Jdi na obsah Jdi na menu
 


Innocent Criminals

 

Když jste v tomhle věku neděláte hudbu kvůli sexu, penězům nebo abyste viděli svoji fotku na titulní straně časopisu. Děláte ji, protože máte rádi všechen ten kravál, který vzniká, když bušíte do kytary. Všechna skvělá hudba se zrodila takhle."

                                                      

                                                                                John Watson

 

Silverchair jsou nejpopulárnější australská skupina posledních deseti let. Každé z jejich čtyř alb – Frogstomp (1995), Freak Show (1997), Neon Ballroom (1999) a Diorama (2002) debutovalo na prvních příčkách australských hitparád a prodali přes 6 milionů kopií desek po celém světě. Základna fanoušků se táhne od jejich rodného města do většiny koutů planety. Během zlaté cesty mezi lety 1994 a 1999 měli 12 po sobě jdoucích singlů v australské Top 40, což z nich udělalo hitparádově nejúspěšnější místní kapelu devadesátých let. Také vyhráli dostatečné množství cen ARIA Awards (Australian Recording Industry Association Awards), aby s nimi zaplnili několik krbových říms.

Jsou ambiciózní skupinou, která v krátké době vyrostla z punku a grunge k triu, které je šťastnější, když může zapojit orchestr, když se jim to hodí. Ale za úspěchem Silverchair stojí víc, než skvělé písně, působivá hudba, bouřlivé koncerty a tvrdohlaví příznivci, kteří akceptují každý krok, který kapela učiní bez ohledu na to, ak radikální. Jejich zpěvák/kytarista  a hlavní skladatel písní Daniel Johns prožil několik osobních krizí. Přetrpěl život ohrožující poruchy jedení, ochromující artritidu, chronickou depresi a těžké citové břímě, které s sebou přináší život žitý před zraky veřejnosti. Co načerpal z těchto útrap je dávka procítěných, hluboce dotýkajících písní, které spojují posluchače, kteří rozumí tomu, co znamená cítit se jako cizinec.

Nejednou byla skupina podle tisku nedaleko toho se vším praštit, což bez ostychu připouštějí. Ale skupina to vydržela a vzkvétala a s novým albem Diorama se vydala do nového hudebního teritoria.

V pozadí, mazaný managment zajistil, že kapela netrpěla přeexponováním, smrtelný úder v čase rock & rollu, kdy kapela získala status veterána po prvním albu. Načasování růstu Silverchair bylo perfektní, až příliš: vynořili se v momentě, kdy vlna grunge měla pauzu a jelikož jim všem tou dobou bylo 15 let, byli pro hudební média neodolatelnou návnadou. Pozoruhodně nimi byli jejich posluchači posedlí, dokonce i když skupina zjistila, že pro grugne v jejich duši už nezbylo žádné místo. Samozřejmě se to netýkalo toho, že jejich zpěvák: modrooký blonďák, nutně potřebuje obejmout.

Růst Silverchair byl následován jednou z absolutně nehorších rockový skvrn. Není žádnou malou ironií, že jedna z největších kapel na světě 80tých a 90tých let se jmenovala Dire Straits (strašná nouze). Současná hudba byla jako v pytlovitém obleku s čelenkou ve stavu přechodu a vystrojený dav dřívějších britských hospodských rockerů Marka Knopflera vévodil rozhlasu a televizním obrazovkám. Letmý pohled na Top 10 singly roku 1991 a 1992 odhalil spoustu o strašném stavu hudby té post punkové, před grugnové doby před Silverchair.

Grease Mega Mix byl v roce 1991 bestseller, následován The Horses od Daryl Braithwaite, s ještě dokonce povrchnější písní od Bryana Adamse (Everything I Do) I Do It For You v závěsu. Popová diva Cher a pronásledovatel modelek Rod Stewart prodávali obrovské množství alb, stejně jako prudérní popový ptáček Marriah Carey.

Dalších 12 měsíců nebylo o moc lepších. Billy Ray Cyrus – tančící kovboj, byl Number One s Achy Breaky Heart, zatímco medová Saltwater od Juliana Lennona také dosáhla Top 10. Mírný Simply Red a australské obsazení muzikálu Jesus Christ Superstar změnili směr k opravdovým kusům.

Znudění posluchači se začali dívat směrem k Anglii, obzvlášť k Manchesteru, kde skupiny jako Happy Mondays a Stone Roses do sebe házeli extázy a snažili se shodit zeď, která rozdělovala rock a taneční hudbu. Ale jejich hudba byla v komerčním australském rádiu jen těžko ke slyšení – pokud vůbec, tak jen v době, kdy bylo mrtvo a kdy se recenzenti nestarali o play list. V podstatě tahle nová britská hudba byla degradována na speciální stanice jako Triple J v Sydney a 3RRR z Melbourne. Australský hlavní proud byl cpán naparáděným reklamním rockem Baby Animals či namáhanými plícemi burácejícím Jimmy Barresem, jehož nezastavitelné album coververzí Soul Deep bylo tak bez mozku, že on sám přiznal, že i kdyby ty písně zpívala opice, byly by to hity.

Ještě během 80tých let sen samý Jimmy Barres byl v čele osobitého stylu australského rock&rollu – Oz rock, který měl enormní dopad. Cold Chisel, Rose Tattoo, The Angles a Midnight Oil přežili učednická léta odsloužená v zapocených putykách jako Stagedoor Tavern, The Bondi Lifesaver v Sydny a Melbournské Bombay Rock. Z toho vyrostli až k tvorbě silných, důležitých desek jako East od Cold Chisel a 10,9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 od Midnight Oil.

Davy fanoušků Oz rocku byly převážně mužského pohlaví. Ti stáli o noci plné pití, sexu nebo rvaček, pokud dámy nebyly dychtivé. A tyhle kapely: The Oils, The Chisels, The Tatts je zásobovali soundtrackem k tisícům jejich energickým večerům potřísněným pivem. Ačkoliv skupiny byly rozdílného stylu, měly společnou nit: hlučné kytarové riffy, mazaný vokál, aby udržel dav nadšený a pokud texty obsahovaly nějaké australské téma, tím líp. Hostinští byli šťastní, protože posluchači pili. Kapely dostaly práci.

Zavedení australských kvót (podílů) v rádiu znamenalo, že místní skupiny se začali ve zdravém množství pouštět, což rychle vedlo k prodeji desek. V dubnu 1981 Oz rock dosáhl na veřejnosti ranného vrcholu, když Cold Chisel vyvolali blázinec na Countdown Awards rozbitím scény na padrť (i přestože působili komicky). Do měsíce se jejich alba East prodalo přes 200 000 kopií. Následně se Oz rock stal místní senzací, která byla spíš o potu a krušných hostincích, než o image a upravenosti. Všechno bylo fajn.

Tak jako tak Oz rock koncem 80tých let dozníval. Koncertní arény se zavíraly, skupiny se rozpadaly nebo ztrácely fanoušky. The Angels a Midnight Oil se začali ohlížet v Americe po širším publiku, což znamenalo, že jejich australští fandové začali hledat jiné skupiny, které by mohli milovat. Hodnověrné punkem ovlivněné australské skupiny undergroundu, které se vynořily během období Oz rocku – brisbanští Go-Betweens a The Saints, The Triffids z Perthu a Birthday Party vedení Nickem Cavem všichni odjeli, buď se rozvíjet a prosperovat v zámoří, nebo ztroskotat a vyhořet citujíc obvyklou politiku kapel.

Ale začátkem 90tých let se objevily vlnky změn v mainstreamu jak v Austrálii, tak i v zámoří. Funky punkeři Red Hot Chili Peppers z Californie se stali opravdu velkými v roce 1992 se svou Under The Bridge a albem Blood Sex Magik, které obléhalo první příčky v Australské hitparádě v listopadu 1991 a drželo se v hitparádě po 61 týdnů. Američtí rockeři REM přišli do mainstreamu v roce 1991 s albem Out Of Time a průlomovým singlem Losing My Religion aniž by obětovali jediného svého rockového příznivce nebo zvláštní tajuplnost zpěváka Michaela Stipa. Na 7. místě nejprodávanějších alb roku 1992 byla deska, která odstartovala hudební a kulturní revoluci známou jako „alternativní“: Nevermind od Nirvany.

Takže jaký byl příspěvek Austrálie v době, kdy alternativní hudba začínala působit na hitparády? Nijak velký, snad jen opatrné místní počiny jako 1927, Wendy Matthews a Rockmelons hrající hudbu určenou – jak tehdy napsal jeden kritik „pro lidi, kteří nemají rádi hudbu“. Stále zaseklé v 80tých letech, většina nahrávacích společností se snažila uštvat další Noiseworks. Nabízející kultivovanější Amerikou ovlivněný Oz rock, tahle skupina byla oblíbená v pivnicích. Prvních dvou alb Noiseworks – stejnojmenného pokusu z roku 1987 a Touch z roku 1988 se prodalo téměř 400 000 kopií. Ale nové kapely se smlouvami jako Bang The Drum, Wildland, 21 Guns a Big Storm všechny vyšly naprázdno částečně proto, že hudební proud se pohyboval směrem pryč od povrchního, přeprodukovaného pop-rocku, který dělali hvězdy Noiseworks.

Příležitostně undergroundové skupiny jako punkoví popaři Ratcat se vynořili s nějakým hitem, ale jejich úspěch byl krátký tak, jako písně, které zpívali. Mezitím hlavní nahrávací společnosti: Artist and Repertoire (A&R), hledači talentů jako John Watson ze Sony, Craig Kamber z Polydoru a Todd Wagstaff z Ra, hledali australské skupiny, které měly stejný „proti všem“ postoj a čistý rock & rollový vliv jako Nirvana. Alternativní kapely jako You Am I (vydávající u Ra Records, součást Warner Records) a rockeři Tumbleweed jejichž stejnojmenný debut byl distribuován Festival Records, byly brány jako skupiny, které otřesou s mainstreamem. Jejich prodejnost ovšem moc velkou stopu v Top 40 nezanechala.

Nic z toho moc neznamenalo v Merewether, ospalém pobřežním předměstí, které je na jeden ohromující pohled na pobřeží vzdálen od Newcastle, druhého největšího města v Novém Jižním Walesu. Newcastle byl založen v roce 1804 jako kolonie pro nejhorší trestance z prvních flotil a ve stínu první světové války se stalo domovem pro jednu z hlavních oceláren BHP. Bylo to průmyslové město, australská odpověď na britská průmyslová města jako Manchester, jen teplejší. Po většinu století prospívalo, drsné a nepořádné místo, kde vládlo rugby a pivo bylo tou správnou volbou. Jeho pobřežní soused Merewether tiše dřímal. Ovšem práce v ocelovém městě a jeho okolí začalo ubývat. Region byl těžce zasažen nezaměstnaností, která se začátkem 90tých let pohybovala poblíž 30%. Merewether byl zásobárnou těch bez práce.

Daniela Johnse se v roce 1996 ptali na vyrůstání v téhle oblasti „ Polovina Newcastlu je opravdu průmyslová a ta druhá je pláž a tak.“ vysvětlovat. „Je to docela malé město (Merewether). Lidé nás v podstatě nechávají na pokoji, ale většinou nám říkají dlouhovlasí klacci.“ Ti co jim tak říkali netušili, že tihle „dlouhovlasí klacci“ se brzy stanou nejslavnějším vývozním artiklem Merewethru a odpovědí na modlitby chlapců z A&R.

Daniel Johns se narodil v Newcastlu 22.dubna 1979. Jeho partneři se Silverchair Ben Gillies a Chris Joannou se narodili 24.října a 10. listopadu 1979. Johns je nejstarším dítětem ze tří sourozenců jeho rodičů Grega, který měl krámek s ovocem v Newcastle a Julie. Ben byl druhorozeným pro Davida – instalatéra a jeho ženu Annette. Joannou je jedním ze tří dětí: má starší sestru a také sestru-dvojče. David a Sue Joannou měli čistírnu. Vše bylo v souladu s okolím a jeho lidmi: skromné, obětavé, snící o tom, že možná jednou až zmizí hypotéka nebudou muset pracovat tak  zatraceně tvrdě.

Gillies a Joannou se poprvé potkali ve školce. Ve třetí třídě základní školy se seznámili s Danielem Johnsem. Zprvu byla pouta mezi chlapci jednoduchá a vycházela z jejich prostředí: milovali hudbu, bodyboarding (???) a surfování. Ale ani jeden z nich ve skutečnosti nenasál hudbu 80tých let. Cold Chisel a Oz rock pro trio z Merewether znamenalo málo „Nikdy jsem nebyl do hospodské rockové scény, nelákalo mě to.“ Řekl Johns v březnu 1999. Ben Gillies si pamatuje jak hrávali Cold Chisel v rádiu „ale vážně se mi to nelíbilo“.

Místo toho jak Johns prozrazuje mnohem později, byla to sbírka desek jeho rodičů, co vzbudilo jeho zájem o hudbu. Byly to velké sbírky kapel typu jako Deep Purple. Led Zeppelin a jiné – fantastické hlasité kytary, třeskající bicí a naříkající vokály: perfektní soundtrack k trávě a pacifismu. Johnsův otec byl zejména obrovský fanoušek hard rocku a měl opravdovou kolekci vinylů Deep Purple. „Máma s tátou vážně byli nadšení vším kolem hippie.“ Řekl Johns pro Rolling Stone „takže jsem vyrostl na poslechu Hendrixe, Deep Purple, Black Sabbath, Cat Stevens a Johna Lennona.“

Jak vyrůstal mezi Johnsova oblíbená alba patřila Deep Purple in Rock („první rockové album, které jsem si koupil“), Led Zeppelin IV („jedno z prvních alb, které jsem slyšel spolu s Deep Purple a Black Sabbath“) a 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 od Midnight Oil („první australské album, které jsem dostal, když mi bylo asi 10 nebo 11 let“). V rozhovoru s Craigem Mathiesonem pro jeho knihu z roku 1996 Hi Fi Days se Johns přiznává k hluboké lásce k Deep Purple „Chtěl jsem být Ritchie Blackomre.“ Připouští.

Spousta rané historie Silverchair opakuje odpovědi patnáctiletých , kteří si nejsou jistí, zda jejich čas na výsluní bude trvat déle, než jejich první hit. Řekli co chtěli a překrucovali pravdu, když bylo potřeba. Mysleli, že všechno je legrace. Johns se jednou vychloubal, že je jeho otec velký fanda Tool a Helmet – hard rockových skupin, které Johns junior čirou náhodou miloval a doufal, že se jim vyrovná. Je vysoce nepravděpodobné, že by si Greg Johns pouštěl jejich hudbu v autě, ale tvrzení které Johns udělal je zatracené normální, vpadalo to přeci mnohem více cool na stránkách hudebního tisku.

Rodiče chlapců – obzvláště jejich otcové – fušovali v kapelách, když byli mladší. Gilliesův otec hrál na rytmickou kytaru a jeho matka na piano. Joannoův otec hrál na baskytaru, tak jako brzy začne jeho syn. Mnohem později Johnsův bratr Heath založí svou vlastní skupinu s nemalou pomocí svého úspěšného bratra. Hudbu měli každopádně v krvi.

Gilles, Johns a Joannou vyrůstali pár bloků od sebe v Merewether. Zatímco Johns byl ztracen ve snech o Ritchie Blackmorovi Gillies, který si koupil svou první bicí soupravu za 75 dolarů v 8 letech – po tom co se rozhodl, že být bubeníkem ve školní kapele je „tak cool“, byl zamčený v ložnici a znova a znova hrál nezapomenutelné monolitické sólo na bicí Johna Bonhama z filmu Led Zeppelin – The Song Remains The Same. Gillies byl hypnotizován úžasnou energií muže přezdívaného Bonzo. (Gillies svou první bicí soupravu nakonec prodal za 300 dolarů. Nyní je umístěna otlučená a odřená v hudební místnosti základní školy v Newcastle).

S kamarádem ze školy, který jim vypomáhal s klávesami Johns a Gillies ve věku 9 let založili rapovou skupinu Silly Men. Jejich repertoár zahrnoval rýmy o Welšanovi a kýtě hovězího, přičemž vrcholem jejich setu byl The Elephant Rap (sloní rap) „ An elephant was walking down the street, the pair would shout, and his feet were tapping to the beat / His ears were flapping and his toes were too / And he was doing a rap, just for you / Elephant Rap! Doing the Elephant Rap! „ (O mnoho let později Gillies a Johns rozbalí tenhle popěvek v zadu v autobuse, když na ně jednotvárnost turné začíná být příliš).

Zatímco Gillies bubnoval ve školní kapele Marching Koalas, Johns a Joannou braly lekce ve hře na trumpetu, ale nástroje je neinspirovali. (Ačkoliv Johns se jednou zmínil, že bral lekce v hraní na housle, můžete si to připsat k mýtům o Silverchair). Gillies hrál na bicí už několik let, když Johns dostal svou první kytaru „Dostal jsem tuhle malou elektrickou kytaru asi za 80 dolarů jako dárek k narozeninám.“ Řekl Johns v únoru 1996 „Jmenovala se Rock Axe. Vypadala jako Strat(ocaster) (???), ale byla vážně malá a celá bílá. Tehdy jsem si myslel, že byla dobrá, protože stačilo zapnout ampéry a jít – yeah!“

V garáži Gilliesových rodičů on a Johns začali zapáleně jamovat. Johns rok chodil na cenné lekce klasické kytary, takže uprostřed toho kraválu, který ti dva dělali byl i nějaký ten um. Jak řekl časopisu Guitar School v únoru 1996:

Ten chlapík mě učil jen hlavní akordy a takové věci. A po roce jsem si myslel, že se nebudu obtěžovat s braním lekcí. Takže jsem se rozhodl vyjádřit své vlastní věci. Nikdy jsem nechtěl hrát ty rychlá kytarová sóla. Jen jsem si myslel budu jako Pete Townshend z the Who. Budu dělat to co on a hrát silné akordy.

 

Johns a Gillies prošli několik jmen kapel: Witchdoctors, Nine Point Nine on the Richter Scale, Short Elvis. Short Elvis trvalo jen po dobu jednoho koncertu – hráli Elvisovi coververze, jak jinak. Pak byli zpět v garáži. Johns zkoušel vláčet svůj věrný 60 wattový apmlión, Gillies rozbít na kusy jeho  zničenou bicí soupravu se vší vervou, kterou jeho hubená postava dovolovala. Byla to zábava: dělali kravál. Byl to dobrý ventil pro jakoukoliv frustraci, kterou měli ve škole, i když se oba zdáli, že skvěle zapadli.

V roce 1991 dva 12ti letí hráli svůj první školní koncert. Nyní si říkali Innocent Criminals. Legenda Silverchair praví, že Johns se stejnou dávkou nesmělosti jako o mnoho let později, zpíval celou show obrácený k zadní části pódia. Nedokázal snést pohled té hrstky studentů, kteří se shromáždili, aby je omrkli. Nicméně Gillies má na show jiné vzpomínky „Myslím, že to bylo příliš zveličované.“ Řekl mi. „Myslím, že se jen koukal trošku bokem.“ Co Johns netušil bylo, že jeho otec Greg hrdě sledoval koncert ze zadu haly, pozván ředitelem Newcastle High School Peterem McNairem. „Nikdy jsem ve skutečnosti nechtěl být zpěvákem.“ Řekl Johns v rozhovoru v roce  1996. „Jen jsem chtěl hrát na kytaru. Pak jsme jednou měli mít koncert a pořád jsme ještě neměli zpěváka. Nikdo z nás zpívat nechtěl. Ale nakonec jsme zpíval já a od té doby jsem zpěvák.“

Tou dobou Johns a Gillies začali jamovat s dalším spolužákem Tobinem Finnanem, který hrál také na kytaru. „Mluvil jsme s Danielem a Benem „vzpomíná Finnane „ chtěli, aby kapela fungovala.“ Gilliesův domov byl vždy pro chlapce místem kam utéci, včetně Joannoua, který se měl ke skupině teprve přidat. Bylo to po cestě do školy, takže se tam vždycky stavili. „Snědli jsme všechny sušenky a pokračovali dál.“ Vzpomíná Joannou a směje se. Teď se ovšem skupina sešla ne proto, aby jedla sušenky, ale aby jamovala. Nejprve v obývacím pokoji, pak v Gilliesově pokoji a nakonec v garáží zvané The Loft. Gilliesovi rodiče je podporovali i když jeho máma občas strčila halvu dovnitř a řekla jim, ať uberou na hlasitosti.

Jednou se na přání Annette Gillies stavil jejich rodinný přítel, aby chlapcům ukázal jak funguje baskytara. Jak Gillies vzpomíná, hrál spolu s kapelou a použil ty nejjednodušší basové linky a Johns Gillies a Finnane byli nadšení. „Zmohli jsme se na wow! Jak super zvuk to byl? Pak jsme se vydali na misi v hledání baskytaristy. Johns a Gillies se ptali několika spolužáků, ale většina raději hrála na kytaru nebo bicí. Ale věděli, že táta jejich dobrého kamaráda Joannoua vlastní baskytaru – kopii Hofner, nic menšího než té na kterou hrál Paul McCartney, když Beatles vládli světu. Jistě nemůže být tak těžké být pánem nad baskytarou? Přeci jen má o dvě struny méně, než kytara. Obrátili se na svého kamaráda a nabádali ho, aby se na ni naučil hrát. V těch dnech s nimi doma u Gilliese začal jamovat i Joannou.

Pokud by hlasitost byla indikátorem kvality, v roce  1992 byl kvartet Innocent Criminals na správné cestě, Gillies vzpomíná jak „to všechno bylo hlasitější a hlasitější.“. Zúčastnili se několika místních soutěží talentů, hráli coververze od Black Sabbath a Pearl Jam a pár originálů, které Gillies, Finnane a Johns řezali v The Loft. Ale pak Finnane oznámil, že jeho rodiče na rok odjíždí z Merewether do Anglie. Aby udrželi kapelu pohromadě rodiny Finnane a Joannou se dohodli, že Tobin by mohl ten rok žít u Chrise doma. Ale na poslední chvíli se Finnane rozmyslel. „Myslel jsem, že už bych se pak nikdy jindy za moře nedostal.“ Říká nyní.

V té době byli Innocent Criminals dva páry dobrých přátel: Johns a Gillies, Finnane a Joannou. Když Finnane odjel, ti tři zbývající nevěděli co dál – rozpustit kapelu nebo pokračovat jako trio? Ale cítili, že když už se dostali tak daleko, proč nepokračovat? Když to Johns a Gillies navrhli jejich rychle se zlepšujícímu basákovy Joannouvi, vše bylo pro pokračování.

Během toho se ze zámoří zeptal Finnane, zda se k nim zase může připojit až se vrátí do Austrálie. Napsali mu dopis o svých plánech pokračovat jako trio. „Jasně dali najevo, že už se to nestane.“ Řekl mi o svých nadějích o návratu do kapely. „Byl jsem trochu nasraný jakým způsobem se to vyřešilo.“ Díky rapidnímu růstu kapely, není překvapující, že v lednu 1996 Finnane bagatelizoval jejich první album – na němž mu ostatní členové děkovali, a řekl australskému bulváru „Hudba se mi nelíbí. Není to moc dobré. „ V roce 2003 Gillies říká, že Finnaneho stále drží „osmiletá zášť“. Finnane, který dokončil honour degree (hodnost získaná specializovaným studiem) v hudbě na konzervatoři v Newcastle a nyní učí a živí se hrou na kytaru se stále cítí uražen svými dřívějšími spoluhráči. „Potkávám je, ale nebavíme se. Vibrace mezi námi nejsou příliš dobré.“

Innocent Criminals hráli svůj první profesionální koncert v Newcastle na pouličním trhu. „Každý z nás dostal 10 dolarů za to, že budeme hrát.“ Vzpomíná Johns s notnou kapkou teenagerské duše:

Šli jsme tam a hráli písně od Deep Purple, Led Zeppelin a Black Sabbath. Vlastně nás nakonec vyhodili. Jeden starý chlapík si stěžoval, že jsme byli moc hlasití. Přišel a řekl „Jestli nepřestanete hrát, zavolám policii“. Takže jsme museli přestat. Ale bylo nám to jedno, zaplaceno jsme dostali.

„Byli absolutně příšerní „řekl stěžující si obyvatel Newcastle Herald „hudba byla zesílená, bylo to hlasité a hrozné.“ Postupně ti tři rozváděli rocková alba, která byla ve sbírkách jejich rodičů.

Mezitím měla v Americe přijít změna. Neuvěřitelným rockovým epicentrem nyní byl stát Washington – obzvláště město Seattle. Zde skupiny jako Mother Love Bone ( z nichž vznikli Pearl Jam), Tad, Mudhoney, Soundgarden, Alice In Chains a stěžejní Nirvana přidali post Sabbathovské riffy k textům, které křičeli s odporem jak hudba ztratila svou cestu a svůj význam, beze splínu.

Na rozdíl od jejich párty-srdečných koks čichajících předchůdců z 80tých let, tou správnou drogou pro mnoho z těchto grunge kapel byl heroin (droga, která nakonec zabila Andrew Wooda, zpěváka Mother Love Bone, Layne Staleyho z Alice In Chains a nepřímo Kurta Cobaina z Nirvany). Proto jejich introspektivní texty o nefungujících životech zabalené v takových hymnách jako Smells Like Teen Spirit od Nirvany, Alive od Pearl Jam  nebo jako celé album Dirt od Alice In Chains. Mötley Crüe hladovějící po dívkách zde nebyli.

Celkově dostal tenhle nabručený, patrně nekomerční styl rocku nálepku „grunge“. Na rozdíl od rockových hrdinů 80tých let jako David Lee Poth „Diamond“ z Van Halen, zpěváci jako Eddie Vedder z Pearl Jam zpívali do země (nebo svým botám) a nosili flanel. Kytarová sóla byla zakázanou zónou. Doprodej mainstreamu byl plný Iggyho Popa a Stooges, prarodičů pankrocku jejich zuřivé riffy zanechali známky na grunge. Souvislost mezi punckrockem 70tých let a grunge byla velmi silná. Když rockový životopisec Victor Bockris napsal, že punk živí semínka rebelie pracujících tříd s punkovou filosofií, která byla anti-superstar a anti-ústavní, rovnou mohl psát o grunge.

Do roku 1991 bylo Ten od Pearl Jam a epochální Nevermind od Nirvany vedené hitovkou Smells Like Teen Spirit neodstranitelné. Blesková válka setu, který Nirvana předvedla na Big Day Out v roce 1992 – debutu festivalu, který se stal každoročním australským rockovým festivalem - inspirovala tisíce, aby vzali kytary a křičeli do světa. Mezi nimi bylo i drobné židovské dítě z Bondi Ben Lee, který založil svou vtipnou skupinu mladých punkerů Noise Addict hned na druhý den. Ale byl to lídr Pearl Jam Eddie Vedder, který Daniela Johns vzrušoval nejvíce. V rozhovoru pro Request magazine v listopadu 1995 přiznal, že jeho vlastní nevyčerpatelný vokál mručí – typický zvuk jenž udělal průlomový hit jeho skupiny Tomorrow tak osobitým, byl do značné míry inspirován Vedderem. „Byl jako můj hrdina.“ Přiznává Johns ve vzácném momentu teenagerské upřímnosti „ Já si říkal: Jo, půjdu a zkusím být jako Eddie Vedder.“ Johns sám několikrát toto stanovisko mnohokrát v dalších letech zlehčoval.

Přesně jako Beatles Silverchair vzešli z pracující třídy, kde naděje nebyla veliká. Oni ale pravděpodobně byli teenageři s největším štěstím na celé planetě. Přes rodinou rockovou mytologii ve které kapela vyrůstala, navzdory represi a tlaku pilně studovat a sehnat normální práci, ředitel školy Newcastle High Peter McNair dal skupině více taktu, než si trio mohlo kdykoliv představit. Škola se pyšnila tolerancí a rozmanitostí, na rozdíl od spousty jiných středních škol piercing a obarvené vlasy nebyli odsuzovány a kreativita byla podporována. Podle McNaira, který se stal ředitelem v době, kdy Johns, Gillies, Joannou a Finnane začali školu navštěvovat, se mezi 1300 studenty neoficiálním mottem stalo heslo „Je super být jiný.“ McNair povzbuzoval je a další školní kapely, aby hrávali v polední pauze svým spolužákům (Když se úspěch Silverchair stupňoval, obzvláště kolem vydání jejich druhé desky Freak Show, McNair a rodiče členů skupiny vypracovali flexibilní studijní program pro trio tak, aby mohli dělat turné v zámoří a zároveň mít slušné výsledky ve škole.).

„Byl jsem nový.“ Říká McNair stále ještě ředitel Newcaste High, jenž se s humorem chlubí tím, že byl prvním rádcem a roadie Silverchair. „Chtěl jsem, aby se děti zapojili.“

Za vstupné 2 dolary (což nebylo tak docela v souladu se směrnicemi ministerstva školství) kapela vydělala dost na to, aby si mohla půjčit nějaká světla, reproduktory a koupit si nový zesilovač. Koncerty byly obrovský úspěch. „Věděl jsem, že na nich bylo něco zvláštního.“ Vzpomíná McNair na Innocent Criminals. „Jejich zvuk byl tak čistý, tak upřímný. Starší spolužáci skákali v nadšení. Učitelé na to dodnes vzpomínají.“

Přes jejich zřejmou inteligenci škola se neukázala jako příliš inspirující pro kapelu. Johns připustil, že „v matematice a vědě stál za hovno“ a vzal si umění jako volitelný předmět protože „je to bludge“ (pozn. je mi líto, ale slovo „bludge“ jsem nenašla v žádném ze slovníků, jestli někdo znáte tento výraz, budu ráda, když poradíte) V roce 1997, kdy se blížily zkoušky Johns prozradil, že si vybral námořní studium „protože jsem si myslel, že půjdu na pláž.“ Později téhož roku si uvědomil, že „Angličtina byl můj nejlepší předmět, protože nic jiného mi nešlo.“ Spousta Johnsova a Gillisova času byla prosáknutá psaním písní, které ti tři střídali s coververzemi při svých poledních setech ve škole a v garáži, když jamovali.

Několik slov o Innocent Criminals si našlo svou cestu do místních novin . Na konci roku 1993 se objevil malý článek o kapele, kterého si všiml Terry Farelly, který řídil Platinum Studios, která se nacházela na předměstí Newcastle v Cardiff. Farelly se chlubil tím, že dělala technika pro bicí u britských rockových velikánů Led Zeppelin, skupiny tolik milované Johnsem, Joannouem a zejména Gilliesem. (Nicméně dnes už si Joannou minulostí tohoto chlápka není tak jistý. „No, měl ten přízvuk.“ Směje se. „Samozřejmě nás dostal.“)

Farelly nabídl skupině za levné peníze použít studio. Bylo to podruhé co se do studia dostali. Když byl ještě členem Finnane nahráli původní písně How Do You Know? (s jednoduchým textem: How do you know where you’re going“ When you don’t know where you are) a I Felt Like It plus coververzi Twist and Shout ve studiu v Mayfield. Farellyova nabídka byla ohromná. Nejen, že jim umožnila seznámit se s prací ve studiu, ale mohli nahrát základní verze čtyř písní včetně šest a půl minuty dlouhé verze Tomorrow, jež se stala jejich prvním singlem.

Johns spočítal, že je to „stálo kolem 75 dolarů. Nebyli jsme tam déle než hodinu.“ Od té doby co vznikly tyhle nahrávky Silverchair, si skupiny pronajímali Platinum Studios v naději, že na ně přeskočí nějaké kouzlo. Jak mi řekl jejich manažer John Watson „Slyšeli jsme o začínajících kapelách, které tam nahrávali a mylně se domnívali, že právě zde skupina natočila Frogstomp.“

Z těch čtyřech demoverzí Tomorrow byla evidentně vynikající. Ostatní tři – Never Knew Your Powers a Won’t You Be Mine a předělávka hitu od the Cult Wild Flowers, byly kapelou rychle zavrženy. Watson je popisuje jako mnohem více Gun’s ‘n‘ Roses ovlivněné písně, což doopravdy nešlo dohromady s alternativně rockově sabbathovsky inspirovanou věcí.“ Tomorrow začala vznikat v Gillisově pokoji při jamováni v době, kdy se jejich schůzky skládali z hraní jejich oblíbených desek a jamováni na riff, který slyšeli a líbil se jim a sledováním z čeho jejich píseň vzešla. Jak Gillies vzpomíná „Jamovali jsme a Daniel zazpíval „you wait ‘till tomorrow“ a já na to: člověče to zní skvěle. Mu se to moc nelíbilo, ale podařilo se mi ho přesvědčit. Sedli jsme si s akustickými kytarami a napsali verše a refrén.“

„Zrovna jsme jamovali“ říká Johns „a já přišel s riffem pro refrén. Benovi se to líbilo, mě moc ne. Pořád mi volal a říkal: měli bychom z toho něco udělat. Já na to: no, jo, no. Ale nakonec jsme to dali do písně.“ To byl chytrý tah. Zatímco píseň se v následujících letech stane součástí nočních můr, Silverchair mohli dodnes stále jen jamovat v Gillisově garáži.

Začátkem roku 1994 si sousedka Johnsovi rodiny Sarah Lawson všimla, že Nomad, hudební program multikulturní televizní společnosti SBS začal propagovat hudební soutěž zvanou Pick Me. Lawsonová měla velký vliv na Johnsův hudební vkus. „Každá kapela, kterou mám rád je od ní.“ Řekl Johns v roce 1994. „Kdyby se mi to líbilo prostě bych šel, našel to CD a ukradl jí ho.“ Organizátoři soutěže hledali nejlepší demo australské skupiny beze smlouvy a jednou z cen byl den nahrávání ve studiu Triple J v Sydney a možnost natočit videoklip pro danou píseň.

Lawsonová o tom řekla kapele, která byla tak vzrušená, jak jen můžou nesmělý 15tiletí kluci být. Předložili pásku s jejich session z Paltinum Studios spolu s prohlášením – 25 slov nebo méně, jak vyžadovala pravidla soutěže – které udělala kapelu tak zvláštní :“Nejsme hip-hop nebo rap.“ napsali „Jsme rock!“

Z 800 přihlášených Tomorrow byla tou písní, která chytla porotce soutěže Roberta Hamblinga, pracovníka SBS na volné noze a exilového britského režiséra videoklipů, který se přistěhoval do Austrálie v roce 1988 po práci na filmech jako Greystoke: The Legend Of Tarzan a Wall od Pink Floyd. Hambling byl dlouhou dobu s kapelou jako archivář, filmař a zasvěcenec. „Seděl jsem doma a poslouchal jedno demo za druhým.“ Řekl mi. „V podstatě když došlo na Silverchair nebo Innocent Criminals jak si tehdy říkali, zasáhlo mě to jako cihla.“

Mezi přihlášenými Hambling třídil takové kousky jako The Von Trapp Family Crisis, kteří byli favority producentky Nomad Tracee Hutchison, bývalé moderátorky Triple J. Hutchisonová byla rozpolcená. Věděla, že Tomorrow je silná píseň, ale také si byla vědoma potřeby vybrat píseň, která by šla ruku v ruce s multikulturní povahou SBS. A věděla, že program měl nůž na krku. „Jen jsem dbala o to v co jsem doufala, že by Pick Me mohlo udělat pro dlouhověkost populárního hudebního programu na SBS TV.“ Přemítá a dodává „Víte, udržet ho ve vysílání.“ Hambling popsal The Von Trapps jako „Melbournskou kapelu ťulpasů: dobrou, ale divokou a potrhlou.“ Mezi dalšími přihlášenými byl například sólo umělec, který si říkal Fishead, který sestříhal samply z TV show The Fugitive a Star Trek. Většina ostatních nebyla nijak pozoruhodná. Není divu, že Hambling byl nadšený do Innocent Criminals.

Tomorrow má všechny prvky skvělé písně, které si jen můžete přát. Nezapomenutelný text, skutečně chyták. A skupina zároveň nepopírá svou spojitost se zvukem Seattlu. Ale nikdy mě nenapadlo, že by si od nich něco vypůjčili, bylo to zkrátka to, co poslouchali. A v té době jsem si říkal, že když už děláte soutěž a máte vybrat toho nejlepšího z přihlášených, je tohle ono, nemůže být nic lepšího. Tři mladíci žijící v Newcastle, hrající ve svém pokoji – co víc můžete chtít?

„Pokud něco“ Hutchisonová nyní říká:

byl to fakt, že Tomorrow bylo hudebně mnohem přístupnější, že Nomad byl, což mě donutilo dlouho přemýšlet, zda z nich udělat vítěze. Píseň byla určená jako hit pro mainstream a na Nomad nebylo mainstreamového vůbec nic.

Hambling pokračuje:

Pořád nebyli přesvědčení. Myslel jsem, že zešílím. Šel jsme navštívit Nicka Launayho (Hamblingův přítel a soused, producent). Zdálo se mu to dobré, tak jsem ho požádal, aby udělal jeden z těch svých kouzelných střihů. Od toho okamžiku si myslel, že je to brilantní, takže jsem věděl, že nejsem šílenec.

Nakonec byl konsenz dosažen a Tomorrov byla prohlášena za vítěze.

Během rozhodování o vítězi soutěže Hambling volal několika lidem spojených s Innocent Criminals, že se dostali do užšího výběru. Tehdy si ještě nebyl vědom jejich věku a mluvil s Johnsovou matkou. Dokonce si myslel, že je to jeho žena nebo přítelkyně, když mu řekla, že Daniel je ve škole, protože píseň zněla tak dospěle. Pak Hambling volal k Johnsům, že Innocent Criminals vyhráli. Telefon zvedl Daniel, kterému bylo řečeno, že vyhráli právo nahrát Tomorrow v Triple J a Nomad jim natočí videoklip. „Neradi bychom byli za nemotory nebo tak“ reagoval Johns na zprávy „ale byli bychom šťastní.“ Když se skupina sešla v Gilliesově garáži sotva dokázali krotit své nadšení. Podle Joannoua:

Daniel byl u nás doma – po škole, chodili jsme kolem našeho a vždycky jsme se zastavili na něco k pití a pak šli domů a tehdy u nás byla Danielova máma, vyběhla ven a volala „Vyhráli! Vyhráli!“ Začali jsme bláznit, běhat okolo a šílet. Bylo to tak vzrušující.

 

Gillies vzpomíná „Běžel jsem kolem domu a řval, co to jen šlo. Pak si pamatuju jak jsem si říkal „Sakra, jak dlouho to vydrží?“

Tohle nebyla poslední soutěž, kterou vyhráli. Tři týdny po odvysílání jejich videa pro Nomad kapela vybrala ocenění na výročních Youthrock Awards (soutěž školních kapel) konané v Campise v západním Sydney. Byli vybrání ze 40 kapel a získali den v nahrávacím studiu v Sydney a hudební vybavení pro svou školu v hodnotě 1500 dolarů. V publiku byl i Johns Woodruff, který toužil být managerem skupiny (později dovedl Savage Garden k mezinárodnímu úspěchu). Rok předtím, ještě když byl v kapele Finnane vyhráli Encouragment Award (pozn. encouragment = povzbuzení)  ve stejné soutěži. Ale zatímco Youthrock Award byla soutěž malého měřítka pro teenagerské kapely, Nomad přinese kapele národní pozornost.

Hutchisonová poté volala Johnsovi, zda by píseň nemohla být sestříhána z původních 6 minut na praktičtější 4 minuty. Doufala, že střih by mohl dělat její tehdejší manžel, producent Tim Whittin, ačkoliv se to nakonec nestalo a ona o produkci písně požádala Launayho (který už dělal hrubé úpravy na svém domácím vybavení).

Launay byl nadšený, že o to byl požádán. On a Hambling už pouštěli svou upravenou verzi Tomorrow spoustě nahrávacích společností na které měli kontakt, ale žádná z nich nejevila přílišný zájem. Začali spřádat plány, že desku vydají samy pokud nenajdou společnost, která by o kapelu měla zájem. Jedna z firem, kterou zdá se Launay a Hambling nenavštívili byla obrovská nadnárodní společnost Sony. John Watson – budoucí klíčová osoba v rozvoji Silverchair, tehdy pracoval v oddělení A&R, což byla první zastávka pro každou začínající kapelu. Co by obrovský fanoušek Oils a INXS souhlasil by a s Launaym by se sešel.

Nicméně v den nahrávání byl Launay nemocný a produkce se ujalo Triple J a jejich producent Phil McKellar. (O rok později, když se Launay vracel z Ameriky, kde měl nějakou práci, slyšel Tomorrow v letadle na hudební stanici. Tou dobou už to byl multiplatinový hit. Launay si říkal, že mu ta píseň zní povědomě, ale nedokázal si ji nikam zařadit, ani kapelu s názvem Silverchair. Vyšlo najevo, že hrubý střih Tomorrow byl stále ještě v jednom z jeho přístrojů doma.)

McKellar nahrál píseň během jednoho dne ve studiu Triple J v Sydney, zapracoval některé nápady Launayho a přinesl extra vybavení pro kapelu, které mohla během nahrávání použít. Hambling byl nyní do skupiny neuvěřitelně zapálený a osobně zainteresovaný díky soutěži Nomad. Jediným zdržením bylo, že si Chris Joannou musel pronajmout použitelnější baskytaru s Hamblingovou pomocí místo otcovi „posrané“ čtyřstrunky. Zatímco Platinum Studio mohla být krabice od bot vybavená mikrofony, tato nahrávací zkušenost pomohla kapele k hladkému přechodu k vysoce rozvinutému vybavení Triple J studia. Gillies to viděl tak, že „tohle zkrátka bylo mnohem impozantnější.“

Jakmile bylo nahrávání připraveno Hambling a Hutchisonová odcestovali na sever, aby se připojili ke skupině. „Byl jsem to jen já, Chris, Ben, Daniel, jejich tři mámy a kameraman SBS.“ Vzpomíná Hambling a opomíjí fakt, že na výlet se vydala i Hutchisonová. Hambling režíroval působivé video, kde se objevily ulice Merewether – stěží hlavního města rock&rollu a také cela policejní stanice v Newcastle. Video Nomad přišlo na 2000 dolarů (typické video v Americe tou dobou stálo kolem 200 000 dolarů). „Jediný speciálním efektem bylo, že jsme přivázaly žárovku na šňůru a rozhoupali ji – bylo to celé ve stylu George Lucase a R2D2.“ vybavuje si Hambling. Po natáčení Hutchisonová udělala s kapelou rozhovor před Forth Scratchely – orientačním bodem Newcastle.

Krátce po osmé hodině večer, ve čtvrtek 16. června 1994 v - jak se ukázalo poslední epizodě Nomad - oznámili, že soutěž Pick Me vyhráli Innocent Criminals. Pustili jejich video a odvysílali rozhovor se skupinou. Tehdy ještě nikdo netušil, že se začala psát australská hudební historie.

Uplynuly téměř tři roky od doby, kdy propuklo šílenství kolem Smells Like Teen Spirit od Nirvany a místní hudební agenti stále hledali australskou odpověď na fenomén grunge. Sydneyský počin Ratcat měl sice nějaký ten úspěch v hitparádách se svým kytarovým a heavy zvukem, ale frontman Simon Day neměl charisma Kurta Cobaina. Místo toho nosil pruhované topy a byl zkrátka příliš miloučký. Album Ratcat z roku 1991 Blind Love dosáhlo na Nr.1 v místních hitparádách. Jejich LP z roku 1992 Insideout však šlo ke dnu jako kámen. Ovšem Johns nejenže měl zvučný hlas odpovídající zvuku Seattlu, byl také tajemný, zakabonělý a opravdový. Něco na tom bylo.

Po oznámení Nomad, redaktoři Triple J obíhali s videem k Tomorrow nahrávací společnosti o kterých si mysleli, že by mohli „dostat“ kapelu. Innocent Criminals vzbuzovali dostatek zájmu, aby navábili nahrávací společnosti se sídlem v Sydney, která je před pár týdny odmítla u Hamblinga a Launayho.The Innocent Criminals byli kompletní balík: tahle nová kapela z Newcastle nehrála jen rock jako pohané, ale měli i zpěváka jehož špinavě blond vlasy a jeho riffy způsobily, že se začalo šeptat o „novém Kurtu Cobainovi“. A děvčata omdlévala, když zpíval.

Mezitím Johnsova matka Julie zajišťovala kapele koncerty a s penězi si poradila s opatrností jakou byste od rodiče talentovaného patnáctiletého kluka čekali. Trojice rodičů na své syny dávala pozor jakmile se všechno rozjelo.

Bývalý rock&rolový novinář John O’Donnell a John Watson ze Sony získali kopii videa, i když ani jeden z nich vysílání Nomad neviděl. Dvojice čerstvých třicátníků sdílela kancelář v budově Sony v Sydney. O’Donnell byl zaměstnán teprve týden u Murmur Records – značky založené v červnu. Dřívější instalatér vyrostl na západním předměstí Sydney, opustil svou práci editora v Jucie magazine (a korespondenta Rolling Stone) po tom co ho Watson doporučil pro práci v Murmur. Watson, dříve muzikant (byl v kapele jménem Spliffs), pracovník obchodu s CD, novinář a manažer indie skupiny Whippersnappers, byl tehdy ředitelem u Sony v A&R a v mezinárodním marketingu – role jež brzy pomůže Silverchair v zámoří k pohybu vpřed a ne k jejich konci.

Jejich zázemí bylo ideální pro rozvoj kapely jako tahle: rozuměli jak mediální mašinérie funguje a uvědomovali si, jak může pokousat hudební počin. Oba také věděli, že životnost zaměstnanců nahrávací společnosti by mohla být nebezpečně krátká. Murmur bylo založeno Sony po spoustě průtahů, jako základna k vydávání nové hudby, kterou hlavní label zaznamenal, když bodovala v hitparádách. Label pojmenoval O’Donnell ve znamení jeho oblíbené desky REM. „Vnímání Sony zvenčí nebylo dobré, byla to Margaret Urlich a Rick Price“ vzpomíná O’Donnell a jmenuje dva velmi nemastné a neslané popové počiny. „Ta image děsila mladé rockové kapely.“ V kontrastu s tím byli O’Donnell a Watson hluboce zapálení do hlasitých ve flanelu oděných skupin, jež přicházely z Ameriky. „Poslouchali jsme stejné věci jako oni.“ Říká O’Donnell „Od Pearl Jam přes Nirvanu, Screaming Trees a Soundgarden až po Sabbath a všechny věci, které se okolo objevily. Byli jsme skuteční fanoušci téhle hudby.“

Štědrost Sony se protáhla pouze takto daleko: O’Donnel potřeboval hit, aby si upevnil svou pracovní pozici. A Watson byl rezolutní člověk, dříve když pracoval v A&R zkoušel podepsat se žhavými novými kapelami You Am I a Powderfinger, ale kvůli kolektivní nepřizpůsobivosti Sony nemohl nabídnout těmto skupinám flexibilní smlouvu, kterou potřebovali – obě kapely podepsaly s jinými společnostmi a stali se dvěma z největších alternativních rockových skupin Austrálie. Na Watsona i O’Donnela udělali Innocnet Criminals dojem. Byli přesně to co Murmur na začátek potřebovali: skvělý rockový počin … a domácí, nic menšího. A boss Sony Denis Handlin garantoval O’Donnellovi jako hlava Murmur, flexibilitu k prolomení pravidel společnosti: mohl skupinám nabízet nahrávací smlouvy, které jim nebrali celý život.

Jak Watson zmínil v rozhovoru v roce 1997:

Jako manažer A&R mám v hlavě určitá kritéria. Silverchair (nebo Innocent Crimminals jak si tehdy říkali) mají všechno - s nimi všechny součásti puzzle zapadají do sebe: hrají skvěle, mají chytlavé písně, dobrý přístup a byli svěží, charismatičtí  a vypadali dobře. Připomněli mi proč jsme se pustil do hudební branže. Když jste v tomhle věku neděláte hudbu kvůli sexu, penězům nebo abyste viděli svoji fotku na titulní straně časopisu. Děláte ji, protože máte rádi všechen ten kravál, který vzniká, když bušíte do kytary. Všechna skvělá hudba se zrodila takhle.

Jak mě Watson upozornil v roce 2003 jeho a O’Donnellův zájem o Silverchair byl skutečně spoluprácí „Proces podepsání s nimi byl skutečně společným úsilím – ani jeden z nás nedělal nic dokud do neprobral s tím druhým.“ O’Donnell označuje jejich práci jako týmovou.

O’Donnell udělal klíčový tah – zatelefonoval Julii Johnsové, aby zjistil, kde bude skupina hrát. Řekla jim, že je čeká koncert příští úterý, ale že tým Michaela Gudinski z Mushroom label (domova úspěšných australských hvězd jako Paul Kelly a Kylie Minoque) se už taky ptal, stejně jako EMI. Gudinski viděl Innocent Criminals hrát na Youthrock v roce 1993. Kuriózní bylo, že to byla starší píseň z dema nahraného v Platinum Studio o kterou se zajímali Mushroom více než o Tomorrow – mysleli, že nyní zavržená Won’t You Be Mine by byla perfektním singlem. O’Donnell a Watson nevěděli kudy kam, protože stejnou noc byl v Sydney potentát ze Sony international a oni se museli disciplinovaně podřídit, čímž prošvihli koncert Criminals.

Nicméně Mushroom byli na koncertě a sešli se s rodiči členů kapely. Vypadalo to, že O’Donnell a Watson propásli svou šanci. Ale O’Donnell telefonoval znova Johnsově matce a urgoval, aby s nikým jiným nepodepisovali. Prozatím.

24. června 1994 hráli Innocent Criminals v Jewell’s Tavern v Newcastle. Jelikož členové skupiny nebyli dost staří, aby mohli pít alkohol, museli hrát v bistru a mezi sety zůstat v místnosti pro kapely. O’Donnell a Watson – a několik znuděných bikerů, kteří hulákali na kapelu, aby zahráli Born To Be Wild – sledovali show jež zahrnovala originální Acid Rain, Stoned a Pure Massacre stejně jako předělávky od Pearl Jam, Hendrixe, Kiss a Black Sabbath. V místnosti mohla být tak desítka lidí a někteří z nich raději sledovali zápas rugby v telce, ale dva zástupci nahrávací společnosti byli kapelou tak zaujati, že si O’Donnell vzpomíná, že „ absolutně ztratil řeč. Bylo to jako sledovat Beatles v Cavern předtím, než se stali hvězdami.“ Jak vzpomínal Watson „ Bylo to poprvé, kde jsem byl na koncertě, kde si člověk říká: to nemůže být pravda. Živě si vybavuji jak jsem cestou domů říkal Johnovi, že jestli  někdy budu manažer skupiny, tak tohle bude ona.“

Na zpáteční cestě do Sydney začali formulovat plán kariéry pro skupinu, který by byl citlivý k jejich věku více než, aby je využil jako nástroje marketingu. Jak mi O’Donnell řekl, byla to strategie , která by garantovala že si stále povedou dobře i když jim bude dvacet.“ Tohle bylo rozhodující, když si rodiče členů skupiny sedli, aby se rozhodli, který label bude pro jejich syny ten pravý.

Nabídku Innocent Criminals udělali jak Mushroom, tak Murmur. Mushroom byli celí žhaví do toho těžit z kouzla „mladí rockeři“. Milovali název skupiny – kterého Johns, Joannou a Gillies už měli dost – a plánovali jim dělat koncerty pod transparentem hlásajícím Innocent Criminals. Mushroom nabízeli také o něco více peněz, ale obezřetnější plán Murmur na skupinu zapůsobil víc, stejně jako pohoda O’Donnella a Watsona, kteří si skupinu získali věnováním raritních živých CD od Pearl Jam. A tím, že pocházeli z dělnické třídy a že si O’Donnell popovídal o rugby s Johnsovým otcem, to vše vztahy ještě vylepšilo.

„Pamatuji jak jsme jednou jeli na kolech ze školy“ říká Joannou. „a já klukům řekl: Ti dva Johnové se mi líbí nejvíc. A všichni jsme se na tom shodli.“

Gillies dodává:

Zkrátka to udělali mnohem chytřeji. Celá reklama Mushroom nebyla moc dobrá. Chtěli vypustit jako singl Won’t You Be Mine, ale ostatní řekli ne. Tomorrow je ta pravá. Byli prostě mnohem sympatičtější. Myslím, že kdybychom podepsali s Mushroom, po Wan’t You Be Mine, by bylo po všem.

Skupina podepsala s Murmur původně jen na jedno album (ačkoliv od prosince 1994 byla smlouva rozšířena na tři desky). Silverchair byly druhou skupinou, která u nich podepsala a to sotva týden po alt-rockerech Ammonia z Perthu, kteří se nehledě na úspěch v místních hitparádách a závanu zájmu v Americe po dvou albech rozpadli. Záloha pro Innocent Criminals, kterou by získali zpět z prodeje desek, byla skromná – méně než 100 000 dolarů (včetně rozpočtu pro nahrání jejich prvního alba). Mohli si dovolit nějaké nové vybavení a ne o moc víc.

Murmur mohl skupině nabídnout méně, než ostatní velké firmy, ale také jim nabídl mnohem větší prostor pro kreativitu. Jak Johns tou dobou vysvětloval „ Víme, že kdybychom rovnou podepsali s velkou značkou (Mushroom) propagovali by nás. Byly by tady všechny ty reklamy a sračky kolem.“ Jak se vypořádat s „reklamou a sračkami“ bylo klíčovou součástí smlouvy s Murmur. O’Donnell a Watson nechtěli přehnanou bombastickou propagaci kapely, ani ji špatně zařadit. Věděli, že skupina byla stále hodně mladá pro takové hudební časopisy jako Rolling Stone nebo Juice. Zároveň nechtěli, aby ti tři vypadali jako nějaké teenagerské hvězdy šklebící se ze stránek časopisu Girlfriend. Takže jejich první krok bylo dostat skupinu na titulní stranu nějakého nezávislého hudebního tisku, kde by kapela mohla získat důvěryhodnost a dosáhnout správného množství šuškandy. O’Donnell a Watson naordinovali to čemu říkali „antimarketingová strategie“ do hlav svých mladých svěřenců. Zdůraznili, že veškerá publicita by měla poukazovat pouze na hudbu, kterou hráli. Watson se bál, že by média skupinu mohla proměnit v „teenagerskou skupinu, což by jim dalo velmi krátkou životnost.“ O’Donnell říká „ Měli jsme to takhle: jste skutečná skupina a z marketingového pohledu je téměř negativní, že jste tak mladí. Chtěli jsme pracovat a ujistit se, že to neublíží jejich kariéře.“ Watson byl také znepokojený takzvaným „Ratcat syndromem“ v němž skupina exploduje a imploduje v rozpětí pár let. Tato mantra „skvělí za každou cenu“ jasně dávala smysl Johnsovi, který ji často opakoval během rozhovorů:

Kdybychom se objevovali v teenagerském tisku a podobně, získali bychom špatný druh publika. Nejsme skupina pro stejné lidi, co poslouchají Bon Jovi. Zkrátka jsme chtěli do alternativního tisku, pouličních novin, fanzinů, kytarových časopisů a podobně. Nechtěli jsme do Rolling Stone dokud lidé nebudou mít páru o tom, co jsme zač.

Skupina posvětila svůj podpis smlouvy legendárním koncertem ve Vulcan Hotel v Sydney 22. října, aréně na kterou Joannou vzpomíná, že „byla velká jako naše kuchyň“. Dělali předskupinu rockerům Nancy Vandal a Popgun Assassins, ale narváno bylo právě kvůli předkapele. Ve skutečnosti tam bylo tak plno, že se pódium zhroutilo kvůli tlačenici. „Lidé  po sobě skákali, lezli na střechu“ říká Joannou „bylo to zkrátka šílené.“ Fotografie na obalu pro jejich singl Pure Massacre byla právě z tohoto koncertu, což dokázalo, že Joannou měl pravdu ohledně peněz.

Od srpna 1994 začali telefonáty do Request Show – programu na přání na rádiu Triple J, které žádali Tomorrow, která se zprvu hrála v Oz Music Show Richarda Kingsmilla. Tahle těžká, lyricky naivní hymna uhodila na správnou notu, i když hudební ředitel Triple J Arnold Frolows si písní nebyl zcela jist. „Když vyšla“ řekl pro Daily Telegraph v roce 1995 „nic moc jsme si o ní nemysleli. Neřekli jsme si: Ó Bože, to je hit!“

Ve stejné době trio začalo mít pochybnosti o jméně Innocent Criminals, tak jako Watson a O’Donnell. Jak Johns řekl v září 1994 skupině „z toho začalo být na nic a přišli jsme na to, že je to tak trochu dětské jméno. Chtěli jsme něco dospělejšího, aby na nás lidé nemysleli jako na děti.“

„Zdálo se nám, že je to skutečně špatné jméno.“ Říká O’Donnell „Vrhalo to příliš mnoho světla na skutečnost, že jsou teenageři.“ Rodiče skupiny však měli jméno rádi a celkem oprávněně mysleli, že se jménem je spojena spousta reputace a uznání pro vítězstvích v Youthrock a Nomad. Tak jako tak během jednoho z jejich nyní pravidelných setkání v Hornsby RSL – místě mezi sydneyskou základnou Watsona a O’Donnella a agenta kapely Owena Orforda a domovem Silver-rodičů v Merewether – byla předložena myšlenka na změnu názvu.

Příběh o tom jak se Innocent Criminals proměnili v Silverchair je hluboce zakořeněn v místní rock & rollové mytologii (a ano do roku 2002 to bylo s malým „s“ protože jak Johns vysvětlil Richardu Kingsmillovi z Triple J, velké „S“ prostě vypadalo neohrabaně ). Tehdejší standardní vysvětlení toho jak kapela přišla ke jménu je, že se to stalo jednou večer, kdy se sešli u Gilliese doma a volali do rádia Triple J do pořadu Request Fest. Johns chtěl slyšet Berlin Chair od You Am I, zatímco Gillies se rozhodl pro Sliver od Nirvany a navrhl, že by měli chtít nechat zahrát Sliverchair. Joannou to špatně vyslovil a jméno Silverchair nebo „silverchair“ se zrodilo. Znělo to mnohem lépe, než další jména z jejich seznamu jako například Grunt Truck a Warm Fish Milkshake, takže si to jméno nechali.

Ale John Watson si v roce 2002 vzpomněla na jiné vysvětlení: „Bylo to z knih C.S. Lewise o Narnii.“ The Silver Chair byla napsána Lewisem v roce 1953 jako jedna ze sedmi knih série o Narnii. „Měli jsme doslova stovky jmen na seznamu“ pokračuje Watson „silverchair přišlo z jednoho katalogu v Johnsově domácnosti. Byli jsme v bodě, kdy žádné jméno nebylo zatraceno coby potencionální jméno kapely a během výběru tohle jediné zůstalo.“ A podobnost názvu knihy ke dvěma písním, jež kapela milovala nijak výběr jména neovlivnila.

Takže skupina teď měla jméno i fanoušky, ale žádnou novou hudbu, kterou by mohla sdílet se svým hladovým publikem. Tomorrow mělo oficiálně vyjít 16.září. Skupina hrála na konferenci Sony v Sydney 19.srpna, pak se vrátila do studií Triple J opět s producentem Philem McKellarem, aby sestříhali písně Stoned, Blind a Acid Rain. Pro sydneyského producenta to byla nezapomenutelná session. Johns byl „přesně jako každé jiné dítě dokud neotevřel pusu.“ Řekl McKellar. „Když ji otevřel jen jsem si říkal: Bože, to dítě umí zpívat. Jen protože byl z Newcastlu, neznamenalo to, že to není skutečné.“

Spolu s Tomorrow byly tyhle písně prvním vydaným počinem kapely, čtyř písňové EP stálo 9.95, o tři dolary více než běžné singly. Ale to bylo v marketingovém plánu O’Donnella a Watsona – nechat vše diskrétní, vzbudit zájem o písně, nenadbítzet skupinu. Jak předložil O’Donnell „Mysleli jsme, že pokud zastavíme nějakou mladou dívku od koupě té nahrávky, od toho aby z ní dělala věc pro teenagery, bude to fajn. Jak se ukázalo vůbec to prodeji neuškodilo.“ Nebo jak to v roce 1996 komentoval Watson:

Vždycky se mi líbil způsob jakým ze svou kariérou zacházeli Midnight Oil. A jednou z věcí, které dělali dobře, že mezi jednotlivými alby vše drželi v diskrétnosti, v klidu, takže když se vrátili, lidé byli hladoví po tom, aby se o nich zase dozvěděli víc.

Když skutečně vypukla Silvermanie O’Donnell dokonce koupil všechny fotky skupiny, co byly v oběhu a spálil je a uklidnil všechnu publicitu dokud nenastane den vydání jejich debutové nahrávky. Snažil se chránit skupinu před nadmírou pozornosti, jistým zabijákem v průmyslu. Tehdy Murmur dokonce zakázalo fotografie z koncertů. Jak stálo ve Watsonově a O’Donnellově (ručně psaném) marketingovém plánu: původní cíl bylo prodat 6000 kopií Tomorrow, čímž by jak skupina tak label získali zpět vložené investice. Dosud téměř nedefinovatelná kvalita Tomorrow však souvisela s více než 6000 zákazníky. Navzdory několika Johnsovým nemotorným středoškolským veršům –„there is no bathroom and there is no sink/ the water out of the tap is very hard to drink“ (není tu koupelna, není tu umyvadlo/ voda, která teče z kohoutku je příliš tvrdá na pití) – stop/start rytmus písně a Johnsův mručící vokál dávali dohromady nejasnou, ale docela hmatatelnou nespokojenost, hit pro rychlí úspěch. A v souladu s mravním základem grunge 90tých let Johnsova kytara řvala jako poraněné zvíře. Byla to píseň založená na zvuku grunge, stvořená pro moshpit.

Tak na co byl Johns tak naštvaný? Nebylo to nic osobního. Píseň byla inspirovaná, tak jako spousta jeho nových věcí, tím co viděl ve večerních zprávách:

Viděl jsem něco v telce. Byl tam chudý chlapík, který vzal bohatého z hotelu až ke zkušenosti ztráty štěstí jako má on. Bohatý si stěžuje, protože chce zkrátka pryč a chudý mu říká, že musí počkat do zítřka, aby mohl odejít. Je to jedna z našich nejméně vážných písní, ale pořád má význam.

Mimochodem z jakých zkušeností mělo dobře upravené patnáctileté dítě čerpat? Mezitím do Triple J přicházely telefonáty a hukot kolem Silverchair nabíral rychlý spád. Ale skupina chápala, že popularita přichází se spoustou pozitiv a negativ. V říjnu 1994 se ve volně distribuovaném časopisu Beat objevil záhadný dopis. Dívka se chvástala jak se společně s kamarádkami octla se Silverchair u ní doma a vzala něco těm nevinným (innocent) hochům, něco co nebudou schopni dát jiné dívce. Gillies na to reagoval „ To je ten největší nesmysl.“ Nebyli dost staří, aby mohli řídit, pít alkohol a dokonce se ještě ani neholili, ale už byli objektem dívčích fantazií.To všechno jen zvýšilo obavy Watsona a O’Donnela ohledně jednání skupiny s médii.

V listopadu 1994 se Silvermanie stala oficiální v momentě, kdy Tomorrow dosáhla první příčky singlové hitparády Top 40 a zůstalo tam po šest týdnů. Gillies se chystal do školy, když jeho máma dostala telefon. „Řekla, že Tomorrow bylo číslo jedna šest týdnů. Moje první myšlenka byla: Sakra, co se to děje. Bylo to vážně zasraně zvláštní.“

Do prosince se prodalo 180 000 kopií Tomorrow, 30krát více, než Murmur plánovalo. O’Donnell a Watson měli starosti, zda dá veřejnost skupině šanci růst nebo způsobí, že se z nich stane blednoucí jednohitový grunge zázrak. Dokonale rozuměli nestále povaze rock & rollu. Očekávání Daniela Johnse bylo dokonce nižší, jak tehdy vysvětloval:

Čekali jsme, že prodáme tak 2000 kopií. A pak, když prodej začal růst jen jsme si říkali: Oh, můj Bože, ha ha ha! Pak když se to blížilo 15 000 říkali jsme: Snad už se víc neprodá. Nechceme, aby se prodalo víc. Když se singl dostal na první místo bylo nám tak trochu na zvracení. Chodili nám gratulace a my mysleli na to, že každý bude čekat, že všechny naše další nahrávky budou Nubmer One.

Gillies, Joannou a Johns se správně obávali „tall poppy“ (vysoký mák ???) syndromu a jejich úzce spjatá kapela kamarádů ze školy měla námitky na první známky rušivého ega. „Jakmile řekneš něco, kde uznáš sám sebe, někdo přijde a srazí ti hřebínek. Řekl Joannou „Tak jsme si ho srazili sami. Vždycky jsme přemýšleli dvakrát.“

V souladu s antirockovým postojem grunge, skupina se nechtěla stát hvězdami. Eddie Vedder z Pearl Jam prohlásil, že to není na úrovni a tak jako spousta skupin – včetně Silverchair –brali každé jeho zamumlání jako evangelium. „Vůbec nechceme být moc populární.“ tvrdil Johns „Nechceme být známí jako skupina, co si o sobě myslí, že jsou hvězdy.“ V době kdy nadnárodní firmy nabízeli skupině šílené částky, aby hráli na firemních akcích (podle jedné zprávy až 250 000 dolarů) se skupina rozhodla udělat show v Avalon v Sydney pro Surfrider Foundation. Jejich mzdou bylo pro každého nové surfovací prkno a plavky. Sílu kapely však nemohlo nic zastavit. Na konci roku bylo Tomorrow devátým nejprodávanějším singlem roku a dostalo se na páté místo v Triple J Hottest 100 Chart. Poté skupina podepsala smlouvu na svůj první Big Day Out festival. Šílenství začalo.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

re: Bludge

(Sleepyhobbit, 3. 8. 2010 19:50)

Děkuji :o)

Bludge

(Tom, 3. 8. 2010 19:36)

Znamená ulejvárna, lehárko.
Používají to víceméně jen klokani a kiwi

re překlad

(sc4eva, 20. 9. 2008 19:09)

To nebylo míněno jako kritika, jen snaha poradit, omlouvám se, jestli to vyznělo nějak špatně.
Wow, to by bylo bezva, to bys byla moc hodná, já si na překlad klidně chvilku najdu :) Kdyžtak to můžeš poslat na mail na centru.cz (jméno je totožné s nickem napsaným tady u příspěvku). Díky moc!

Překlad

(Sleepyhobbit, 20. 9. 2008 14:34)

Knihu teď nemám poruce a už přesně nevím jak byl který výraz v originále, ale díky za připomínky. Anglicky jsem se učila všeho všudy jeden rok na jazykové škole (a to už je celkem dávno) a několikrát jsem tady upozorňovala, že nejsem žádná překladatelka, takže dělám co můžu. Pokud jsi na tom s angličtinou tak dobře, nechceš s překladem pomoci? Jestli knihu sháníš, můžu ti ji třeba oskenovat a postupně posílat. Sháněla jsem někoho, kdo by mi pomohl, ale vypadá to že fanoušků Siverchair co by uměli anglicky tak výborně a měli na to čas (s čímž je problém i u mě) a hlavně chuť je málo. Jinak kniha se dá koupit prostřednictvím fan clubu přímo z Austrálie, v ČR ji určitě neseženeš :o).

bludge atd.

(sc4eva, 20. 9. 2008 3:32)

Zdravím! Zrovna tu knížku sháním a koukám, že se najdou i nadšenci, kteří ji nezištně překládají :)

Pár poznámek k výrazům, u kterých byl otazník - bodyboarding je něco jako surfing, s tím rozdílem, že se "surfuje" na speciálním "prknu", které je o dost kratší než klasické prkno a hlavně je docela z jiného materiálu.

Stratocaster (Fender Stratocaster) je druh elektrické kytary.

Bludge - v tomhle případě asi mělo znamenat, - "je to brnkačka, ulejvárna" apod.

Když někdo vykazuje znaky "tall poppy syndrome", odpovídá to v téhle souvislosti asi tomu, čemu my říkáme "rychlokvaška".

V zásadě to spojení, hlavně v australském kontextu, vyjadřuje znevažování a neúctu k postavení, úspěchu nebo majetku osoby, u níž je ten nově získaný vyšší společenský status považován za nezasloužený. Tenhle zakořeněný egalitarismus máme, myslím, s Australany dost společný :-)

Jinak (a teď budu znít jako extra hnidopich, omlouvám se! :), "eating disorder" (pokud správně hádám, že byla v originále) se překládá spíš jako "porucha příjmu potravy" než porucha jedení.

"Kdyby se mi to líbilo prostě bych šel, našel to CD a ukradl jí ho.“ Tam bylo asi "would go", což se ale nepřekládá do češtiny jako kondicionál, ale jako normální minulý čas, "prostě jsem šel" (jako že to byla jeho běžná praxe, proto je tam to "would", pokud tam ovšem v angličtině je :D

K tomu "kompletnímu balíku" - tipuju, že tam bylo v odpovídajícím tvaru "to be a complete package" je něco jako "mít všech pět P", "být perfektní (pro určitou věc)".

"lyricky naivní" (hádám, že tam bylo lyrically naïve) mělo být spíš "s naivním textem"

"Ke zkušenosti ztráty štěstí", pokud tam bylo "fortune", pak asi spíš "ztráty majetku".

etc...

Tož asi tak...a omlouvám se, jestli v tom moc vrtám :)