Jdi na obsah Jdi na menu
 


Growing Up The Hard Way

Kerrang!, 13. března 1999

Anorexie, šikanování, úzkost a neurózy - minulých pět let byly plné traumat pro Daniela Johnse. Jeho skupina se stala veleúspěšná, hlavní muž Silverchair připouští, že jeho problémy nejsou ještě pryč.

"Lidé si myslí, že když máš ten velký rockový život, že všechno musí být tak skvělé, když jsi rocková hvězda a všechno ostatní, ale všechno je to hovno." Říká Daniel chránící svou bledou, hubenou tvář před nemilosrdnými slunečními paprsky pronikajícími přes okno hotelového pokoje.

Je horké odpoledne v New Orleans, Louisianě v městě, kde spolu sousedí Trent Reznor a autorka Interview s upírem Anne Rice, kde Marylin Manson téměř ztratil své kuličky při dělání Antichrist Superstar, kde jsou voodoo královny upalovány v katolických kostelech. Prostě je to dobré místo pro Daniela, aby mluvil o svých démonech, prozradil jak se zbavil svého strachu a neuróz přes texty na Neon Ballroom - je to nejpopovější deska skupiny s temným nádechem.

"Mohli bychom klidně přestat, kdybychom chtěli." Pokračuje Daniel. "Není to jako že si naříkám, že jsme úspěšná skupina. Pořád chci být ve skupině, protože hudba je stále to, co jsem chtěl vždy dělat. Stále jsem nakopnutý hrát před lidmi live, ale ten životní styl se mi nezdá. .. normální."

Jestliže se zpěvák necítil normálně dlouhou dobu je to sotva překvapující. Není to normální cesta pro 15letého mladíka, aby udělal rockové album, kterého se prodala multimilión kusů a být oslovován jako nový Kurt Cobain, ale to co se stalo Danielovi, ho téměř zabilo.

Přiběh Silverchair je teenagerská rock 'n' rollová fantazie, která se stala pravdou. Tři kamarádi založili skupinu, podepsali s Murmur pobočkou Sony a vydávají debutové album Frogstomp, kterého se prodali miliony po celém světě. Druhé album Freak Show potvrzuje, že nejsou skupina jednoho hitu a následuje skvělé světové turné, trio se vrací zpět domů, aby ukončilo školu a dalo si několik měsíců volna do jejich dalšího posunu. Ale život nebyl tak jednoduchý. Jeho kolegové ze skupiny Chris a Ben byli zpět doma v Newcastle šťastní, trávili čas se svými přítelkyněmi, zaháleli. Daniel mezitím procházel soukromým peklem.

"Byl jsem krásně osamělý." Říká a zatahuje přitom závěsy na okně kvůli slunci. "V době, kdy to opravdu bolelo jsem psal nové písně. Ukončil jsem školu a všichni mí přátelé šli na univerzitu. Ben a Chris chodili ven se svými přítelkyněmi, dělali své věci, a já žil sám v domě a jen psal. Měl jsem špatné problémy úzkosti. Nemohl jsem opustit dům, takže tímto albem jsem si zkoušel vyčistit duši, tak jak to bylo možné, dostat to všechno ven. Každá píseň s vyjímkou Satin Sheets a Anthem For The Year 2000 jsou o věcech, které jsem prožíval. Většina textů začala jako básně. Nikdy jsem je neplánoval jako písně pro Silverchair, ale skutečně se mi líbily a chtěl jsem udělat desku, která by byla velmi čestná. Na prvních dvou albech můj hněv byl způsoben druhými lidmi, toto album je více o mých vlastních pocitech. Můžeš slyšet v mém hlasu nervozitu v některých písních, některé noty jsou opravdu ostré, protože jsem byl trochu opatrný, zda bych to měl nebo neměl udělat. Ale myslím, že to dává jistou energii. Ta deska není docela tak drsná jako minulá co se týká tvrdých riffů, ale textově je rozzlobenější než cokoliv jsem dříve udělal."

Daniel Johns trpí klasickou rock 'n' rollovou nevolností. Jako Kurt Cobain a Eddie Vedder před ním, úspěch Silverchair přichází s cenou. Daniel miluje hraní hudby, ale nenávidí ty hovadiny s tím spojené. Dříve než založili Silverchair žádné problémy nebyly.

"Byl jsem krásně šťastný, myslím v termínech mé výchovy a dětství." Přemítá. " Nebyly žádné skutečné problémy. Mý rodiče byli vždycky spolu. Mám bratra a sestru - bylo to krásně normální. Jen ve škole jsem měl problémy. Začali jsem se skupinou, když nám bylo 12. Já a Ben jsme spolu jamovali a vypadalo to jako velmi abnormální být ve skupině v tomto věku. Pak jsem začal mít těžké časy, protože jsem nehrál fotbal, nechodil jsem pít pivo a nejedl jsem steak." Vysvětluje. " Později to začalo být divoké. A potom co jsme vydali desku, lidé čekali před školou, lidské gangy. Nikdy jsem necítil něco jako - opravdu bych mohl mít rád ty chlapce, kteří mě mají rádi - myslel jsem si, že jsou zasraní debilové. Ale psychicky mě to ničilo. Myslím, že to zapříčinilo spoustu mých problémů úzkosti. Teď nemůžu být v davu. Můžu být na pódiu před davem - je mi fajn, když hraju před 50 tisíci lidmi, ale jakmile jsem mezi asi 20 lidmi jsem přetížen. Při interview jeden na jednoho jsem v pohodě, ale setkání v obchodním domě už neděláme, protože bych to nezvládl.

Danielovi úzkosti jsou složeny ze skutečností, že tak mnoho lidí chce kousek z něho. V každé rockové skupině je frontman, vždy ten kdo na sebe upoutává nejvíce pozornosti, ale Daniel je něco více než další rock 'n' rollový zpěvák. On je superstar druhé generace grunge a objekt hrozivé teenagerské žádostivosti. Ben a Chris by si s Danielem nevyměnili místo ani na sekundu.

,,Děkuji mé šťastné hvězdě, že to nejsem já." Říká Ben a třese hlavou. "Někdy si myslíš, že to může být skvělé být frontman, ale pak když vidíš všechny ty bláznivé buchty, které ho všude pronásledují. Nebyl bych schopný si to nechat líbit."

"Stále se setkáváme s našimi starými kamarády." Dodává Chris. "Jak nás vnímá veřejnost, to je úplně něco jiného."

"Od té doby co začala skupina jsem nebyl nikdy opravdu vnímán jako skutečná osoba." Říká Daniel. Každý v tisku se na mě díval jako na dalšího Kurta Cobaina, nebo jako chlapce, kterého chtěl doma každý zbít. Jediní, kdo mě viděli jako skutečnou osobu byla má rodina a moji přátelé. To je proč jsi sem tak blízký s těmito všemi lidmi, kteří mě brali jako skutečného. Některé doby byli tvrdé, ale dostal jsem se přes to. Teď, když v rádiu hraje Nirvana Ben a Chris žertují a říkají - to jsi ty Johnsy! Je pravda, že media na mě nikdy nebyla agresivní ve věci Kurta, ale byly doby, kdy se všechno zdálo tak zveličované, že dokonce i malá věc mě tlačila na špatnou cestu. Teď bych si toho už nevšímal."

Jak se cítíš s těmi nejposedlejšími fanynkami? Některé jsou tak staré, že by mohly být tvou matkou, další jsou stopařky, ošklivé a přihlouplé.

Ostýchavý úsměv "Z nějakého důvodu je tady vždycky někdo, kdo je v mámině věku, což je absolutně bláznivé a psycho. Na tomto turné byla jedna lady z Evropy, která byla v Londýně, Francii a New Yorku. Je šílená, sleduje nás všude. Taxíkama sleduje naše auta. Musíme se jí ztratit. Dokonce má mou fotku, kde mám tři roky. Tu fotku jsem viděl jen v našem albu doma, tak jsem se jí ptal- kde jsi to zatraceně vzala - tyhle věci může vidět v show Australia Most Wanted - tihle kriminálníci nakonec každého zabijí."

Tyhle příběhy vysvětlují proč Daniel nemá mnoho let vážnou známost. Na novém albu je píseň Miss You Love, píše o osamělosti.

"Chtěl jsem píseň, kterou lidé mohou vnímat jako milostný song, zatímco slova jsou skutečně velmi rozhněvaná." Prozrazuje. "Ta píseň je o neschopnosti navázat s někým vztah, o neschopnosti poznat lásku mimo rodiny. Byl jsem s dívkami, ale jen velmi krátkou dobu, protože jsem vystrašen závazkem, takže po měsíci je to jako... " Podívá se stranou. ,,Bojím se, že jestli budu mít skutečně někoho rád, že se to nestane, tak to beru krátce. Spoustu času cítím, že to není skutečná láska. Na koncertech křičí děvčata a tak, děvčata říkají, že nás milují. Ale myslím, že milují tu představu mít vztah s někým na pódiu nebo s lidmi které vidí v časopisech nebo v televizi. Tohle není skutečné - je to totálně falešné."

Šikanovaný, pronásledovaný, disiluzovaný. Možná proto Daniel skončil na pohovce terapeuta.

"Chvíli jsem chodil na terapie a to pomáhalo, ale skončilo to tak, že jsem to příliš nenáviděl. Sezení na židli a mluvení o sobě to není dobré."

Daniel se směje, vyslovené ironii jeho posledního komentáře, potom zkouší najít pravdu za jeho rozhodnutím zkusit terapii. V roce 1999 mu byla stanovena diagnóza - anorexie. Dokonce i teď je viditelně hubený.

"Nebyl jsem hospitalizován. Neměl jsem anorexii, ale psychické problémy, kdy jsem měl deformované představy o sobě. Byl jsem v podstatě kostnatý, ale každý mi říkal, že jsem byl velmi hubený, ale já si to nemyslel. Nebyl jsem vůbec hubený nebo tlustý. Myslel jsem, že jsem měl průměrnou váhu. Měj jsem nějaké malé fobie - nemohl jsem jíst nějaké potraviny, protože jsem měl strach, že mi jako žiletka rozřežou krk. Teď je mi lépe. Mám tablety, které hlídají mé nálady, takže je mi teď příjemněji. Nenáviděl jsem myšlenku terapie. Myslím, že můžeš být spokojenější, když dáš všechny ty pocity do slova představíš je. Pokaždé když hraji nové písně je to jako vyčištění. Ačkoliv si vzpomínám, že když jsem ze začátku poslouchal Ana's Song a Emotion Sickness, cítil jsem se slabě. Nemohl jsem poslouchat konečné mixování - přinášelo mi to zpět špatné vzpomínky. Obecně je to hudební diář období mého života."

Jak nejbližší lidé kolem tebe reagovali, když slyšeli ty písně?

Někteří lidé se mě na to ptali, ale nemyslím si, že bych o tom musel mluvit s mou rodinou. Věděli to. Bylo jedno období, kdy jsem byl vystrašen telefony. Když zazvonil telefon musel jsem odejít do druhé místnosti. Nechtěl jsem mluvit s lidmi. Moje máma se opravdu bála, když musela říkat lidem, že tam nejsem. Musela dokonce zavolat terapeutovi, protože já jsem to nemohl udělat. Takže má rodina věděla co se děje. Myslím, že kdy četli texty věděli o čem jsou.

V dubnu bude Daniel první člen Silverchair, který dosáhne 20. Ben následuje v říjnu a Chris v listopadu. Odešli dny, kdy Silverchair byli jen tři nadšené děti. Podle Chrise trio připomíná blízké přátele, ale rozvíjí se velmi odlišné osobnosti. Takže je to Chris a Ben, kteří se většinou objevují na veřejnosti. Zatímco Daniel zůstává se svými myšlenkami na koncert v hotelu, tento pár se těší z typického New Orleanského jídla - ryby Cajun v restauraci na slavném Bourbon Street. Ben a Chris mluví o budoucnosti s optimismem, což je v rozporu s Danielovým duševním pátráním.

Ptáme se zda se cítí unavený po takovém stupni úspěchu v jeho mládí, Ben odpovídá upřímně. "Rozměr originality je pominut, ale dostali jsem šanci - je tisíce skupin, které by si s námi mohli vyměnit místa. Víme jaké máme štěstí."

Jak jste rozložení? "Nejsme takoví jak si asi většina lidí myslí." Směje se. "Ale cokoliv se stane, nemyslím si, že uděláme příliš mnoho desek. Zda uděláme špinavou částku peněz nebo ne nebudeme spolu 15 let jako třeba nějaké skupiny."

Daniel se nedívá tak daleko do budoucnosti. Je jednoduše šťastný a uvolněný, že udělal tuto desku. Pro něho, zvláště Neon Ballroom je předěl, život měnící deska.

"Když jsem to začal psát nedělo se nic jiného v mém životě." Říká. " Chtěl jsem se jen zaměřit na udělání opravdu dobrého alba s kterým bych byl šťastný. Po posledním turné odešli Ben a Chris ihned ze Silverchair do normálního života, ale já jsem přišel domů a nemohl se s normálním životem vyrovnat. Musel jsem se zamknout a dělat to o čem jsem věděl, že mi přinese uspokojení - psaní hudby. Ale..." Dodává. "... teď je mi mnohem lépe než mi bylo při psaní alba. Tehdy jsem byl krásně ztroskotaný!"

" Zkoušel jsi zrušit bolest a frustrace alkoholem a drogami?

"Nikdy jsem skutečně nebyl na hranici. Není to tak, že jsem se úplně stranil všemu. Ale určitě jsem nebyl drogově závislý. Nejsem skutečně do drog, ale mezi 16 - 19 stále experimentuješ s věcmi - každý to dělá. Lidé si myslí, že to u tebe hrozí, protože jsi zpěvák ve skupině. Víš (směje se), když jsem měl 13 a četl jsem rozhovory se skupinami, kde říkali jak to bylo těžké, myslel jsem si - Jdi do hajzlu. Dostanu se tam a udělám to a to bude nakopnutí do prdele! - Ale teď si přeji, aby nikdo nevěděl, kdo jsem, abych mohl jít ven a totálně bláznit a nemusel se bát následků z toho. Teď, když jdu ven snažím se nic nedělat a nemluvit, aby to lidé špatně nepochopili."

Myslel jsi někdy na rozpad skupiny?

"Jo." Směje se těžce. "Na konci turné Freak Show to šlo dolů. Tehdy začalo špatné období. Museli jsme přestat. Ale rozhodnutí nechat hudby o čemž jsem snil od té doby co jsem byl dítě a všechno odhodit pryč, to by bylo něco, čeho bych litoval až bych měl 30. Otočil bych se zpět a řekl - sakra! Určitě je stránka toho být v úspěšné skupině, kterou nikdo skutečně nezná a kterou jsi skutečně udělal. Ale ..." Daniel zakončuje s úsměvem".. . když si na pódiu a lidé jsou do hudby, tak se do toho také vložíš, nemyslím si, že je na světě lepší pocit."

Daniel o grunge ikonách 

Kurt Cobain

Když řeknu, že mě neovlivnil nikdo mi nebude věřit, ale je to pravda. Jediná deska Nirvany, kterou mám je In Untero a myslím, že jsem ji koupil až potom co jsem byl srovnáván s Kurtem měj jsem 14, když byla Nirvana tak slavná, ale my jsem hráli písně od Black Sabbath. Myslím, že i přes popularitu Nirvany se mi víc líbila undergroundová hudební scéna jako Big Black a Minor Threat. Miluji píseň Milk It od Nirvany - to je opravdu pomalé a těžké.

Eddie Vedder

Podle kritiky Kerrnag! zním jako Eddie Vedder. Kdokoliv tu kritiku napsal, kopnu ho do hlavy. Ne, že bych měl něco proti Eddie Vedderovi. Nemůžu nějakou skupinu respektovat více, než respektuji Pearl Jam. Jsou přesně to co jsme chtěli být. Jsou velmi čestní. Miluji jejich první píseň z Vitalogy - Last Exit.

Layne Staley

Nikdy se mi opravdu moc nelíbili Alice In Chains. Je to trochu příliš uhlazené na to co, se mi líbí. Ačkoliv můj brat je má rád.

Chris Cornell

Soundgarden byli vždy má oblíbená skupina z této scény. Miloval jsem Badmotorfinger, bylo to tak těžké a tak skvělé a tak moc podobné Sabbath. Když to album posloucháš teď je stále tak zasraně kouzelné. Připomíná mi to Kyuss a Sabbath a všechny takové věci.

Gavin Rossdale

Nemám žádné album Bush. Slyšel jsem jen několik písní v rádiu. Ale hráli jsme s nimi v Německu a Gavin byl opravdu skvělý. Nemůžu toho moc říct o jejich hudbě, ale jsem si jistý že jejich nejlepší písně nejsou jejich singly, a já jsem slyšel jen ty singly.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář