Jdi na obsah Jdi na menu
 


Frogstomping All over the World

Blázen bez košile vylezl na lampu s vyhlídkou na moshpit. Klátil se na svém bidýlku, připravený provést něco co vypadá jako vrchol skákání na pódium – čtyři patra dolů. Naštěstí se k němu ochranka dostala dřív než Silverchair k jejich ironickému pobavení, odkvapili z pódia.“

Rolling Stone

 
Austrálie potřebovala Big Day Out. Po dvacet let se snažili promotéři založit fungující festival místních a zahraničních kapel, ale žádný nezůstal. Jeden z těch ranějších a nejvýznamnějších pokusů byl Sunbury Festival, který se konal na Melbournském předměstí kolem roku 1970. Byl to upocený festival nasáklý LSD, drogami a pivem, kde v roce 1972 byl headlinem popový idol 60tých let Billy Thorpe, který znovuobjevil sám sebe coby hippie s divokou hřívou a elektrickou kytarou.

Festivalový veterán Thorpe se také objevil na Odyssey Festival konaném ve Wallacia na okraji Sydney v roce 1971. To byl další debakl s dobrým úmyslem, jak vzpomínal ve své povídačce, memoárů z roku 1998 Most People I Know. Jedoucí na LSD, Thrope vzpomíná jak „cítil, že je má kytar z gumy a moje prsty jakoby rostly přímo z ní.“ Festivaly jako tyto a jejich pozdější varianty jako Narara, který dokázal nalákat Pretenders, Simple Minds a Talking Heads do blátivých bažin dvě hodiny severně od Sydney, vedle Old Sydney Town – byli plné ideálů, drog a vzdálených snů o Woodstocku. Díky tomu, že místní hudební průmysl byl stále ve vývoji, rockové festivaly byli v nejlepším případě amatérské a v tom nejhorším anarchistické.

Ken Lees a Vivian West, organizátoři ze Sydney, byli zapálení do alternativní hudby. Byli spojování s dobrým vkusem a ctižádostí. V pozdních 90tých letech nalákaly takové mezinárodně uznávané skupiny jako Billy Braggi, They Might Be Giants a the Violent Femmes, aby udělali turné po Austrálii. 25.ledna 1992 uspořádali svůj první Big Day Out festival. Festival byl inspirován alternativně rockovým americkým festivalem Lollapalooza, založeným Marcem Geigerem a Donem Mullerem. Lollapalooza křižoval Ameriku mezi lety 1991 a 1997 se směsicí kapel jako Beck, Smashing Pumpkins, Soundgarden a Jane’s Addiction s politickými aktivisty a exotickým jídlem, které byste ve svém typickém nákupním středisku nenašli. Všechno to se konalo venku, roztažené přes několik států. Pro průměrného posluchače Lollapalooza nabízel příležitost užít si rock a přidat se ke Greenpeace, a to vše v jeden den. Pro kapely, které se zúčastnili to znamenalo vysokou prodejnost alb a další koncerty.

„Jako organizátor jsem se vždy snažil dělat věci tak, aby byli zajímavé.“ Řekl West v zahajovací den Big Day Out. „Byl jsem znuděn tím jen dávat dohromady stále ta stará čísla.“ Debutový Big Day Out byl hudební švédský stůl. Napasováni mezi domácími rockery Youth Yindi a studenty oblíbenými Violent Femmes byla Nirvana, jejíž druhé album Nevermind se chystalo explodovat v Americe a pak i ve zbytku světa. Hráli před 9000 zapálenými posluchači v sydneyském Hordern Pavilion, jejich set – jak to popsal časopis Rolling Stone byl: „žhavý, intenzivní a divoce přijat se spoustou moshpitu a šílených skokanů z pódia. Dumali a hrozili více než rockovali a vyvrcholilo to rozbitím svého vybavení k radosti jejich oddaného publika.“ Verdikt byl jednohlasný: Big Day Out byl hit.

Objevili se pokusy přivést Lollapalooza do Austrálie, ale tahle myšlenka byla zavržena jakmile se Big Day Out stával větším. V roce 1993 se Big Day Out stal celonárodním. V roce 1994 byli na programu Soundgarden, the Cruel Sea, Björk, Smashing Pumpkins a Urge Overkill – během dvou týdnů po festivalu se jejich alba objevila v Top 10. Hlavní nahrávací společnosti tenhle efekt považovali za velmi přitažlivý a tlačili na Westa a Leese, aby do programu dali i jejich skupiny. A pro místní skupiny s určitým závanem ambicí stanout na jednom ze čtyř hlavních pódií festival garantoval slušnou prodejnost desek a plus pro jejich kariéru. Bylo to také jakési potvrzení toho, že jsou akceptováni trendem alternativního rocku, který začal bořit bariéry mezi mainstreamem a nezávislou hudbou začátkem devadesátých let. „Je to duše událostí, která se počítá.“ Řekl West v roce 1994 „Takže posluchači jsou otevřeni k tomu, aby viděli všechny skupiny na programu.“

No dobře, ale jak se psalo o Big Day Out 1995, byla tady jen jedna skupina kterou jste „museli vidět“ : Silverchair. Rok 1994 zakončili platinovou deskou za svůj první singl, který byl následován skřípavou Pure Massace, která debutovala na 2.místě tři dny po jejich prvním vystoupení na Big Day Out. Řeči obklopující vystoupení skupiny téměř dosáhli těch co kolovali kolem Nirvany o tři roky dříve.

Skupina podepsala za nízkou cenu, zastínili i Australské turné Beatles z roku 1964. Když O’Donnell přijel za Westem v roce 1994, aby ho popostrčil v jeho rozhodnutí pustil mu tehdy ještě nevydanou kopii EP Tomorrow a hovořil o kapele. West si prohlédl chaos, který způsobilo vystoupení skupiny ve Vulcan v Sydney a bylo prodáno. „Rozhodl se okamžitě.“ říká O’Donnell. „Dostali kapelu téměř zadarmo a ta vzbudila všechen ten rozruch. Potřebovali jsme, aby kapela hrála ty správné typy koncertů – a s dalšími hodnověrnými skupinami.“ V souladu s O’Donnelovou a Watsonovou „lehce-jemně“ strategií Silverchair měli zamluvené vystoupení na popoledne na venkovním Skate Stage, sto metrů od hlavního pódia uvnitř Hordern Pavilion. Vzhledem k rozloze –mohlo vidět kapelu pět tisíc posluchačů. Místo toho se tam snažilo vmáčknout patnáct tisíc sluncem a pivem promáčených fanoušků ve stylu sardinek, jen aby omrkli tuhle novou žhavou skupinu teenagerů v širokých šortkách a tričkách. Tohle první vystoupení na Big Day Out nejen že udělalo jasno v tom jak je skupina populární, rovněž dokázalo často hardrockovému a alterativnímu publiku, že tohle je kapela, která umí skutečně hrát.

David Fricke, americký editor Rolling Stone, byl v Austrálii, aby navštívil Big Day Out a podíval se jak si vede oproti americké Lollapalooza. Každá skupina se kterou se Fricke setkal a hrála na Big Day Out si ho pochvalovala, takže si chtěl udělat vlastní názor. Přesto nemohl věřit tomu, čemu byl svědkem v momentě, kdy se na pódiu objevili Silverchair:

Tsunami diváků vozících se nad hlavami ostatních se valily směrem k pódiu, jásající fanynky se tlačily na ochrannou bariéru. Několik podnikavých fanoušků se rozhodlo získat lepší výhled a vyškrábalo se po odtokové rouře na střechu přilehlé budovy a urvali při tom kus roury ze zdi. Blázen bez košile vylezl na lampu s vyhlídkou na moshpit. Klátil se na svém bidýlku, připravený provést něco co vypadá jako vrchol skákání na pódium – čtyři patra dolů. Naštěstí se k němu ochranka dostala dřív než Silverchair k jejich ironickému pobavení, odkvapili z pódia.

(V Melbourne posluchači dokonce skákali z přilehlých střech do obrovského moshpitu a kolem kapely na trampolíně)

Byly tři odpoledne, když se na pódiu objevili Silverchair. Svůj set před sebou ještě stále měli Hole v čele s Courtney Love, vdovou po Kurtu Cobainovi z Nirvany a také The Offspring – kalifornská punková skupina, která se raz dva vypořádala s hitparádami svým albem Smash. Ale byli to Silverchair o kterých všichni mluvili. Fricke znova „Johns zpívá tak plnokrevně hlasem, který zapírá jeho věk. Bláznivá atmosféra není reakcí na náhlý úspěch. Seattlovský chrapot Stoned a Pure Massacre jsou skutečně silné věci.“

Hubatá Love byla uprostřed drogami zaplněného období smutku za svého manžela, který se před rokem zastřelil v jejich garáži v Seattlu. Dostatečně si uvědomovala pozornost směřující k triu. Svým typickým způsobem se rozhodla sestřelit Silverchair jedním nebo dvěma zásahy. „Ten mladík ze Silverchair vypadá jako můj mrtvý muž a zpívá jako Eddie Vedder.“ Srovnávala během svého vystoupení. „Jak ubohé.“ Tohle zopakovala ještě o několik večerů později při koncertě jejich kapely v nočním podniku Selinas v Sydney. Ať už měla v úmyslu cokoliv, její komentář ukázal, že téměř proti své vůli, Daniel Johns a Silverchair nechávali stopy v rockovém světě i mimo Austrálii. Stejná urážka znamenala, že se octli v hledáčku oblíbenosti. (O čtyři roky později v St. Louis se cesty Love a Silverchair znova zkřížily. Ovšem tentokrát byla nahoře bez. Jak o tom Joannou vypráví „Minula Daniela ve vstupní hale, zastavila se a zeptala se: Jedeš na heroinu? On řekl: Ne. Ona na to: Dobře, protože to je jako v roce 1995.)

Ostatní zahraniční skupiny měli na Big Day Out k Silverchair více respektu, než Courtney Love. Britští rockeři the Cult je zavolali na pódium v Perthu během posledního dne festivalu označili je za „to nejlepší z Austrálie“. V zákulisí jim členové the Cult jako dárky dali kapesní nože. Silverchair na to reagovali tak, že si nasadili paruky a během vystoupení the Cult tančili na pódiu … strašně.

Ale pro patnáctileté kluky toho všeho bylo trochu moc. Johns shrnul své smíšené pocity ohledně jejich úspěchu, když představoval k moshpitu svádějící píseň Tomorrow na sydneyském Big Day Out: Tahle se jmenuje „kočičí šourek“. Mumlal. Gillies ani Joannou neřekli ani slovo.

Dalším Američanem v davu byl David Massey. Viceprezident A&R z Epic Records, které patří k Sony Music. Vzhledem k tomu, že Murmur bylo součástí obrovského kolosu Sony, Massey měl možnost vydat hudbu Silverchair v Severní Americe. Byl do Silverchair zblázněný a hlavně do Johnse a okamžitě souhlasil s vydáním Frogstomp.

Je mu 15, má blond vlasy, ale není to žádný Kurt (Cobain). Je to bystré mladé dítě co jezdí na surfu. Mají svou vlastní identitu. Co na mě nejvíc zapůsobilo při jejich živém vystoupení bylo, jak skvěle vlastně hráli, kolik osobního kouzla z nich vyzařovalo a jak na svůj věk dokázali rozvinout zvuk. Reakce publika byla pěkně bouřlivá a díky tomu jsem si uvědomil, že tady nebyla ani ta nejmenší otázka originality.

No, možná ne, ale nikdo z A&R si nemyslel, že by to mohlo poskvrnit půvab kapely – byli mladí, trochu divocí, měli nějaké skvělé písně a jejich věk dával úlovek novinářům . Silverchair měli pro každého něco.

„Tehdy jsme se spoustu věcí učili.“ Vzpomíná Chris Joannou na zkušenosti s Big Day Out. „Milovali jsme hraní a o nic víc jsme se nestarali. Být součástí toho obrovského cirkusu bylo neskutečné.“ Pro trio to byl bláznivý čas. Byli lapeni tornádem bláznivých koncertů a také měli poprvé vyrazit za moře, kde se Silvermanie stávala stále silnější. Dokonce už cesta do Sydney byla pro tyhle tři kluky z maloměsta velkou událostí a teď podnikali cestu do největších rock & rollových míst na světě. Zatímco kolem nich probíhalo všechno to šílenství ohledně Big Day Out, bylo na kapele, aby dokázala, že není jen skupinou dvou hitů a Watson s O’Donnellem potřebovali zase dokázat, že jejich nové hvězdy nemají krátkou životnost. Během prosince 1994 a ledna 1995 strávila skupina 9 dnů s australským producentem jihoafrického původu jménem Kevin „Caveman“ Shirley v Sydney nahráváním toho, co se mělo stát jejich debutovým albem Frogstomp.

Shirley měl za sebou spolupráci s několika dobře hodnocenými avšak málo prodávanými australskými skupinami včetně the Dubrovniks a také pracoval na debutovém album Baby Animals z roku 1991, které se dostalo na první příčku australské hitparády a jehož se prodalo 300 000 kopií. Jeho kvalita coby producenta však nebyla známa. Ovšem Watson dychtil, aby právě Shirley tohle album produkoval a O’Donnellovi se líbila jeho práce s the Dubrovniks. Ačkoliv si spousta lidí v Sony myslela, že je to riskantní volba, ukázalo se, že to byl další chytrý tah dvou Johnů.

Shirley byl znám jako pravý rockový pes. Pozvolna se vyprazdňující láhev Jacka Danielse byla vždy přítomna na jeho stole při každé session na které pracoval. Byl to pohled, který nešel moc dobře dohromady s rodiči chlapců, kteří stále byli jejich manažery a chodili do studia každé odpoledne a kontrolovali jak probíhá nahrávání. Ale Shirleyho reputace nebyla úplně tak zasloužená. Samotný rodič vodil svého syna Joshe, který tam byl na školních prázdninách na většinou zkoušek a i když si „dal drink každý den“ vysvětluje O’Donnell „byl do toho totálně ponořen.“

Rychle pracující Shirley dělal co mohl, aby se trio co nejvíce zajímalo o nahrávání a práci ve studiu, i když jejich krátká pozornost obvykle zahrnovala to nejlepší co z nich mohl dostat. Jeho přístup ve studiu byl chytrý. Namísto tradiční metody nahrávat rytmické písně jako první, pak přidat kytary a vokály, on točil píseň po písni. Na konci každého dne jedna, někdy dvě písně byli připravené pro playback. Chápal, že tihle kluci jsou teenageři, nechal je dělat randál po chodbách studia, zatímco dával nahrávky dohromady. Joannou se při vzpomínce směje „ Prostě jsme se bavili. Byl skvělý. Zavolal nás dovnitř a řekl: Potřebujeme vás.“ My šli tam, udělali co bylo třeba a pak měli volno.“

Strávili 4 dny ve Festival Sudio v Pyrmontu nahráváním základních nástrojů a dalších 5 dnů natáčením dalších tónů a Danielových vokálů. Natáčení toho hlasu co zněl tak světově a tak neobvykle od teenagera a tvořil hlavní zvuk skupiny, bylo nejsložitější částí nahrávání. Díky tomu, že Daniel neměl žádné zkušenosti s nahráváním a neměl pořádný hlasový trénink, tak mu první den jednoduše došel hlas. Pak dostal kašel, což znamenalo, že se musel vrátit za 14 dní, aby pět písní dokončil. Ve snaze Johnse motivovat Gillies a Joannou vyzdobili jeho budku pro nahrávání barevnými přílohami z Playboye a Penthousu a pak se proháněli po chodbách studia na vozících pro převážení vybavení, přesně jak by jste od patnáctiletých kluků čekali.

„Má ten nejlepší zvuk, chytré bubny, všechno dělá chytře.“ Řekl Joannou v roce 1995 o nahrávání se Shirleym. „Skvěle se s ním pracuje a má dobrý mozek. Hlavně věci buď dělal delšími nebo je zkracoval. „ Pohled skupiny na Shirleyho se změnil v době vydání jejich druhé desky a s nepřímím obviněním, že byl vládnoucím šílencem. Ale lidé blízcí kapele věří, že kluci mluvili do větru ve snaze hodit na něco nebo někoho vinu za nevyhnutelné srovnávání se Seattlem a grunge. Když se Johnse na Frogstomp ptali v roce 2003 byl na desku velmi pyšný:

Kevin odvedl skutečně dobrou práci. Byli jsme tehdy tak mladí a bez zkušeností, že jsme asi potřebovali někoho kdo mohl převzít kontrolu nad nahráváním a to přesně dělal. Rok nebo dva po tom co jsme album udělali, jsem tu desku vážně neměl rád, protože nás zaškatulkovala a omezovala. To ale nebyla Kevinova vina – mnohem víc to mělo co do činění s písněmi a tím co se kolem alba dělo. Tou dobou mě některé písně z Frogstomp přiváděli k šílenství, ale obecně myslím, že je to zábavná deska.

Frogstomp bylo natočeno za přibližně 40 000 dolarů. Co nepadlo na pronájem studia bylo převážně utraceno za Shirleyho plat, cestovní výlohy a ubytování. Byl to relativně nízký rozpočet, který investici mnohonásobně vrátil. „Udělali jsme album docela rychle“ komentoval Joannou „protože jsme neměli moc času. Víte jak lidi říkají, že zabere 3 měsíce natočit desku? To je blbost. Jde to za 10 dnů – je to hračka.“ (V době nahrávání Diorami, jejich čtvrtého alba stráví ve studiu měsíce).

„Ohromující je, že ti kluci zní tak dospěle.“ Řekl Shirley v roce 1996.
Rozhodně tam můžete slyšet, co je ovlivnilo, ale nestydí se za to ukázat to. Myslím, že jejich věk je tady tou zábavnou částí. George Harrison měl 16, když se dal k the Beatles. Michael Jackson začal ještě dřív. Není to nic neobvyklého v rock & rollové historii.

 

Album Frogstomp , pojmenované podle písně Floyda Newmana, které si Johns všiml ve výběru singlů nahrávací společnosti Stax-Volt ve Watsonově sbírce desek, bylo v Austrálii vydáno 27. března 1995, přičemž při své premiéře dosáhlo prvního místa mezi nejprodávanějšími alby a tři týdny se udrželo na přední pozici. Bylo prvním debutovým albem australské skupiny, které se umístilo první týden po svém vydání na prvním místě. Desátého dubna se už stalo platinovým (při 70 000 prodaných kopií). V květnu se prodalo již více než 100 000 kopií, hlavně na základě jeho rotace na rádiu Triple J a díky živým vystoupením. Teprve na konci roku pod tlakem manažerů Sony Watson s O'Donnellem souhlasili s týden trvající propagací v TV, a to pouze pod podmínkou, že budou moci přijít s tím, co lze považovat za "anti-reklamu". Jak tvrdí O'Donnell : "Prostě jsme si nechtěli nahrabat".

 

 Na tři patnáctileté kluky, kteří se ještě snažili najít svůj vlastní rocknrollový výraz, byl Frostomp pozoruhodně slušné, i když značnou měrou nepůvodní album. Víc než co jiného bylo albem své doby a kupředu ho hnalo to, co bude považováno za charakteristický zvuk Silverchair: Johnsův řev z plných plic a drsné riffy (jako v "Pure Massacre"), Joannouovy hutné, zastřené basové linky (které jsou nejzřetelnější v "Israel's Son") a Gilliesův energický vášnivý projev (ve všech písničkách). Vycházeli z klasické šablony grunge, kterou dovedli k dokonalosti kapely Soundgarden, Nirvana a Pearl Jam - potichu zpívané sloky písně, po nichž následovaly hlasité refrény a zvuk stejně silný jako v případě sludge. Johnsův vrčivý hlas, který jako by patřil mnohem staršímu muži, a melodie, které vybuchovaly na temném zvukovém podkladu, ale Silverchair od těchto skupin odlišovaly. 

 

 Johns, který stále zarytě tvrdil, že většina jeho nápadů na texty písniček pocházela ze sledování televize, vysypal z rukávu hned několik písní, v nichž převládala smrt, násilí a mimořádně silné rockové riffy. Pro začátek, v písni „Faultline“ (Hranice zlomu) napsal o zemětřesení v Newcastlu v roce 1989, které zabilo třináct lidí. "Prostě jsem viděl ve zprávách, že zemětřesení zabilo bratra jednoho kluka, tak jsem o tom o tři roky později napsal text, když jsem si na to vzpomněl ve snu", vysvětlil Johns.

 

 Co se týče ostatních písní z alba Frogstomp, "Shade" byla kvílivá rocková balada, "Leave Me Out" neslo jednoduché poselství ("nemontuj se do mě!") a "Cicada" vyjadřovala nefalšovanou úzkost z dospívání (s použitím kytar). Temný a překvapivě střízlivý "Suicidal Dream" byl nejznepokojivějším skladbou alba. Johns nevzrušeně zpíval: "Představuju si svou smrt/Zabiju se tak, že zadržím dech" tak, jako by to byla nějaká popová písnička. "Není to o mně", tvrdil Johns, "je o sebevraždě dospívajících a myšlenkách, které lidi napadají. Nesnažím se psát texty o sobě." Bez ohledu na to, odkud pocházel Johnsův inspirační zdroj ke psaní textů, album Frogstomp dokázalo oslovit více teenagerů ochotných si desku koupit, než si skupina a jejich nahrávací společnost dokázaly vůbec kdy představit. A ačkoliv si hned vysloužili přezíravé nálepky jako "Nirvana in Pyjamas", "silverhighchair" (anglická slovní hříčka, highchair označuje židličku pro malé děti) a "Not Soundgarden, Kindergarden" (další slovní hříčka v narážce na jim přisuzovaný hudební vzor, skupinu Soundgarden - kindergarten = mateřská školka), většina kritiků se o albu vyjadřovala s uznáním. Hyperkritický novinář Shane Danielsen album ve své recenzi pro Sydney Morning Herald nazval "působivým debutem", přičemž vyzdvihl jejich "schopnost naskládat vrstvy zničujícího rámusu na melodii, kterou stojí za to si pobrukovat". Australská mutace časopisu Rolling Stones s nadšením napsala, že "silverchair nadělají rámusu, jako by to s muzikou mysleli vážně", přičemž shrnula pouze s malinkou špetkou povýšenosti, že "se jedná o materiál, který vyloženě vybízí k řádění na koncertech a zaručuje masakry v klubech po celé zemi".

 

 I když možná neměli zvuk, který by mohli považovat za vlastní, Silverchair popadli všema šesti rukama grungovou atmosféru, a to i do takových drobných detailů, jakými bylo nošení těch správných triček na fotkách skupiny - včetně místních You Am I a Ammonia a amerických skupin Ministry, Helmet a Offspring. Někdo svoje vzory cpe pod nos všem při každé příležitosti - Silverchair je nosili na svých hubených, ještě neochlupených hrudnících.

 

 

 Skupina vyhrála ve velkém stylu ve výročních cenách čtenářského hlasování australské mutace časopisu Rolling Stones, jejichž výsledky byly zveřejněny v dubnu 1995, a odnesla si cenu v kategorii Umělec roku, Nejlepší nová kapela, Nejlepší hardrocková kapela a Nejnadějnější talent. "Tomorrow" si odneslo cenu za Nejlepší singl, přičemž obligátní škarohlídi jim zase přisoudili nálepku "Humbuk roku". Ale Silverchair si na kritiky začali zvykat.

 

 Skupina ochotně přiznala, že jejich hitový singl "Tomorrow", který si našel cestu k posluchačům ještě před svým oficiálním vydáním, byl ovlivněn skupinou Pearl Jam, ale hned nato začala bagatelizovat trvalejší ovlivnění těmito multiplatinovými grungery. "Když posloucháte album, vůbec to nezní podobně", ujišťoval Joannou kritika Mela Toltze. "To bylo na začátku", přidal se Johns. "To bylo na prvním EP. Tehdy jsme byli velice silně ovlivněni Pearl Jam. Prakticky jsme poslouchali jen je. A pak jsme začali poslouchat Soundgarden a Helmet a přestali jsme poslouchat Pearl Jam." Do jeho rozhořčené reakce se vkradl obranný tón: "Protože jsme zrovna začínali, neměli jsme ponětí."

 

 Už jako patnáctiletí si tito tři muzikanti vypracovali neprůstřelnou obranu proti negativním reakcím ostatních na jejich rychlý úspěch, kterýžto jev je hluboce zakořeněný v australské kultuře. "Lidi nám dávají pěknou sodu", řekl Johns, "V něčem je to fajn. Brání vám to chovat se nafoukaně, když si uvědomíte, že vás miliony a miliony lidí nenávidí. A když vás lidi nenávidí, nutí vás to vytrvat, protože jim chcete dokázat, že se mýlí."

 

 Ben Lee, náctiletý alternativec ze skupiny Noise Addict, dával najevo svoji kritiku velice hlasitě. Jeho skupina se objevila ve stejnou dobu jako Silverchair, ale zatímco trojka z Newcastlu byla okamžitě pohlcena mainstreamem, Leeova skupina rezolutně setrvávala na periferii, věrna své pověsti nezávislé kapely a udržovala co možná nejvíc cool známosti (při svém druhém vystoupení vůbec dělali předskokany newyorským představitelům artrocku, skupině Sonic Youth). Leeovo pohrdání skupinou Silverchair bylo zřejmé, když prohlásil pro časopis Rolling Stone: "Není možné, aby se na tuhle kapitolu někdy zapomnělo. Vždycky budou jen "ta děcka ze silverchair". Ty děti nemaj' tucha, do čeho se pouští."

 

 Dvanáctého dubna vyšel "Israel's Son", třetí singl z alba Frogstomp. Ale byla to omezená edice, pouze třítýdenní. To byl další Watsonův a O'Donellův tah směřující ke kontrole vystavování skupiny zrakům veřejnosti toužící po alternativním rocku, která se jich nemohla nabažit. Přesto se singl otřel o Top desítku, přičemž při svém nejlepším umístění skončil na 11.místě. Tato dvojice, kterou zaměstnávala společnost Sony, teď působila jako prozatímní manažeři skupiny, spolu s rodiči chlapců, zejména Julií Johns. Ale Silverchair potřebovali spíš někoho, kdo by působil jako manažer na plný úvazek.

 

 V srpnu roku 1995 bylo prozrazeno nejhůř střežené tajemství místního rockového businessu: Watson dospěl k rozhodnutí, že je ochoten starat se o skupinu na plný úvazek a opustil z toho důvodu svou pozici hledače talentů u Sony. Watson plánoval svůj odchod už od března. Navzdory několika projevům zájmu - John Woodruff, který si je obhlížel, když vyhráli Youthrock v roce 1994, byl nejvýše postaveným manažerem, kterému se skupina líbila - do úvahy nepřicházel žádný jiný uchazeč. Dohoda byla podepsána během několika obědů s rodiči trojlístku. "V podstatě se řešilo jen to, kdy do toho praštím."

 

 Co se týče samotných členů skupiny, byli v podstatě rádi za Watsonovo převzetí, ale jak říká Gillies: "Vůbec jsme o tom nepřemýšleli, bylo nám to šumák." Při rozhovoru s rockovým dopisovatelem Stuartem Coupem pro jeho sloupek Music Industry News and Gossip Colums (novinky a drby z hudebního světa) v sydneyském časopisu Drum Media, Watson vysvětloval:

 

Po více než čtyřech letech u Sony Music bylo velmi složité se rozhodnout. Věci ale nakonec dospěly do bodu, kdy už Silverchair opravdu potřebují management na plný úvazek oproti poradenství ohledně jejich kariéry na částečný úvazek, které jsme se já a John O'Donnell snažili poskytovat od doby, kdy skupina loňský rok podepsala smlouvu s Murmurem.

 

Podpora, kterou jsem dostal od skupiny, jejich rodičů a všech u nahrávací společnosti, byla obrovská a mám ohromnou radost, že se teď mohu 100% soustředit na to, abych Silverchair pomohl dosáhnout mezinárodního úspěchu, který si zaslouží.

 

 Přibližně v době, kdy Watson převzal manažerské povinnosti vůči kapele, se začaly objevovat zvěsti o zájmu o Silverchair v Americe. Přicházely z různých zdrojů.

 

 "The Big Backyard" byla iniciativa financovaná z vládních zdrojů, jejímž výstupem byly půlhodinové programy pro rozhlasové vysílání, sestavené z nové australské muziky, vypálené na CD a distribuované prostřednictvím velvyslanectví a diplomatických postů do více než 750 rozhlasových stanic ve více než 100 zemích. Ve snaze získat pro skupinu nahrávací společnost v USA, Epic, která byla kapelou nadšená, Watson koupil seznam adres Big Backyardu a spustil korespondenční kanonádu materiály společnosti Murmur. Ty zahrnovaly i dopis z programu, který doporučoval, aby se stanice podívaly na tuhle novou australskou muziku.

 

 V březnu roku 1995 poslal jeden fanoušek z Perthu kopii Tomorrow příbuznému, který pracoval v detroitském rádiu 89X, které se tak 27. března stalo první americkou rozhlasovou stanicí, která zařadila tento song na svůj playlist. Brian Philips, hlavní programový vedoucí stanice Atlanta's 99X, byl v Austrálii na prázdninách právě v době, kdy se horečka kolem „Tomorrow“ začala šířit. Popadl kopii písně, o které všichni mluvili, a po svém návratu do Atlanty ji zařadil na playlist. Během týdne se stala jedním z pěti songů nejčastěji žádaných posluchači. Chicagské rádio Q101 také přidalo Tomorrow na svůj playlist, brzy na to totéž učinilo rádio Seattle KNDD, podobně jako WLUM v Milwaukee.

 

 Skupina v té době už měla za sebou vystoupení na třech evropských štacích, na která se dopravovala letecky - v Frankfurtu, Londýně a Amsterodamu, odehraná mezi 29. březnem 29 a 3. dubnem, která basák Joannou nonšalantně shodil jako "jen takové připomenutí, že jsme nová australská skupina". Přívětivý Gillies usoudil, že Londýn "by neměl chybu, kdyby tam bylo víc teplo a měli tam pláž". Ale vážnější zájem o skupinu projevovala Amerika, a jak Watson a O'Donnell věděli, tam se daly taky vydělat pořádné peníze.

 

 Epic měl v plánu nasadit "Israel's Son" jako první singl Silverchair v USA a sladit začátek turné skupiny s vydáním alba Frostomp v dalším průběhu roku. Teď museli změnit plány a nasadit jako první "Tomorrow" - a dostat sem skupinu alespoň na několik vystoupení. Šestého června, kdy byl singl oficiálně uveden v rádiích, si David Massey uvědomil, že má co do činění se zvláštním úkazem. Jak prozradil časopisu Rolling Stone, v tomto případě nešlo o cílenou propagandu nahrávací společnosti. "Tomorrow" se od veřejnosti dostávalo ohromující reakce", řekl. "Pochází od veřejnosti a ne od marketingové masáže řízené lidmi z hudebního průmyslu."

 

 Jednadvacátého června měla skupina své první americké vystoupení v Atlantě (ačkoliv nepříjemnost s vízy v Sydney způsobila, že se jim málem nepodařilo dorazit vůbec). Ačkoliv udělali zastávku v Los Angeles, aby vystoupili pro tisk, nehráli tam. Namísto toho se rozhodli vystoupit v městech, kde byla reakce na vysílání Tomorrow v rádiu nejsilnější: Atlantě, Chicagu (23. června) a Detroitu (24. června), na "narozeninovém večírku" stanice 89X. Byl to chytrý tah managmentu skupiny: párkrát plácnout do vody a nechat rozčeřené vlnky, aby se šířily dál. A hraním na vystoupeních pod záštitou radiostanic si kapela budovala dobrou pověst. Jedním z nepsaných pravidel moderního rock n' rollu je, že hraním na nehonorovaném vystoupení pořádaného rozhlasovou stanicí získává kapela právo, aby se k ní programoví vedoucí stanic chovali dobře.

 

 Navzdory impozantnímu zájmu místních rádií nemohl nikdo očekávat reakci, kterou vyvolalo jejich vystoupení v Atlantě. Místo konání, Roxy, pojalo 1500 tlačících se návštěvníků. V polovině odpoledne volal šokovaný Watson O'Donnellovi do Sydney: "Nebudeš tomu věřit, ale jsme na zvukové zkoušce a za rohem stojí fronta o 150 lidech." V šest hodin, dvě hodiny před tím, než se měly otevřít dveře, se už ulicí táhla řada tří tisíc osob v naději, že se dostanou dovnitř. Na domácím videu natočeném při vystoupení je slyšet, jak Watson mumlá něco o nezvladatelné reakci davu.

 

 Totální chaos pokračoval po celou dobu jejich krátkého turné. Při svém vystoupení v Chicagu o dva dny později, kdy publikum řádilo jako smyslů zbavené, zaječel ženský hlas z balkonu "Bože, jsou tak roztomilí, nemůžu tomu uvěřit." K tomu, aby kapela zůstala nohama pevně na zemi, přispěla skutečnost, že když Johns rozbil stojan na mikrofon během vystoupení, pořadatel trval na tom, ať mu zaplatí škodu. Greg Kot z Chicago Tribune napsal recenzi na jejich vystoupení, v níž vylíčil, jak skupina překonala nejistý začátek a dodala rafinovaným melodiím Tomorrow, Real (sic) Massacre a Israel's Son trochu šťávy:

 

Nedal se jim upřít inteligentní smysl pro dynamiku, silné melodie a kvalitně sehrané vystoupení. To vše dává tušit, že Silverchair mají potenciál dosáhnout velikosti některých svých vzorů, ne-li rovnou přimět maminku a tatínka prodat své staré album Zeppelinů.

 

 Watson a O'Donnell tušili, že by skupina mohla vzbudit silný ohlas, ale tohle byl naprosto snový manažerský scénář. V době, kdy Silverchair vystoupili v Chicagu, se alba Frogstomp, které nebylo uvedeno ani týden předtím, už prodalo pět tisíc kopií, z toho dva tisíce jen v Atlantě, kde začalo na jedenácté příčce ještě dříve, než bylo dodáno naplno do obchodů. Následující týden se prodeje zdvojnásobily. Jak prohlásil programový ředitel rádia 99X Philips: "Nikdy jsem nezažil, aby se kapela vyšvihla do takových výšin takhle rychle. Je to naprosto unikátní."

 

 Watson a O'Donnell zastávali názor, stejně jako to provedli v Austrálii, že by skupina měla vycházet vstříc jen "správnému" typu sdělovacích prostředků, i za cenu takové krajnosti, jakou bylo odmítnutí žádosti časopisu Time o rozhovor. Jejich první rozhlasové interview v USA se Seanem Demorym z WNNX všem patřičně připomnělo, že tyto budoucí rockové hvězdy jsou přece jen teenageři. Zatímco většina kapel by vyzdvihovala produkt, který se snažila prodat, Silverchair probírali horské dráhy v Magic Mountain, zábavním parku v LA. "Je to nejsuprovější místo na světě!" rozplýval se Johns. Během rozhovoru probrali všechno od toho, že viděli své největší oblíbence Helmet na festivalu Livid v Brisbane (Gillies "A bylo to bezva."), po jídlo v letadle, arkádové hry a nedostatek pláží v Americe. Byl to dobromyslný chaos a kapela si udržela svoji pověst, když požádala o zahrání songu od Helmet namísto nahrávky z Frogstomp, kterou už DJ připravil k přehrání. "Nemusíš hrát nic z toho cédéčka", vykřikli Gillies a Johns zároveň.

 

 Po vystoupení v Detroitu se kapela vrátila do Evropy, 30. června hrála na festivalu Roskilde, dánské reakci na Lollapaloozu a Big Day Out. Před návratem domů v polovině června proběhlo pár dalších štací po evropských festivalech ve Francii (kde je uprostřed noci málem sestřelil rychle jedoucí kamion), Švýcarsku a Anglii. Po návratu do Austrálie oslavili úspěch Frogstomp vystoupením doma 12. srpna v Newcastle Workers Club, na akci podivně nazvané Llama Ball. Jelikož se lama na krátkou dobu stala oblíbeným zvířetem zázračných mladíků, pojmenovali svůj fanklub Llama Appreciation Society a Johns nazval svoje vydavatelství Big Fat Llama Music. Na obalu alba Frogstomp stálo: "během natáčení tohoto alba nebyla zraněna žádná lama" a fanoušci byli vybízeni, aby "podpořili osvobození národa lam". Jak vysvětlil Watson, "Byli to patnáctiletí kluci, lamy jim přišly legrační."

 

 Tito milovníci lam byli kromě toho hrdiny vracejícími se domů.

 

 Mezitím si Epic přál natočit klip k Tomorrow s vyšším rozpočtem, a tak najali režiséra Marka Pelligtona, který později režíroval hollywoodské bijáky jako "The Mothman Prophecies" (Proroctví z temnot). MTV krátce nato nasadila klip ve svém pořadu "Buzz Bin" a často ho vysílala.

 

 Načasování Silverchair by bývalo nemohlo být lepší. Když se v roce 1994 zabil Cobain, všude bylo plno Nirvany; velikáni grunge Pearl Jam nekoncertovali, protože byli pohlceni právní bitvou se společností Ticketmaster ohledně cen vstupenek a kapely Smashing Pumpkins i Soundgarden se stáhly do studií. Američtí milovníci rocku toužili po něčem hlasitém, energickém a mladistvém a chtěli to hned. Silverchair byli právě taková skupina - a Epic to pochopil dokonale. "Tomorrow je trefa do černého", řekl tehdy Massey. "Zní opravdu americky, dokonale sem zapadne." Věci taky vůbec neuškodilo, že po frontmanovi skupiny děvčata toužila a jejich kluci mu záviděli. I rodiče měli rádi Silverchair; jak poznamenal newyorský spisovatel Geoff Stead: "Image Silverchair dostala požehnání od amerických maminek a tatínků. Jsou přesvědčeni, že mladá australská kapela není zkažená drogami a sexuálními skandály, které obklopují mnoho skupin." "Jejich hudba mi nic neříká", řekl Glen Bernard, rodič čtyř fanoušků Silverchair "ale moje děti je milují a je to dobrá, neškodná zábava."

 

 Načasování z hlediska situace uvnitř firmy rovněž pomohlo jejich americké invazi. V té době neměl Epic trvale zaměstnaného zástupce, který by hledal nové talenty (vyčkávali, až se nováček přesune k nim ze společnosti Virgin), proto nepodepisoval smlouvy s mnoha novými americkými kapelami. To poskytlo výhodu neamerickým akvizicím jakými byli Oasis, Deep Forest, Des'ree a Silverchair - které se v roce 1995 všichni prodávaly ve velkém. Obvykle se upřednostňují americké akvizice, jelikož pokud se stane hitem domácí písnička, znamená to, že Sony nebude muset platit "poplatek mateřské společnosti" v zemi, kde má kapela podepsanou smlouvu. Ale v roce 1995 Sony neměla na výběr. Desátého července Frogstomp začal na žebříčku Billboard Top 200 na pozici číslo 106. Sedmého srpna už získal zlatou desku a prodal půl milionu kopií.

 

 Důkazem, o jaký úspěch, dosažený primárně díky posluchačům a veřejnosti, se jednalo, byla skutečnost, že Frogstomp dostal platinovou desku 11. září 1995, dlouho předtím, než vyšla většina recenzí alba.

 

 Americký časopis Rolling Stone napsal, že z kapely „vyzařuje nestrojená sebejistota a předvádí takové zvládnutí hlučného rocku, které nepochází z našeho světa a ostře kontrastuje s jejich mladým věkem“. Noviny z Fort Lauderdale „Sun Sentinel“ prohlásily, že „hudba Silverchair se nachází ve svém vlastním království“. Dmitri Ehrlich z New York Times nebyl tak úplně nadšen, ale přesto byl schopen si všimnout silných stránek skupiny:

 

Skupina, která nezapře vliv kapel jako Stone Temple Pilots, Nirvana, Pearl Jam a Soundgarden, nabízí temné hudební představení s bezprostřední atmosférou a instinktivní, zničující strukturou. Nadmíru agresivní Chris Joannou využívá úmyslně distortované basové linky, které stojí v opozici ku rozechvělým chlapeckým vokálům pana Johnse.

 

Jim Testa z časopisu Request si povšiml, že:

 

(Frogstomp) asi nebude nejoriginálnějším albem roku, ale určitě je jedno z nejzdařilejších. Vykazuje okázalé zvládnutí dynamiky a změn tempa a dokonalé pochopení pro nihilismus a frustrace, které jsou společné i většině mladých Američanů.

 

Na tři mladé australské výrostky, kteří chodí ještě na střední, to není zlé.

 

 První americké plnohodnotné turné Silverchair odstartovalo v Chicagu druhého září a pokračovalo v Bostonu, Washingtonu DC, Atlantě, Los Angeles, San Franciscu a Seattlu, aby pak bylo sedmnáctého září zakončeno vystoupením na molu v Santa Monice s volným vstupem. V té době už Frogstomp dosáhl v hitparádě Billboard devátého místa, přičemž se mu podařilo překonat v prodejích i album HIStory od Michaela Jacksona. Žádné australské kapele od dob INXS se nepodařilo vtrhnout do amerických hitparád v tak zničujícím stylu – i INXS to stálo několik let objíždění Států, kdy spali v cestovní dodávce a jedli v levných restauracích, aby si jí vůbec někdo všimnul.

 Silverchair se to ale povedlo doslova přes noc. Navzdory jejich přístupu „je mi to egál“ si byla kapela plně vědoma toho, jaké štěstí ji potkalo. Jak mi řekl Chris Joannou v roce 2003: „Watto (Watson) to řekl úplně natvrdo, jaké máme štěstí, že se nemusíme cpát v dodávce, trmácet se všude možně a hrát koncerty pro tři lidi.“

 Ale členové kapely se přesto chovali tak, jak byste to čekali od patnáctiletých. Zážitky z cestování se Silverchair by se daly přirovnat ke „Skvělému dobrodružství Billa a Teda“, akorát ve verzi s třemi hlavními hrdiny. „Vypadá to, že je silvermánie, která zachvátila USA, nechává úplně chladnými“, napsal Mel Toltz z časopisu Rolling Stone, který měl další možnost vyzpovídat Silverchair při jejich americkém turné. „Podivné poznámky a drsné komentáře se vynořují z ničehonic a jsou smečovány zpět k jejich původci a zase zpátky po místnosti přes imaginární síť.“

 

 Překvapivě se tohle dělo i v případě, kdy doprovod kapely zahrnoval i jejich rodiče. Silvermamky a silvertátové se střídali v cestování se svými syny. Členové kapely se shodují na tom, že matky byly nejpřísnější. Joannovu otci se život na turné zalíbil tak, že si dokonce nechal narůst vlasy do půli zad, aby udržel krok se svým na baskytaru hrajícím potomkem. Gillies je toho názoru, že jeho matka byla nejpřísnější ze všech, pokud šlo o řízení trávení volného času kapely.

„Byla to fakt otrava“, říká. „Dařilo se jí na chvíli, než mi bylo asi tak 16, držet mě dost zkrátka. Vždycky kontrolovala, abych byl zpět do půl druhé.“ (Matky si nicméně ježdění po turné postupem času oblíbily. Členové skupiny dnes žertují, že se jich pořád rodiče ptají, kdy zas pojedou turné, aby se k nim mohli přidat a nakupovat až do padnutí.)

 

 Uprostřed toho šílenství se sedmého září kapela účastnila předávání cen MTV Music Awards v New Yorku. Zahráli „Pure Massacre“ a „Tomorrow“ uhnízděni na pódiu nad markýzou, která se klenula nad vchodem do Radio City Music Hall – mezi jednotlivými písničkami museli prolézat zpět dovnitř velkým oknem. Trio se prohnalo jako vichřice svým vystoupením a přítomnost největších postav amerického rocku (včetně Courtney Love) a takových vlivných figur, jakými byl šéf Sony Tommy Mottola, který se kapele představil v jejich šatně, v nich spíš vyvolala rozpačité pocity, než aby z ní byli nervozní. Jedinkrát, kdy se trio opravdu uvolnilo, byl okamžik, kdy se kapele představil hyperenergický Taylor Hawkins, který tehdy dělal bubeníka Alanis Morissette, ale brzy na to se měl stát členem Foo Fighters, a popřál jim hodně štěstí. Místo toho, aby se procházeli po červeném koberci spolu s ostatními hvězdami, kapela ho obešla, byl to prostě jejich způsob, jak si držet odstup od hudební smetánky. Chris Joannou zavtipkoval: „Mysleli jsme, že bysme se dostali do průšvihu, kdybysme po něm chodili.“

 

 Craig Mathieson zachytil vzrušenou atmosféru ve své knize „Hi Fi Days“. Když končí „Pure Massacre“:

 

Johns mámí výbuchy zpětné vazby ze své kytary, Gillies se zápalem (doslova) napadá svoje bicí a Joannou bez dlouhých cavyků spouští svoje basy. Nad scénou se snáší hřmot, když silverchair odcházejí. Na pár vteřin kamera ustrne na opuštěných nástrojích, zatímco se skomírající zvuk pomalu ztrácí. Střih kamery na Tabithu Soren, která pořad společně uvádí, a zdá se, jako by ji bouře, kterou předvedli silverchair, vyvedla z konceptu, a tak se nervózně zazubí, aby pak vše náležitě shrnula osvětlujícím komentářem: „Páni!“

 

 Desátého září dělala kapela předskokany skupině Ramones před dvacetitisícihlavým publikem v Atlantě na vystoupení, které se ne náhodou jmenovalo The Big Day Out. (Programový ředitel rádia Philips se z Austálie evidentně vrátil s něčím víc než jen s cédéčkem Silverchair.) Jen pár rockových hvězd udělalo na silverchair navenek dojem, ale tohle vystoupení v nich nějakou dobu zůstalo. „Byly to legendy, byli to pekelníci“, prohlásil Johns o excentrických pankáčích z New Yorku.

 

 Silverchair se ocitli v centru veškerého dění a album se dál prodávalo. A ke skupině nepřestala být přitahována velká jména, jako třeba baskytarista z Nirvany Kris Novoselic, který přihlížel jejich vystoupení 15. září v Seattlu. „Seděl na straně pódia se svojí přítelkyní,“ vzpomíná Johns na své setkání s čahounem z Nirvany. „Pořád nám vyprávěl o tom, jak ho bolí zuby. Byla to hrozná sranda.“

 

 Jejich americké turné bylo však zakončeno krvavě. Během závěrečného vystoupení s volným vstupem na molu v Santa Monice zaznamenala kapela technické problémy, které vedly ke zdržení v jejich programu. Kdosi z rozmrzelého davu mrštil na pódium lahví, která zasáhla Johnse na levé straně hlavy a způsobila mu rozšklebenou ránu. Hrál dál a skončil vystoupení s obličejem, po kterém se mu řinula krev, takže vypadal spíš jako jeden z ragbistů z Newcastlu se jménem Johns, než ten frontman ze Silverchair, který měl ve zvyku mluvit tlumeným hlasem. Jakmile koncert skončil, odjel do nemocnice. Tehdy poprvé okusil Johns odvrácenou stránku slávy, i když se tomu později smál. „Dali mi stehy a všechno a vrátil jsem se a náš zvukař si stěžoval na PA (zesilovače) a tak. Byla to fakt sranda. Byl to fakt neuvěřitelná sranda. Všechno se po...“

 

 Joannou si tohle vystoupení vybavuje jako jedno z nejdrsnějších, které kdy zažili. „Bylo to fakt hardcore. Byl tam jeden z nejbláznivějších kroužků pro moshing, který jsem kdy viděl. (Ve Spojených státech mají moshpity sklon vytvářet zvláštní nebezpečné „kroužky“ navzájem se mlátících tanečníků (slam-dancerů), kteří vypadají, jako by předváděli nějaký bizarní rituální tanec.) Mohutní kluci pobíhali kolem a mlátili své kolegy, ti kluci byli jak šílený. Třískli nějakýho kluka fakt drsně a pak ho poplácali po zádech.“

 

 Pokud byla Santa Monica fiasko, pak byl návrat Silverchair do Austrálie oslnivým vrcholem štěstí – dokonce lepším než na horské dráze v Magic Mountain. Výroční ceny ARIA byly předávány v pondělí druhého října v sydneyském Darling Harbour. Šuškalo se o tom, že „stará garda“ kolem Farnesy, Barnesy a spol. bude sesazena ze svého trůnu třemi dětmi z Newcastlu. V čele revoluce alternativního rocku byly i další skupiny, jako sydneyské trio You Am I, které zrovna vydalo svoje druhé album a svoji best-ofku Hi Fi Way. Ačkoli čestným hostem večera byla Janet Jackson a středoproudá popová hvězda Tina Arena si odnesla čtyři ceny, včetně Nejlepšího australského alba za svůj počin „Don't Ask“, byla to noc Silverchair.

 

 Kapela všem vytřela zrak, když získala ocenění za Největší nový talent, Nejlepší debutový singl, Nejlepší australský singl a Nejprodávanější singl (za „Tomorrow“), jakož i za Nejlepší debutové album za Frogstomp. Jak pro ně bylo typické, než aby vypadali jako banda pozérů a došli si pro cenu sami, členové kapely vyslali Joshe Shirleyho, sedmiletého syna producenta alba Frogstomp, aby za ně vyzvedl špičaté sošky.

 

 Ale od kapely to nebyl jenom momentální rozmar. Josh Shirley byl jediný mimo Johnse, Gilliese a Joannoua, kdo si na albu Frogstomp skutečně zahrál. Můžete ho zaslechnout, jak mlátí na bubny těsně před začátkem „Findaway“. Tuhle souvislost měl osvětlit zpěvák Meatloaf, který pořad konferoval, ale tenhle pořízek tak docela nestihnul doříct i tuhle část ze své napovídací kartičky. Tisk, který následující den strhal kapelu za nafoukanost, si ve skutečnosti nechal ujít vynikající historku.

 

 Silverchair to ale nevadilo. Přidali se k Timu Rogersovi z kapely You Am I a uzavřeli večer divokou předělávkou písničky „New Race“ od skupiny Radio Birdman a zažili si nejrockovější moment svého života. Rogers byl pro trio v Silverchair velkým vzorem, stejně jako Eddie Vedder (z Pearl Jam), Johns měl na sobě dokonce triko s You Am I při americkém televizním vysílání. „Cvičili jsme to asi jen hodinu a mysleli jsme si „Jo, to je v pohodě.“, řekl Johns potom. “Sakra, to byla legra.“ Nová garda vstoupila do budovy, i když se neobtěžovala dojít si na pódium pro ceny.

 

 Hranice mezi mainstreamem a takzvanými „alternativními“ skupinami se začala stírat a Silverchair v tom hráli vedoucí úlohu.

 

 Stejně tak uspokojující byl úspěch skupiny při udělování autorských cen Australian Performing Rights Association (APRA) Songwriter Awards (Ceny pro autory písní Australské asociace práv výkonných umělců-APRA), které se konalo 12. prosince, kdy se Johns s Gilliesem podělili o cenu „Skladatel roku“. Tyto ceny si hudebníci velmi považují, protože o nich rozhodují jejich kolegové, kteří tvoří hudbu, a nikoli postavy z hudebního businessu, kteří rozhodují o udělení cen ARIA. Silverchair se nedočkali uznání jenom od hudebního businessu, jejich kolegové hudebníci si taky mysleli, že jsou docela fajn.

 

 Zbytek roku 1995 strávili Silverchair v pohybu. A došlo k dalším zraněním. Během vystoupení 27. října v Palace v mebournské čtvrti St. Kilda, skočil Johns z pódia doprostřed davu. Joannou a Gillies hráli dál a po očku dávali pozor na svého frontmana. Když se Johns nevynořil ani po minutě, začli panikařit. Mytologie australského rock 'n' rollu má za to, že ve chvíli, kdy Johns seskočil, dav se rozestoupil a on spadl na zem. Pravda je, jak už to tak bývá, trochu jinde. Jak mi řekl Joannou: „Daniel seskočil z pódia do davu a pak ho lidi začali tahat za triko a tak a on se poroučel „Hopla!“ rovnou na zem.“ Když ho ze zpocené masy vylovila ochranka, Johns se vrátil na jeviště s roztrhaným oblečením. Když se mu začaly protáčet panenky, vystoupení skončilo. (Joannou: „Vykřikli jsme „Kurva, je mrtvej!“) Naštěstí stálo venku policejní auto strážníka, který zrovna neměl službu, rychle dovezli Johnse do nemocnice, kde si ho nechali na pozorování. Ale show běžela přesto dál – za dva dny už Silverchair hráli další představení na stejném místě konání (tentokrát se obešlo bez incidentu).

 

 Jejich další americké turné odstartovalo dvacátého pátého listopadu v San Diegu a pokračovalo až do 18. prosince, kdy v Universal Amphitheatre v Los Angeles vystoupili společně s Radiohead, Bush a Oasis. Devátého prosince si odskočili na vystoupení v Saturday Night Live a o čtyři dny později hráli v legendárním klubu Stone Pony v New Jersey, jehož místo v historii rock 'n' rollu bylo zajištěno díky tomu, že zde začínal Bruce Springsteen a jeho E-Street Band.

 

 Rockový reportér Stuart Coupe se ocitl v ohnisku bouře, kterou rozpoutali Silverchair, když navštívil vystoupení bez omezení věku návštěvníků ve Philadelphii. V zákulisí si Coupe povšiml, „jak neobyčejně při zemi a uvolněně“ kapela působila, navzdory tlaku, který provázel focení fotek, dělání rozhovorů a potřásání si rukama s kdekým, což je nutné, pokud chcete prorazit s novým albem, obzvlášť v Americe. Řídící ruka manažera Watsona byla nicméně všudypřítomná. „Interview?“ Napsal Coupe do sydneyského časopisu Drum Media. „Watson říká, že o tom popřemýšlí, ale má za to, že nechce prozatím žádnou publicitu v australských médiích.“ Coupe věděl, že David Fricke, reportér amerického časopisu Rolling Stone, zrovna strávil několik dní se skupinou – byl naštvaný. Coupe poznamenal: „Těžko si nevzpomenout na situaci kolem INXS v době, kdy si mysleli, že jim australská média nejsou dost nóbl.“

 

 Coupe se sešel s Frickem o několik dní později na vystoupení skupiny v newyorském Roseland Ballroom. Zeptal se uznávaného amerického novináře, jak si Silverchair vedou v porovnání s Nirvanou. „Povídá mi, že Kurt měl v sobě o něco víc pocitu úzkosti a ohrožení,“ napsal Coupe, „ale až na to Silverchair předvádějí show, která se s touhle kapelou dá měřit“. Právě v tu dobu to ve Spojených státech víc než stačilo k tomu, aby to uspokojilo alt-rockové publikum, kterému scházeli hrdinové.

 

 Silverchair uzavírali rok 1995 silvestrovským vystoupením v Perthu, které se konalo pod širým nebem. Alba Frogstomp se prodalo v Americe už milion kopií (nakonec se ho tam prodalo 2 025 000 z celkového počtu 2 898 000 po celém světě.) Kapela si odnesla snad všechny ceny ARIA, co to šlo. Jejich hrubé příjmy za tento rok se odhadovaly na 6,4 milionů dolarů. Hráli rock v Evropě, Austrálii a Americe, od pobřeží k pobřeží.

 

 Přejete si zažít senzační dobrodružství? Pak to byl tenhle nejdůležitější rok v životě těchhle kluků. Bill a Ted by mohli závidět.

 

 Celé tři dny dělily silvestrovské vystoupení kapely od jejich úvodního vystoupení v roce 1996, kde předvedli nadšeně přijaté představení na úvodním ročníku festivalu Homebake, rockovém festivalu pořádaném pouze pro australské kapely, který se konal v Byron Bay na severním pobřeží Nového Jižního Walesu. Ale v lednu kapela zjistila – podobně jako už dříve Johns v Santa Monice – že stinná stránka slávy může často převážit její světlou stránku. Úspěch si opravdu dokázal najít způsob, jak jim vrazit kudlu do zad a srazit je k zemi zrovna v momentě, kdy jejich vyhlídky byly až neskutečně zářivé.

 

 Vše začalo titulkem na první straně novin Daily Telegraph, který hlásal: „silverchair šokováni. Násilí nás děsí, tvrdí skupina.“ Další titulek vykřikoval: „Scénář pro vraždu.“

 

 Jedenáctého srpna roku 1995 ve státě Washington zastřelili šestnáctiletý Brian Basset spolu se svým kamarádem Nicholausem McDonaldem Bassetovy rodiče a utopili jeho pětiletého bratra. Když je policisté dopadli, řekli jim, že si v té době pouštěli písničku „Israel's Son“. Soudní řízení s nimi bylo zahájeno osmnáctého ledna a oba byli souzeni jako dospělí, což jim zaručovalo ještě mnohem větší mediální pozornost než, jaké by se jim dostalo, kdyby se jednalo o jiný další podobně tragický americký případ vraždy rodičů v řadě. McDonaldův právník Tom Copland tvrdil, že jeho klienta i Basseta dohnala k vraždě písnička. Zasazoval se o to, aby toto jeho tvrzení bylo zařazeno mezi přípustné důkazy. Tvrdil, že písnička byla napsána „skoro jako scénář“ pro provedené vraždy. Dokonce se mluvilo o tom, že bude předvolán Daniel Johns, který písničku napsal.

 

 Watson pochopitelně vystoupil na obranu kapely v oficiálním prohlášení:

 

Silverchair neschvalují, neschvalovali a nikdy by neschválili násilí v jakékoli formě. Členové skupiny jsou zděšeni tímto hrozným zločinem a doufají, že spravedlnost zvítězí při soudním stíhání toho, kdo je za čin odpovědný, ať je to kdokoli. Silverchair naprosto odmítají tvrzení, že je jejich písnička jakýmkoli způsobem odpovědná za jednání údajných vrahů. Je veřejně známou skutečností, že předmětná písnička byla inspirována televizním dokumentem o hrůzách války. Píseň se snaží kritizovat násilí a válku tím, že je vykresluje v celé jejich hrůze.

 

 V reakci na Coplandovu argumentaci se zástupce prokurátora Jerry Fuller zeptal: „Co to dokazuje? Dokazuje to, že Basset nenáviděl svoje rodiče? Dokazuje to, že měl motiv k zabití svých rodičů? Ne. Dokazuje to jenom to, že si pouštěl tuhle písničku.“ Následující den soudce Mark McCauley vynesl rozhodnutí, že píseň „Israel's Son“ nesmí být hrána během zahajovací řeči a vyhradil si rozhodnutí o tom, zda může být písnička hrána během procesu vůbec.

 

 Ale škodu už nešlo napravit, najednou se partě prakticky začínajících šestnáctiletých kluků z Newcastlu začalo dostávat podobného zacházení jako britskému metalovému uskupení Judas Priest, proti kterým vedly spor u amerického soudu dvě rodiny, které vinily album Stained Class ze sebevraždy jejich synů. Tato žaloba byla taky zamítnuta, ale stigma na nich zůstalo. O'Donnell, Watson a rodiče kluků ze Silverchair měli všechny důvody semknout se ještě malinko víc kolem svých svěřenců.

 

 Když se na to Watson dívá po osmi letech, považuje to za klíčový okamžik u Johnse, okamžik, který spustil jeho zvýšenou ostražitost, když se ocital ve středu veřejného zájmu, a který ho brzy nato změnil prakticky v poustevníka. Článek v Daily Telegraph Mirror z října 1995, který byl označen titulkem „Jak se dostává šestimilionový kluk do školy“ a ukazoval Johnse ve školní uniformě, jak jede na svém kole, celý problém jenom zhoršilo. „Netvrdím, že média způsobila problémy, které přišly později“, říká Watson, „ale ani na okamžik nepochybuju o tom, že byla jedním z několika faktorů, které k nim přispěly.“ O'Donnell s ním souhlasí: „Myslím, že ta věc s Israel's Son ho opravdu tvrdě zasáhla.“ (Johns přece jen něco ze situace vytěží, až přijde čas, kdy dá průchod svému vzteku a napíše nenávistné texty pro další alba Freak Show a Neon Ballroom.)

 

 Dalším krokem kapely nicméně bylo turné po amerických stadionech s Red Hot Chili Peppers, které bylo přeloženo z původně stanoveného listopadového termínu, kdy se bubeník Chili Peppers Chad Smith zranil při nehodě, která se mu stala při sportu. Obě kapely si padly do noty, Silverchair vycházeli perfektně se Smithem, nejdružnějším členem Chili Pepper, kterého Joannou popsal slovy „docela týpek“. Vystoupení byla velkolepá, včetně zastávky v newyorském Madison Square Garden devátého února, což bylo největší představení pod širým nebem, jaké město, které nikdy nespí, zná. Přišlo se podívat dvacet tisíc lidí. Byl to skoro rok od chvíle, kdy skupina hrála v hotelu Prince of Wales v centru Melbourne. Věci se změnily. 

 

 „Hrát v Garden pro nás znamenalo splnit si sen“, řekl Johns. „Dívávali jsme se na videoklip Led Zeppelin The Song Remains the Same (který byl natočen v Madison Square Garden) dvakrát denně a zahrát si tam, tomu se dalo jen stěží uvěřit.“ Gillies byl dokonce ještě zapálenější fanda, koukával na bombardování bicích Johna Bonhama v „Moby Dickovi“, ve zpomaleném záběru a pak mlátil hlava nehlava na bicí ve svém pokoji a napodoboval Bonhamovy pohyby. Dodneška je to jeho nejoblíbenější rockové video. „Bylo to o tom vzrušení“, říká o vystoupení v Madison Square Garden. „Budu hrát tam, kde předtím hrály moje největší vzory.“

 

 Zvlášť jedna věc se pro kapelu změnila: druh pozornosti, které se jim dostávalo od žen. Během rozehřívací show v Los Angeles čtvrtého února zasvištěl vzduchem spodek od malinkých zářivě červených bikin a přistál u nohou zaraženého Daniela Johnse. A během závěrečného večera turné, šestnáctého února v Nassau Coliseum na Long Islandu, si kapela zažila šok, když Chili Peppers najalo dvě striptérky, aby tancovaly na jevišti nahoře bez, zatímco skupina hrála dál. Rodiče všech tří chlapců sledovali celou událost ze strany jeviště, ale moc je to nepobavilo.

 

 

 „Red Hoti si mysleli, že jsme mrňaví kreténi“, prozradil Joannou po skončení turné novinám Sydney Morning Herald:

 

Když kapela začíná tak, že spí na zadních sedadlech aut a přespává po padesátidolarových hotelích a pak se vypracuje tak, že začne vystupovat v halách pro 15 000 lidí, pak její členové jsou, no, fakt dobrý. Ale kluci, který jsou úspěšný fakt rychle, jsou totální šmejdi. Red Hoti si mysleli, že když se naše album dost rychle začalo v Americe docela slušně prodávat, budeme fakt malí sráči. Potom, co nás poznali, to bylo v pohodě.

 

 Legrace skončila dost naráz, protože kapela začala mít další problémy s písní „Israel's Son“. Jejich nahrávací společnost v USA je požádala, aby natočili videoklip znovu. Johns tvrdil, že nahrávací společnost byla toho názoru, že v něm bylo až moc násilí. „Myslel jsem si „Tenhle klip je podle nás v pořádku“, řekl Johns MTV v únoru 1996. „Pak si na něj někdo musel ausgerechnet stěžovat a teď ho musíme změnit jenom kvůli pitomosti.“ Podle Chrise Joannoua Sony vadil jediný obraz, ve kterém „byla jen oprátka, která visela na dřevěném trámu.“ „A pes v kleci“, dodal Johns. „Řekli, že v něm bylo moc násilí. To je blbý.“

 

 V předělaném videu připomíná silně použité nasvícení a barvy kupodivu videoklip k písničce „Smells Like Teen Spirit“ od Nirvany, když má Johns na sobě něco, co jeden fanoušek popsal jako „svetr po dědovi“ - přesně takový, jaký rád nosíval Kurt Cobain. Ještě podivnější shodou okolností má na sobě Johns triko s číslem 27 – počet let, kolik bylo Cobainovi (a Janis Joplin i Jimu Morrisonovi), když umřel. Pomalu začalo být zřejmé, jak Epic prezentuje kapelu americké mládeži: jako znovuzrozenou Nirvanu. Kapela dostávala obsáhlou lekci o úloze, kterou sehrává mytologie při prodeji rock 'n' rollových desek.

 

 V době, kdy se členové kapely dostali dvacátého února do Evropy na sérii vystoupení v Anglii, Francii, Německu a Holandsku, už plánovali druhé album a přitom se bránili tvrzení, že jsou grungovou kapelou.

 

 „Pořád nás jedni a ti samí lidé srovnávají s Pearl Jam a Nirvanou“, řekl Gillies holandskému časopisu Oor. „Album (Frogstomp) nemá vůbec zvuk grunge ze Seattlu.“ K čemuž dodal Johns: „Během několika měsíců, až dokončíme evropské turné, začneme s nahrávkami pro nové album. Uslyšíte jazz, funk a rap. Už máme spoustu nových písniček.“ Gillies přihodil poznámku:

 

Příští album bude ostré a temné. Zvuk musí být ještě plnější a hutnější. Teď to dokážeme, protože máme mnohem větší rozpočet. Možná dáme doprostřed alba veselejší písničku, abychom posluchačům zvedli náladu. Ale zbytek písniček je určen k tomu, abyste si u nich zaplakali.

 

 

 Silverchair se vrátili do Austrálie po svém vystoupení šestého března v Kolíně nad Rýnem s tím, že si druhého a třetího dubna udělali zastávku v Japonsku. Znova se jim povedlo zvítězit na plné čáře ve čtenářské anketě australské mutace časopisu Rolling Stone, přičemž vyhráli cenu pro Nejlepší skupinu, Nejlepší singl (za Tomorrow), Nejlepšího mužského zpěváka, Nejlepší hardrockovou kapelu, Nejlepší obal alba a Nejnadějnější talent pro rok 1996.

 

 A Johns byl zvolen Nejlepším novým talentem ve čtenářském hlasování časopisu Guitar World, přičemž převálcoval Dava Grohla z Foo Fighters a Korn. Johnsovo sólo v Tomorrow vyhrálo nad takovými aspiranty, jakými byly třeba Eddie Van Halen či Dave Navarro. Jak časopis prohlásil ve svém úvodním sloupku: „Měli jsme tušení, že náctileté úkazy ze Silverchair jsou populární, ale nevěděli jsme, jak nesmírně populární jsou.“ Johns, jak bylo jeho zvykem, bagatelizoval ocenění: „Ani to nepovažuju za sólo. V podstatě si ani nemyslíme, že pro naši muziku má cenu psát sóla.“

 

 Skupina měla vystoupit ještě jednou, aby uzavřela svoje světoběžné turné s albem Frogstomp: vystoupení devátého dubna v závěrečném dni Royal Easter Show (Královská velikonoční show) v Sydney. Na show byl zrovna dětský den: bylo dokonale logické, že hlavním bodem programu byla ten den banda kluků, kteří mohli být stejně tak dobře součástí publika, kupovat si propagační tašky a jezdit ve vláčku v domě hrůzy.

 

 Dvacet tisíc fandů se shromáždilo, aby zhlédlo představení. V zákulisí se mezi zasvěcenci z hudební branže šuškalo, že si skupina měla vyzvednout 5 milionů dolarů za nakladatelská práva k Frogstompu a jejich dalšímu albu. Na jevišti kapela proletěla 75minutovou show a Gillies předvedl rituální povalení své bicí soupravy na konci „Israel's Son“. Když ohňostroj ozářil oblohu, bylo z moshpitu odvedeno sto náctiletých a ošetřeno kvůli řezným ranám, škrábancům a modřinám.

 

 Jen po 90 vystoupeních a několika milionech prodejů Frogstompu v té době byli Silverchair vládci světa. Takže co teď? A co je neméně důležité, je možné, aby to vydrželo?

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář