří. Každopádně pokud by Triple J provedl tohle všechno naprosto stejným způsobem a album by nestálo za nic, nedostali by se dál než za humna. Kdyby neměli kvalitní muziku, vůbec by nezáleželo na tom, jestli jsou z Austrálie, nebo ne. Ale díky cestám, které jim byly dostupné a skutečnosti, že měli zboží, které mohli nabídnout, myslím, že v tom měli náskok, který by neměli, kdyby pocházeli třeba z Bloomingtonu v Indianě.

 

Užívala si kapela všechno to cestování a propagaci a hraní, když jste byl s nimi?

 

Celé to byla senzační, nesmírně báječná doba. Samozřejmě, že to obnášelo spoustu práce, ale když je vám 16 a jste členem slavné rockové kapely – je to vůbec práce? Seděli byste radši ve škole? To si nemyslím. Bylo taky zajímavé s nimi mluvit – jejich vzory byly mladší, zatímco jejich tátové mluvili o Ritchiem Blackmorovi a Deep Purple. Pro kluky byl bůh Tim Rogers.

 

Ale přitom často zdůrazňovali, jaký vliv měla sbírka desek jejich rodičů na jejich vlastní hudbu.

 

Děti tohle dělají v každém případě víc, než si jsou ochotny přiznat. Účelem je nepřiznat se k tomu. Ale nechali se nachytat. Vzpomínám si, jak jsem se zeptal Daniela ohledně něčeho, co se týkalo jeho vzorů, a on řekl: „Takovej chlápek, jmenuje se Donovan.“ Pak to všechno začalo dávat smysl. Ale to jenom dokazuje, že dával pozor. Možná k tomu dospěl z jiné generace, jiného desetiletí, ale poslouchal hodně z toho, co ho obklopovalo, ať už to byl Kurt Cobain, Tim Rogers nebo nějaký chlápek, který se říká Donovan.

 

Takže kdo byl třídní šašek ze Silverchair?

 

Byli na tom podobně. Chris byl asi o trochu tišší než ostatní dva kluci, Ben a Daniel tyhle věci vždycky iniciovali. Ale Chris si vedl stejně dobře, jestli ne líp ve výměnách s okolním světem. A okolní svět zahrnoval každého kromě nich tří, včetně jejich tátů a Watsona. Watson byl jejich vděčným terčem, neustále na něj dělali vtípky a šili do něj. Ale když jste mladý, takové věci prostě děláte, máte pocit, že si můžete dovolit cokoli. 

 

Záleželo jim vůbec na něčem?

Určitě bylo vidět, že jim záleží na tom, co dělají, a to na mě opravdu udělalo dojem. Byli tak mladí a tak soustředění a tak oddaní věci. Když měli jít na scénu, nikdy neblbli. V autobuse vždycky hodně blbli, ale když nastoupili na scénu, zábava šla stranou. Opravdu tvrdě pracovali a viditelně si práci užívali. A proto byla jejich vystoupení tak povedená, ať už hráli pod širým nebem nebo v tom malém sále St. Andrew's Hall v Detroitu, nebo když jsem je později viděl v Roselandu v New Yorku. Viděl jsem je na různých místech a vždy vyhověli prostoru a nezáleželo na tom, jaký byl nebo kdo v něm byl.

 

Povězte mi o těch kamínkách...

 

(Směje se) Nevím, kde ten autobus vzali. Hrozně mrzlo, byl prosinec. A v určitém momentě to topení v autě zabalilo. Byla fakt šílená zima. Já jsem se s tím uměl tak nějak srovnat, protože jsem na to zvyklý, ale když jste z Austrálie, nemyslím, že byli úplně připraveni na takovouhle zimu. Zastavili jsme na nějakém neznámém místě po cestě a řidič nebo možná jeden z otců přišel s nápadem, že seženeme elektrická kamínka, což celkem dávalo smysl. Evidentně jediná, která se jim podařilo sehnat, byla kamínka na petrolej, která položili doprostřed uličky v autobusu. Zažehli tu věc a vypadalo to trochu hrozivě. Oheň by snad ani tak nevadil, ale co vdechovat ten kouř?

 Všichni jsme se tomu smáli, ale když jsem se vrátil a pověděl o tom své ženě, řekla mi: „Zbláznili jste se?“ Byla zima, byla to dlouhá cesta a lidi byli nabalení, Daniel měl na sobě asi čtyři kabáty. Potom nám došlo, jaká kolosálně pitomá věc to byla. Ale buď jsme si mohli poradit takhle, nebo nás taky mohli najít zmrzlé u silnice. Byli jsme jako Neandrtálci uprostřed doby ledové.

 

Máte na to turné hezké vzpomínky?

 

Moc se mi líbilo. Byl to jen týden, možná ještě míň, ale bylo to skvělé. Byla zábava moci s nimi trávit čas, koncerty byly skvělé a to všechno na ježdění po turné miluju. A jejich příběh nebyl ještě stokrát omletý, v té době je ještě nikdo nějak rozsáhle nevyzpovídal a rodiče neposkytli ještě ani jeden rozhovor, což bylo něco, co pro mě zařídil John Watson.

 Nechtěli, aby se stali součástí toho příběhu a aby se tak zdůraznil mladý věk skupiny. Chtěli kluky prezentovat jako jednotlivce s vlastním názorem a cítěním. Bylo patrné, že s kapelou ještě nebyl dělán rozhovor tak, že by nebylo možné dozvědět se nic nového, mluvil jsem s každým z nich více než hodinu, což jim muselo připadat jako věčnost. Podařilo se mi z nich dostat věci, které jsem se zatím nikde nedočetl, dokonce ani v australských článcích o kapele.

 

Takže během zimy 1995 a až do začátku roku 96 se nebylo možné v USA vyhnout „Tomorrow“?

 

Ne tak, abyste ho měl při jeho poslechu plné zuby. Přiznejme si to, rok 1995 byl dobrým rokem, abyste tady prorazil: měli jsme Mellan Collie (a Infinite Sadness) od Smashing Pumpkins, Beastie Boys byli hlavní hvězdou festivalu Lollapalooza. Myslím, že to byl vrchol alternativního rocku v téhle zemi, který následoval po Cobainově smrti. Když se to tak vezme, Silverchair byli přesně to, na co se čekalo. Vytěžili výhodu z dobrého načasování, stejně jako ze svého řemeslného zvládnutí hraní a talentu. Měli se objevit kapely jako Tool, Pumpkins, Hole, Ministry, Nine Inch Nails – chystalo se toho spousta. To bylo ještě v době, než se top 40 nejhranějších písniček v téhle zemi omezila na hip-hop a dance music. V top 40 dneska neuslyšíte žádnou rockovou muziku. Byla rozškatulkována (podle cílových skupin) do poslední mrtě. Proto to mají Silverchair tak těžké, když se teď chtějí dostat do rádií, protože je nemožné najít formát, který by dokázal oslovit dostatečně velké spektrum diváků. Stačí jen sledovat MTV. Všechno je jen o tom, zaměřit se na správnou cílovou skupinu. To hovoří za vše.

 

Pak jste se sešel znova se skupinou následující rok v New Yorku, že?

 

To byla fakt jízda. Přijeli dělat nějaké postprodukční práce nebo nějaké bonusové písničky (k singlu Freak) a Watson mi zavolal a řekl mi“ „Co kdyby ses zastavil podívat?“ Bylo to v nějakém studiu na Čtrnácté ulici. Přišel jsem tam někdy na konci odpoledne, trochu jsme si popovídali a Nick (Launay, producent) dělal tak něco, co se obvykle v nahrávacích studiích dělá. Pak přišel čas nahrát bonusové písničky a rozhodli se udělat předělávku písničky „New Race“ - a byl tam Deniz Tek. Říkal jsem si - „Super! Deniz Tek a dokonce dvakrát během jednoho roku.“ Radio Birdman tu nikdy nehráli, takže vidět ho tu pracovat bylo senzační.

 Všichni se výborně bavili. Udělali základní nahrávku – zvukový záznam, zpěv, Denizovo sólo na kytaru – nezabralo to víc jak hodinu. Na konec pak udělají tu část vokálů na pozadí s „Yeah, hup!“. Daniel odejde, Ben odejde, Chris odejde, Denis odejde. Pak se ke mně otočí Nick a povídá: „Jděte tam!“ Řekl jsem mu „No to si děláte srandu.“ Připomněl mi, že je to můj splněný sen, Radio Birdman a Silverchair. Takže mi dal sluchátka a všichni jsme postávali kolem mikrofonu a řvali jsme: „Yeah, hup!Yeah, hup!“ Sakra, to bylo nejlepší. Řekl jsem: „Tak teď můžu umřít – zazpíval jsem si s Denizem Tekem a Silverchair na písničce od Radio Birdman! Díky, panebože!“ To byla zhuštěná historie australského rocku. 

 

 

Lichotil vám závěrečný mix písničky?

 

Byl jsem si náležitě vědom toho, že jelikož jsem se k tomu jako jediný z nich přichomýt' zcela náhodou, nesmím to pokazit. Možná ze mě mluví jen moje představivost nebo moje ego, ale myslím, že se v tom mixu slyším. Já nevím. Byli jsme všichni kolem jednoho mikrofonu, nebylo to jako u Queenů nebo tak. Když ten singl vydali, zmínili mě na něm, což mě fakt hodně potěšilo. Poprvé jsem se ocitl na desce číslo jedna. To už se mi nepovede.

 

Co jste si myslel o Freak Show, o takzvaném obtížném druhém albu?

 

Problém je v tom, že jejich první album mělo nehorázný úspěch, ale jsem toho názoru, že Freak Show si vedlo lépe než další album u spousty lidí, jejichž první alba měla taková obrovský a okamžitý úspěch jako to jejich. Nádech novosti se už vytratil, takže jeho úspěch byl založen na kvalitě písniček.

 Při druhém albu se taky stali hlavními hvězdami na akcích většího rozsahu. Pokud lidé říkají, že to album je propadák, ptám se, podle jakých měřítek tak soudí? Já jsem byl toho názoru, že Freak Show je opravdu dobré, opravdu se mi líbilo. Vyrostli jako hudebníci a řekl bych, že Daniel opradu vyspěl jako autor. Ve skutečnosti umí opravdu dobře psát balady.

 

 

Myslíte si, že si to kapela v průběhu své kariéry nezaslouženě slízla?

 

Dost lidí si spojuje Silverchair s tou vlnou kvasi-grunge, která se vynořila v polovině devadesátých let, a spousta lidí zapomíná, že mu v té době bylo 15. V tom věku moc lidí vlastní písničky nepíše. Hrajou v revivalových kapelách a s největší pravděpodobností písničky od Nirvany. Takže si prodělával svoje dospívání, když zpracovával tuhle věc. Ten proces je patrný, jak chyby, tak zlepšení. Spousta kluků tím nemusí procházet. Jsem toho názoru, že Daniel není doceněný, protože si všichni myslí, že když byl v pubertě, nadhodnotili ho.

 

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář