Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eating M&M's with Silverchair

Addicted To Noise, říjen 1995

SAN FRANCISCO

Cukrovinková společnost The Marsl Hersbey nedávno přidala modrou barvu do svých bonbónů M&M' s. Pro většinu z nás by to nebyla nějak vyčerpávající zpráva. Ale pro Daniela Johnse, 16-ti letého kytaristu, zpěváka a skladatele teenagerské australské senzace Silverchair, to je velká věc.Sedím naproti Danielovi v útrobách Slims Boz Scaggs' módním nočním klubu v San Francisco, sleduji ho jak packou hrabe v arašídech M&M's a odděluje všechny modré "lollies" (jak jim říká) a polyká je. Říkám mu, že má "Van Halen okamžik" připomínám skutečnost, že Van Halen trval na tom, aby promotéři odstranili všechny hnědé M&M's z misek se sladkostmi, které byli v šatně skupiny. Johns vzhlédl nahoru pod záclonou svých blond vlasů a jednoduše řekl "Uh, uh."

Co tím myslíš, tím uh, uh? To je skutečnost.

"Byl to Ozzy Osboume." Prohlašuje Daniel věcně.

"Jo má pravdu, byl to Ozzy Osbourne." Ozývá se Hayley, má 15tiletá dcera, kterou jsem vzala s sebou jako tlumočnici pro můj výlet do Boys Town. "Vzpomínáš si bylo to ve Wayne's World."

"Vidíš, říkal jsem ti to." Řekne Daniel.

Trpělivě jsem se pokusila oběma vysvětlit, že to Van Halen opravdu dělal a že Ozzy Osbourne to dělal pouze ve filmu. . .. . Oba se na mě dívali s lítostivým pohledem jak prosévali zbytek sladkostí, oddělující je pro nějaká kritéria, která znali jen oni sami.

 

PEARL VANA

Silverchair, toto trio teenagerů jsou nejposlednější nová hard rocková skupina, která vrazila do amerických hitparád. Frogstomp, jejich dravý debut, se usadil na několik týdnů v americké Top 10. Video Tomorrow je v těžké rotaci na MTV a píseň je vzrůstající bohatství na všech moderních radiových stanicích od pobřeží k pobřeží. Prodejnost alba byla přímo blesková a dosáhla půl milionu a všechna show jsou fanoušky vyprodána. Silverchair jsou předurčeni k tomu, že někdy mezi Dnem díkuvzdáni a Vánocemi dosáhnou platiny.

Vypadá jako mladší bratr Kurta Cobaina a zní jako by studoval ve šlépějích Eddie Veddera, Soundgarden a Helmet. Johns je hvězda, i když on sám to tak docela ještě neví. Jeho obvyklá nedbalost, jednovětné odpovědi, spontánní postoj a rozpustilé způsoby. Jen dej všechny členy Silverchair dohromady a během několika minut budou skákat po stěnách, ušklíbat se soukromým vtipům, prostě dělat věci, které dělají nedospělé děti, když se nudí nebo když jsou příliš dlouho zavřené s dospělými, to všechno ho dělá takovou osobu, kterou jistě je. Pro děti na koncertech Silverchair to není jed dosáhnout toho být na pódiu, kde je Ben, Chris nebo Daniel. A ty se divíš proč jsou první v Austrálii a teď i tady?

Před třemi lety, čtyři teenageři Daniel, Chris, Ben a kytarista kterého zmiňují jako Tobin žili v malém průmyslovém městě v Novém Jižním Walesu v Newcastle. Ben, syn instalatéra, se rozhodl založit skupinu. Ben a Chris, kteří budou mít oba příští měsíc 16, se znali od svých šesti let. Seznámili se s Danielem, když byli ve třetí třídě. Ben a Chris si jsou z této trojice bližší, vyměňují si jízlivé poznámky a vtipy. Daniel z trojice většinou odchází, je to nemilosrdný praktický šprýmař, který je mistrem ve hře s ohněm, neustále tlačí situaci dále ven než je to slušné, jen aby viděl jestli z toho může uniknout. A vždy vypadá nevinně pod jeho hustými řasami ve věcech připomínající staré televizní improvizace 40 let.

Ben Gillies byl svými přáteli, když byl mladší pojmenován "Short Elvis" (protože byl malý a měl rád Elvise - jak mi říká Daniel). Ben má zatrpklý smysl pro humor a své vtipy sdílí se zbytkem Silverchair a zvukařem Wardym, prošedivělým starým dělníkem z Yorkshire. Jejich manegement nenechá nikdy dělat rozhovor Bena a Daniela dohromady a neřekne proč. Ale není to těžké zjistit. Když dělali nějaké rozhovory na americkém rádiu likvidovali vzájemně jeden druhého a byli rozhodnuti mluvit jen jeden s druhým a ignorovali nešťastného hlasatele.

Chris je úplně jinak založený. Mluví něžně a je osamělejší než druzí dva, říká mi, že hraje pro zábavu kulečník a bere svého německého ovčáka Khana do buše. Když se ti druzí dva rozhodli založit skupinu přesvědčili Chrise, aby se naučil hrát na baskytaru i když věděli, že se v té době učil hrát na akustickou kytaru. Jedno je jasné, že ti dva terorizovali Chrise po většinu svých životů. Přesvědčili ho, aby snědl oranžovou voskovku a přitom mu tvrdili, že to byl sýr, to od nich byla asi nejhorší věc. Ale to dodává nějaké pochopení do jejich dynamického vztahu.

Nikdy necvičili víckrát než jednou týdně a byli spolu jen pro zábavu, napodobovali své hrdiny: kytarové bohy, které poslouchali jejich rodiče jako Black Sabbath, Deep Purple a Led Zeppelin. Skupinu založili v roce 1992, kdy měli všichni jen 12 let a vlastně vydávali jen hluk ze svých nástrojů. V té době neměli žádné myšlenky na děvčata, slávu, drogy nebo peníze. Dobrá, možná na peníze. Protože Daniel jak říká neměl kapesné. "Nedostával jsem žádné zasrané peníze." říká "Neměl jsem nikdy žádné kapesné a nikdy mít nebudu, protože má máma mě nenávidí. Jen žertuji. Ben a Chris kapesné měli, ale já ho neměl nikdy, protože jsme byli chudí."

Syn "ovocnáře" a ženy v domácnosti - Daniel, vypadá jako by neuměl do pěti napočítat dokud neotevře svá ústa.Jeho částí jsou ty něžné růžové rty a ďábelský záblesk v jeho průhledně modrých očích. Často kouzelný, někdy unavený a vždy plně konzumující čas.

Divím se jak někdo na dítě Black Sabbath, Deep Purple a Led Zeppelin vyrobil Seattlem ovlivněný grunge zvuk Silverchair. Bili Reid ze Seattlu si myslí, že zná odpověď. "Co si myslíš, že poslouchali skupiny jako Soundgarden? To je to - Black Sabbath. A Mudhoney poslouchali Iggyho Popa." Zvuk Silverchair byl vytvořen Washingtonským zvukem, ale začali brát inspiraci od skupin další generace.

,,Pearl Jam a Soundgarden byli naše největší vzory v tom stádiu." říká Daniel" Ale už ne." Takže jak dlouho byli těmi vlivy? Ptám se ho.

"Několik měsíců, šest." Říká Daniel.

A více ne?

"Stále je máme rádi, ale více jsme ovlivněni Helmet, Korn, TooI a Rollins Band v současnosti." Říká.

 

THE BIG BREAK

Jak Silverchair vystoupil z anonymity do australských superhvězd, jsou legendární věc. Vyhráli Australia's Youthrock Encouragement Award v roce 1993. V červnu 1994 skupina nahrála Tomorrow v talentové soutěží Nomad. Zvítězili z více jak 800 jiných skupin. Jejich cenou byl videoklip a den v Sydney ve studiu alternativního rockového radia Triple J. Do studia šli v červnu 1994 a výsledkem bylo EP Tomorrow. Pak znovu nahráli titulní píseň, která byla dodána do playlistu Triple J a šla přímo na No. 1. Singl byl platinový (70 000 ks), pak dvojnásobně platinový a doteď se ho prodalo více jak 170 000 kopií. Tomorrow má stejné reakce teď po celé Americe.

"Víš jediný důvod proč jsme šli do té soutěže bylo, že jsme chtěli peníze." Říká mi Daniel vážně.

A jak moc jste dostali?

"Nic, přišli jsme poslední." Odpovídá.

Počkej minutu. Nezvítězili jste, nenahráli dema a nepodepsali jste u Sony Records? Říkám neomaleně, protože znám plnou historii skupiny. Nebo si to alespoň myslím.

"Oh, ano to jo." Odpovídá svěže "Ale dali jsme předtím pětku, zvítězili jsme a nedostali žádné peníze."

Ne? Pobízím ho.

"Um, um" říká a hází své opravdu děsné blond vlasy zpět a rychle vypočítává "Ano, dostali myslím okolo půl milionu. "

Jejich druhý kytarista Tobin byl se svými rodiči rok v Anglii a nebyl v Austrálii, když se zbytek skupiny přihlásil do soutěže a vyhrál. Ben je velmi nenucený co se týká Tobina.

"Není to jeho rozhodnutí (opustit skupinu) co se stalo bylo, že odjel do zámoří se svou rodinou na rok." Říká bubeník. " A zatímco on byl pryč my jsme nepřestali hrát. Mysleli jsme si - budeme pokračovat v hraní a opravdu jsme vyhráli tu soutěž zatímco on byl pryč. A také jsme podepsali smlouvu."

Ben udělá pauzu a pak dodává "Byl to kontrakt pro tři lidi, ne čtyři."

Já se ptám, když byl Tobin zpět ze zámoří, chtěl jít zpět do skupiny?

"Opravdu nevím" Odpovídá Ben dosti nevinně. "Když se vrátil zpět byl plný pochopení a nedělal z toho velkou věc."

 

WE'RE NOT SUCCESSFUL

Ptám se Silverchair na jejich nalezený úspěch a oni řeknou, že žádný nemají. Od té doby co jste úspěšní a jdete zpět do školy dívají se na vás lidé rozdílně?

"Nejsme úspěšní." Říká Daniel strnule.

Nikdo ti neřekl, hej viděl jsem tvé video v TV?

"Ne, jen říkají ahoj." Hájí se.

A co vaši fanoušci?

,,Nemáme žádné fanoušky." Tvrdí zase on.

Začínám se cítit jako chovanec v ústavu. Představuji si jak hloupé je pro 16-ti letého chlapce zkoušet věšet bulíky na nos dospělé ženě. Jaký to má smysl? Tito tři chlapci byli v pěti soutěžích než konečně jednu vyhráli.

Nemusíš to dělat pokud nemáš alespoň malinké ambice. Ale Danielovo cítění je ozvěnou jeho dvou partnerů ve zločinu: Bena a Chrise (není bez příčin, že se původně jmenovali Innocent Criminals – Nevinní zločinci).

Ptám se na všechna ta mladá děvčata zasněná před pódiem, která se snaží dát květiny do rukou Silverchair. "Nevidím žádné." Prohlašuje Chris.

"Vidím to asi tak." Vysvětluje trpělivě Ben "Všechny mají přítele a jejich přátelé jim dali květiny a oni se rozhodli je přinést na show. Všechny jdou na předkapelu a pak se rozhodnou, že se zdrží a podívají se jak špatní jsme."

"Tak je to." Souhlasí Chris vážně bez úsměvu.

Takže zkouším jinou taktiku - mohli byste si domluvit schůzku s fanynkou?

"Schůzku s fanynkou?" Ben opakuje nedůvěřivě. "Nemáme žádné fanynky, ale kdybychom měli tak asi ne." Obracím se na Daniela. Jak vysvětlíte skutečnost, že vaše video je hráno na MTV, všechna vaše show jsou vyprodána během několika minut a šplháte nahoru v americké hitparádě?

"Myslíš Nirvanu?" Daniel trvá na svém.

Vzdávám to. Silverchair jsou totální propadák. Nikdo nechodí na jejich koncerty. Jejich video se nehraje na MTV. Tomorrow se nehraje v amerických rádiích. Ve skutečnost Silverchair vlastně neexistují. Oni jsou jen výplod fantazie.

 

NO CURTNEY, THAT'S NOT KURT

Courtney Love byla ohromena, když spatřila Daniela minulý leden na Big Day Out Festival v Austrálii, každému říkala, že ten blonďatý teenager vypadá jako její zasraný manžel."

Toto přirovnání je čistě kosmetické. Oba - Daniel i Kurt Cobain vypadali andělsky dobře, ale Danielova dobrosrdečná tvář je orámována dvěma tvárnými obočími a jistým smyslem uličnictví. Není trýzněn neznámými démony jako Cobain. Místo toho je nechutně normální a zdá se být nezastíněn smyslem pro hněv, který souží tak mnoho lidí jeho věku (ačkoliv některé z jeho textů jsou temné). Ty texty začínají jako básně, když je psal jako 14-ti letý dusící se ve svém vlastním pokoji. Žádná z těch písní není o lásce nebo smyslnosti i když je to skupina, která se o dívky zajímá, nemají o tom zmínky v textech.

Ben je jediný z této trojice, který má doma přítelkyni, děvče kterému občas volá z cesty ("Stojí to strašnou spoustu peněz volat do Austrálie." - jak říká) a říká ji o některých divech Ameriky. Jako třeba o

skutečnosti, že jsou na chodníku černé stopy, které jsou skutečně utvořeny zpráchnivělými chuchvalci žvýkaček.

Ale zpět k zájmu Courtney o Daniela. Daniel říká, že s Courtney nepromluvil jediné slovo na Big Day Out, ona jen nakoukla ze dveří do šatny Silverchair. ,“přísahám Bohu, že se podívala dovnitř." Říká. "Byl to opravdu duševní pohled a já nevěděl co do pekla dělá. Pak odešla pryč a už jsem ji opět neviděl." Říká Daniel. "Lidé mi říkají, že vypadám jako on, ale já si to nemyslím!"

To je vlasy, říkám mu. Vlasy je nemožné ignorovat. Jsou to vlasy které patří do reklamy na šampón. Zlaté a jemné struktury a podle Daniela umyté jen jednou za čtrnáct dní. "Jo, je to vlasy." Souhlasí. "Ale udělám si dreadlocky a pak to bude jiné." Nebo bude muset za mámou, aby mu to dovolila.

 

KIDS SAY THE DARKNEST THINGS

Členové Silverchair jsou na turné ve společnosti svých matek, zřejmě protože na mnoha místech, kde vystupují je podáván alkohol a oni potřebují hlídat. Rodiče chlapců Silverchair spoluřídí Silverchair asi dva měsíce. To když přesvědčili Johna Watsona, člověka ze Sony, který se skupinou podepsal smlouvu, aby se stal managerem skupiny. Práce je to trochu znepokojující pro zakladatele australského Rolling Stone. Stále se ještě v roli staráni se o Teenagery cítí nepříjemně.

Pochybuji, že Watson dokáže vést teenagery do pěkného umění a rozpracovaného procesu rozhovorů. On sám nepřetržitě rediguje, když mluvil se mnou v rozhovoru a dělá dlouhé pauzy mezi jednotlivými myšlenkami, kdy vybírá správná slova. Je to patrný, uvážlivý člověk, který se pokouší vypadat starší než na svých 29 let. Watson vzdal vedoucí práci u Sony a riskoval něco co může být příští australskou velkou věcí. Tohle je skupina, která může mít cestu na vrchol.

První noc, kdy Watson a jeho kolega John O'Donell jeli do Newcastle který je 75 mil severovýchodně od Sydney, aby viděli Silverchair, Watson říká že "měl jen ten pocit". Během rozhovoru v Seattle říká "Jeli jsme domů v srpnu minulý rok. Byla to první noc, co jsme jeli dolů abychom je viděli v Newcastle a já jsem řekl Danielovi - jestli někdy nechám této práce a budu dělat managera skupině, tak to bude ta vaše, kvůli které bych to udělal." Proč?

"Nikdy jsem neviděl takový talent" říká mi "Často najdeš dobrého skladatele nebo zpěváka, kytaristu nebo dobře vypadajícího chlapce nebo tak. Ale najít úplný balík je " udělá pauzu a pak pokračuje "Není to jen Daniel. Je to o podpoře kterou má od Bena a Chrise. A není pochyb, že jsou velmi jedinečný talent." Watson se ujímá skupiny, jejich hudba pochází z čistého místa, protože hrají hudbu jen pro zábavu. "V jejich věku to dělají všechno pro správné důvody. V nějakém stupni to může znít trochu vločkovitě, ale v jiném stupni si myslím, že prvek toho co dělají má za příčinu to, že lidé odpovídají tak nadšeně. Je to jako jiskra vyvolávající ten neuvěřitelný požár. Lidé cítí, že to přichází ze správného místa. Je to ze skutečnosti, že tvoří jen pro radost z hluku, který vydávají. Když máš 18 - 19 a začneš dělat hudbu tak proto, aby bylo vidět tvou tvář na obalu Rolling Stone." Ale po rozhoru s mladými Australany je těžké si představit, že by si oni přáli, aby jejich fotky byli všude. Watson má pro to vysvětlení. Říká. že je to "australský způsob". Rozebírá to ,,Mají štěstí, že přišli z velmi malé komunity, která je znala předtím, než se stali úspěšnými. A australský způsob je asi - nedávej svůj vzhled a půvab, jen protože máš hitovou desku - to je australská vlastnost. Je to jejich celá kultura. Skupina odmítla vědomí nějakého druhu celebrity mezi sebou nebo dokonce soukromě."

 

THE JEKYLL AND HYDE SYNDROME

V zákulisí chlapci ze Silverchair brebentí o surfoání a jízdě na svých kolech. Ale jednou, když zavedli řeč na své oblíbené téma - nohy na pódiu, se stala úžasná proměna. Danielův hlas spadl o oktávu a všechen jeho dětinský projev zmizel pryč a objevil se člověk jakým se stane. Daniel je dramatický a charismatický jak se naklání k mikrofonu a začne zpívat verš z Madman. Nikdo Daniel ani bubeník Ben nenosí dlouhé kalhoty ve stylu jejich rodáka Agnuse Younga z ACIDC. Raději nosí své oblíbené šortky a špinavé sportovní boty. Daniel také nosí zmačkané zelené triko, které soutěží s jeho zelenou kytarou a košili, kterou nesundal během těch tří dnů, kdy jsem byla v jeho společnosti.

V druhé části písně Chris začíná třást hlavou jako Dave Grohl. Jeho spousta nezkrocených vlasů dává pocit zběsilosti jak se potlouká, chodí sem a tam a vyznačuje svůj terén na pódiu. Chris se narodil pro pódium, cítí se tam jako ryba ve vodě, ne jako v zákulisí, kdy se vyhýbá kontaktu očí a odpovídá na otázky jednoslabičně. Při druhé písni se Daniel třese a křičí slova k písni Leave Me Out. Není to tak dlouho co tihle tři byli pod úroveň Newcastlu, města které je proslulé punkovými skupinami podle těch tří. "V Austrálii se skáče nahoru a dolů a každý šplhá na druhého." Řekl mi Daniel během odpoledního rozhovoru. "V Americe běží ven a tak je uprostřed velká díra v které běhají a naráží jeden na druhého."

Dnes večer hrají v San Franciscu v klubu, kde je čeká teenagerský sen vidět toto místo. Pár hodně nadšených fanoušků vlezlo na pódium i přes upozorňující nápis o skákáni ,,Budeš vyveden z klubu, tvůj obrázek bude na dveřích. Nikdy nebudeš mít dovoleno jít sem znova na jinou show." K tomu Daniel říká davu. ,,Dělejte co chcete. Skákejte po autech, když chcete." Možná, že mu nerozuměli, ale líbí se jim to a tak křičí svůj souhlas. Mnoho z nich zpívá písně Silverchair. Jen velmi málo jich stojí u zdi s rukama složenýma a soudí skupinu ze země Oz. Stoupá z nich pot a zanechávají všechny naděje jak stojí na svých prstech na nohou otráveni, otráveni drzostmi na pódiu a rozhodují se zda mají riskovat. Několik hodů bot na bubeníka. Ben se ponoří do poselství a propadne v dalším kole rytmu lokomotivy.

O čtyři dny později není Daniel tak šťastný. Plná láhev piva ho uhodila do jeho levého oka během přídavku, když hráli koncert zadarmo v Santa Monica Pier. Daniel dokončil Israel's Son, ale pak je okamžitě odvezen do místní nemocnice, kde mu šesti stehy sešijí obočí. Podle všech, kteří viděli tento incident je zpěvák hrdý na toto zranění a figuruje na stejném stupni jako ztráta jeho panictví.

 

SILVERCHAIR PLAY SEATTLE

Možná je to skutečností, že jsou v hlavním jádru, místě založení všeho co je grunge, ale když show v San Francisco byla napjatá, ta v Seattlu je zjevení. Jen tři roky potom co spolu začali hrát se stávají ohromným živým celkem. V Seattle DV8 - silném rockovém klubu, Daniel představuje Findaway s londýnským akcentem, kdy říká divákům ,,Další píseň je od Sex Pistols." Je to více punkové než ostatní, že z toho stěží vyvázne. Kromě toho ta píseň zní více jako Clash než Sex Pistols.

Manager Watson říká, že Daniel není velmi expert v pódiovém řečnění, ale učí se. Jeho zpívavý tenorový hlas začíná být slyšet. Přeměna z teenagera do rockového trubadúra se objevuje jen při představování písní. Je to jediná doba, kdy opravdu uteče do rockové postavy jako třeba při představování jejich debutového singlu Tomorrow. Stále si nemohu pomoc od myšlenek, že musí dozrát do svých textů. Je to jako by na pódiu byli 22letí mládenci uzavření v 16tiletých tělech, něco jako rocková verze filmu Big.

Šťastné jako nevěsty ve svůj svatební den je naplňuje divná síla a oni vypálí každou píseň s neuvěřitelnou intenzitou a vášní. Daniel není odolný vůči reakci davu a začíná být krmen jejich energií. Jsem spokojená, když to vidím, protože mi řekl, že není opravdu napumpovaný před koncertem, což si vysvětluji jak teenagerskou nudu, která se mění do teenagerské zuřivosti.

K jejich dobru skupina tvrdí, že jsou nedojatí tím, že jsou v rodišti grunge. Tohle nejsou Canteburské povídky a oni nejsou poutníci na své cestě do Mekky. Je znepokojující, když vidíš stát Daniela na pódiu jak se dívá do očí divákovi, je spíš jako jejich stále chybějící oblíbený syn, Kurt Cobain zpívající text Suicidal Dream " Sním o své smrti, zabiju se zadržením dechu, můj sebevražedný sen, hlasy mi říkají co dělat  ". Dav tady přijal Silverchair jako své vlastní a není tady žádný prvek proti reakce proti těmto teenagerům, kteří změnili stále se ještě formující osobnosti do přirozené formy umění. V Seattlu zprávy o tom, že Seattle je mrtvý je skvěle zveličen.

Po jejich upoceném, horečnatém setu, Daniel děkuje divákům zdvořile, že přišli a před mýma očima se vrací zpět do nemotorné osoby. Je po půlnoci a autobus jede zpět. Nevědomí této přeměny, dav neochotně odchází, toulá se po koncertní hale předtím, než jsou vyprovozeni do noci bezpečnostní službou.

 

LEAVE ME OUT

Někteří civilisté, VIP a přisluhovači jdou opatrně dolů do pokoje, který vypadá jako nějaký dokončený suterén z 50tých let. Pokreslené uhlové bloky, okrový koberec ode zdi ke zdi se táhne přes zapadlou drahou halu VIP. Moře zahnívající oranžové je zmírněno pouze občasným křeslem a dvěma bary, které jsou spíš na půl prázdnými papírovými šálky a cigaretami. Není to slavný dav. V Seatllu je málokdy, ale je to kuriózní dav. Možná mladší než obvykle, ale to je tím, že hlavní lidé měli v průměru 15 let. Je tady dokonce i zakladatel Nirvany baskytarista Krist Novoselic, aby prozkoumal Silverchair.

Silverchair si ještě nepřisvojili nezbytný společenský šarm. Místo toho stojí rozpačitě v místnosti, přešlapují z jedné nohy na druhou. Někdo přináší dárek - surfový vosk a promo boxerské šortky. Další přináší snowboard "V Austrálii je teď' zima, že?" ptá se dárce. "Ne, téměř léto." odpovídá Ben nelítostně.

Hudební ředitel místního rádia je prozíravý a přináší stříkací pistole a to dokazuje, že je o moc lepší lce breaker než snowboard. Daniel a Chris s ním strávili další hodinu v boji na život a na smrt, pak nastrojili léčku na svého trpělivého rnanagera dokud si nemusel vyměnit jedno promo triko za druhé. Stěží se někdo přiblíží ke členům skupiny, je to jako když lidé na party a skupina existují ve dvou paralelních světech. Unavený honičkou Daniel sám spadne na špinavý koberec a chvíli tam sedí, v tichosti přemýšlí bůh ví o čem, ostatní chodí kolem něj. Není to protože je nepřátelský. Jen neví co dělat. On je jen obvyklá rocková hvězda, která je jen příliš šťastná, aby přijímala jejich komplimenty. Tento model je zmátl. Po chvíli Daniel vstává a zapojuje se opět do války stříkacích pistolí. "Jak je kámo?" Ptá se 14-ti letá fanynka, kdy Daniel prošel. ,,Dobře kámo." Odpovídá bez stopy toho, že chce pokračovat v rozhovoru. Cítí se nepříjemně, když je požádán o pózování se sexy grunge princeznou, která dává své hubené ruce kolem jeho ramen a usmívá se do foťáku. Jakmile jsou vyfoceni Daniel je pryč a hledá své kamarády.

"Nikdy jsem nežil společenským životem, dokonce ani nechci, protože je to nudné." Řekl mi Daniel zpět v San Francisco. ,,Párty vysávají." Kdyby byl Daniel dost starý, aby vlastnil auto na nárazníku by měl nálepku s textem "Raději bych surfoval".

 

LIVE FOREVER

Co si myslíš, že se stane až zemřeš? Ptám se Chrise.

"Nezemřu." Odpovídá váhavě. Je to spíš otázka než odpověď. Ben to rozebral více podrobně.

,“Přijdeš do nebe, ale pak zpět jako někdo jiný. Ale nevrátíš se takový jaký jsi byl. Když před pár lety zemřel John Bonham (bubeník Led Zeppelin) to je ten koho bych požádal, aby se vrátil zpět jak ... Mimochodem, víš přesně kdy zemřel? Když jsem poprvé poslouchal video The Song Rernains The Same, myslel jsem si, že John Bonham je číslo 1, miluji ho."

Chris říká, že nemá žádné rockové hrdiny, ale zdál se strašně dojatý setkáním s Offspring minulý rok. "Byli skvělí. Jsou skvělí chlápci."

Dali ti nějakou radu? Vyzvídám.

"Jo každej nám dává radu."

Řekli ti něco speciálního?

"Nezraď se." Říká mí Chris neochotně "A nenechej nikoho ať tě řídí a takové věci."

Začínají mít kontrolu nad svými kariérami, ale v současnosti jsou stále teenagery. Když Unwritten Law, skupina z Los Angeles, dělala Silverchair předskupinu minulý měsíc v Los Angeles zvali je na párty, ale trio jim řeklo ne. Obláčky marihuanového kouře stoupající z šatny Unwritten Law Chrise, Daniela a Bena zarazily a jejich mámy to také jednou ucítili. Takže místo toho se vrátili do místního video salónku a hráli Daytona dokud nezavřeli.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář