Abuse
Me:
Rozhovor
s Johnem Watsonem
Viděl jste někde předobraz k vašemu
plánu, když jste podepisoval smlouvu se Silverchair?
Pokud jde o vzory, strávili jsme první roky kariéry Silverchair ve snaze zabránit tomu, aby se z nich stali Ratcat. Potom jsme se snažili, aby se z nich nestali INXS. Touhle poznámkou nemám v úmyslu nějak znevažovat ani jednu z těchto dvou skupin, prostě si jen myslím, že Ratcat měli tak raketový počáteční úspěch, že je po roce nebo dvou, kdy bylo na trhu Tingles (jejich EP z roku 1990, na kterém byl hit “That Ain't Bad”), měl každý plné zuby. A INXS se podařilo úžasně prorazit na mezinárodní scéně, ale za cenu negativní reakce tady v Austrálii. Pro Silverchair bylo vždycky důležité mít kariéru v Austrálii, takže pro ně bylo vždycky důležité udržovat domácí ohně – i kdyby to znamenalo, že se jim nebude dařit tak dobře v jiných zemích. Vzhledem k osudu alba Diorama je to jen stejně tak dobře.
Můžete mi říct o podpisu smlouvy kapely
s Murmurem?
Kdyby Sony neměla Murmur, ani náhodou bychom nemohli navázat spolupráci s kapelou. Zaprvé povaha dohody, kterou jsme nabídli, byla taková, že Sony by ji nikdy umělci nenabídla. Denisova (Handlinova) instrukce byla následující: “Porušte všechna pravidla.” Typická smlouva u Sony by byla univerzální a na pět nebo šest alb, vázala by se k ní dost podstatná propagace a umírněné tantiémy.
Představa Murmuru byla následující: nabídnout sice méně výhod, ale poskytnout více flexibility: smlouvy s kratší dobou, vyšší autorské honoráře, v některých případech poskytnout některým umělcům možnost vydat desku v zámoří, pokud to Sony schválí. Vzhledem ke generaci kapel, které se začaly objevovat, to bylo neuvěřitelně důležité, otázka kreativní kontroly a loajální tým lidí, kteří s vámi byli na stejné vlnové délce.
Jak se vyvíjela vaše role jako manažera
Silverchair?
Moje role se hodně změnila, ale stalo se to tak pozvolna a postupně, že to můžete pozorovat jen, když se ohlédnete nazpět. Já to vidím tak, že asi nejlepší představu si uděláte, když se díváte na vaši kariéru jako na náklaďák, který jede po dálnici. Někteří umělci chtějí vzadu v náklaďáku pařit a nestarají se o to, co manažeři dělají, dokud mají přísun šlapek a koksu. Někteří umělci chtějí náklaďák řídit a dávají přednost tomu, aby byl manažer vepředu a fungoval jako přední nárazník. Další umělci chtějí náklaďák řídit a chtějí, aby manažer seděl vedle nich vepředu a říkal: “Tady bys měl fakt zahnout doleva.” To manažerův hlas slyšíte, když padáte z útesu: “Říkal jsem ti, abys zahnul doleva.” S poslední metaforou jsem se vždycky ztotožňoval. Ale nakonec je vždycky na umělci, aby si to rozhodnul.
Když kapela začínala, měla velmi silnou představu o tom, co dělat nehodlá – něco bylo buď super, nebo to bylo blbý. Čím měli o něco větší zájem, tím víc zodpovědnosti přijímali. Vždycky měli dobrý instinkt pro to, aby poznali, co je blbý. To je super, ale je to jenom část celkového obrazu. Další věc, kterou se museli naučit, byla schopnost poznat, jak udělat správnou věc. Naše dynamika je taková, že já vždycky říkám: “Co takhle oslovit Davida Helfgotta? Co takhle oslovit Van Dyke Parkse?” Nakonec by si měl umělec sám vybrat a tak by to mělo být.
Výroba alba Frogstomp stála jenom o
trochu míň než 40 000 australských dolarů a prodalo se ho několik milionů: o
kolik vyšší byl rozpočet u alba Freak Show?
Číslo nebylo nikdy zveřejněno a raději bych ho neříkal. Přesto můžu říct, že stálo mnohem víc než Frogstomp, protože jsme spolupracovali s Andy Wallacem a americkým mixážním studiem. A Nickovi (Launaymu) trvalo mnohem víc času ho nahrát. Nicméně v porovnání s kapelami, které prodaly několik milionů alb, bylo pořád relativně levné.
To, že volba padla na Nicka Launayho
před Kevinem Shirleym, který produkoval Frogstomp, bylo čistě proto, že Shirley
měl závazky u Journey?
V zásadě ano, ačkoliv to na Nicka nehází moc lichotivé světlo. Plánovali jsme, že oslovíme Keva, ale pak chtěl odsunout Silverchair, protože s Journey nestíhali. To byl problém, protože jsme původně chtěli vydat druhou dlouhohrající desku do konce roku 1996. To se nakonec ukázalo jako nemožné, když se posouval čas pro Wallace. Mezitím potřebovala kapela znovu nahrát písničku “Blind” pro sountrack k filmu Cable Guy a toho jsme využili, abychom vyzkoušeli Nicka. Šlo to hladce, takže se ten přechod zdál přirozený a neobyčejně bezproblémový.
Chtěl Shirley dělat druhou desku?
Ano. Pak s ním ještě pracovali – udělal remix k pár písničkám z Neon Ballroom a namixoval televizní audio z Rock in Rio (kde Silverchair vystoupili v roce 2001), protože byl už náhodou v Austrálii. Nick se na druhou stranu překonával, když dělal Freak Show. Měl dokonce pocit, že mu to bylo souzeno, když zaslechnul tu jednu z prvních demonahrávek (Tomorrow) za tak neobvyklých okolností.
Byl Steve Albini v užším výběru?
Ani ne. Mám dojem, že Daniel měl rád zvuk hudby, kterou dělal a určitě by se mu moc líbilo, kdyby s ním mohl točit desku. Ale jeho spojení s Nirvanou by jen přivolalo víc srovnávání, kterému se všichni – zejména Daniel – chtěli vyhnout. Když s ním spolupracovali také Bush (britští grungoví snaživci), celé rozhodnutí to jen ulehčilo.
Byl ještě někdo další v užším výběru pro
Freak Show?
Ne že bych si to pamatoval. Andy Wallace byl v té době ten kandidát, kterého jsme si vysnili, kvůli jeho práci s Helmet. Proto byli kluci ochotní na něj počkat, když se jeho časový program posouval. Přišel na koncert v New Yorku (10. prosince 1995) a vyjádřil zájem o kapelu, takže jsme vždycky tak nějak počítali s tím, že se přimísí, pokud omluvíte ten dvojsmysl.
Wallace si vzal tříměsíční přestávku
během mixování Freak Show: co se stalo?
Byla to spousta věcí, včetně cédéčka Nirvany naživo, ačkoliv tou hlavní věcí, což je dost podivné, byla kapela, kterou vlastně produkoval od úplného začátku. Jmenovali se Cola a rvali se o ni nahrávací společnosti, takže je každý lanařil, protože si myslel, že se z nich stanou megahvězdy. Vzpomínám si, že to bylo jedinkrát, kdy nahrával s nezavedeným umělcem od dob Grace (Jeffa Buckleyho). Ale nejsem si tím jistý. Strávil většinu pauzy nahráváním a mixováním jejich alba.
Jak drasticky se musely přepsat
marketingové plány, když došlo k tomu odkladu?
Marketingové plány nebyly nikdy napsány pro konec roku 1996, protože jsme někdy kolem června věděli, že to do Vánoc nestihneme. Pokud můžu na chvilku odbočit, pořád si myslím, že u Freak Show se nám k vydání alba všechno nejlíp sešlo. Měli jsme všechny marketingové a propagační nástroje – nové fotky, životopisy, soubory propagačních materiálů určených pro tisk, cédéčka s rozhovory, výtvarné zpracování, EPK (soubory propagačních materiálů určených pro tisk v elektronické podobě), videoklipy, ukázkové samplery, nálepky – vše vyrobeno a dodáno do celého světa celých deset týdnů před vydáním alba. Možná se to nezdá nijak extra, ale pokud zvážíme, jak důležité je pro osud alba, když je tohle vše včas připraveno, je zvláštní, jak často se něco opozdí. To znamená, že alba jsou často ohrožena.
Tím chci říct, že Freak Show opravdu vytěžilo výhodu z času navíc, jenž byl následkem Wallacova prodlevy, který mělo na to, abychom dali dohromady to všechno kolem. To je jedním z důvodů, proč si vedlo o tolik líp v Evropě než Frogstomp, protože jsme udělali takové haló, že lidé dávali lepší pozor.
Napadlo vás
vůbec někdy, že by Nick Launay mohl namixovat celé album?
Ne, ačkoli byl přítomen všem mixážním pracem a docela dost k nim přispěl. Kombinace jeho a Andyho byla hezká ukázka vzájemného působení jin a jang v praxi, protože Nick chce vždycky vybrušovat věci donekonečna a rád používá hodně efektů, zatímco Andy má rád jednoduché a rychlé věci. Ani jeden z nich by sám o sobě nedosáhl toho zvuku, který slyšíte na albu.
Pár názvů písniček z Freak Show se
měnilo, ne?
Ano. Z “Punk Song #1” se stalo “Lie to Me” a “The Closing” začalo jako “Cat and Mouse”, “The Door” se zase původně nazývalo “The Poxy Song” (Ubohá písnička). Jak můžete uhodnout podle názvu, původně se jim tahle písnička nelíbila. Během týdnů, než začalo natáčení, jsem na ně dotíral, aby ještě zkusili přijít s pár novými písničkami. Měli jenom asi 10 písniček, které rádi hráli na pódiu a to neumožňovalo moc velký manévrovací prostor, pokud jedna z těchhle písniček nebude dobře znít ve studiové verzi. Takže zdvojnásobili tempo “The Poxy Song” a rozhodli se, že zas nakonec není tak špatná.
Co si myslíte, že vedlo Epic k tomu, aby
dal přednost “Abuse Me” před “Freak” a nasadil ho jako první single z Freak
Show ve Spojených státech?
Jé! To byl obrovitánský problém a pořád je hlavním důvodem toho, jakou měla kapela pozici ve Spojených státech po Frogstompu – spolu s tím, že ho vydali zrovna v době, kdy se začínal vracet pop, samozřejmě. Propagační oddělení Epicu mělo dojem, že “Freak” je z hudebního hlediska moc tvrdá písnička a z hlediska textu je moc dětinská - “No more maybes/Your baby's got rabies” - nato, aby ji hrály všechny americké alternativní stanice. Kdyby se to stalo, pak by se písnička nijak zvlášť dobře neumístila na amerických radiohitparádách a mysleli se, že by malé zviditelnění poškodilo počáteční prodeje alba. To by znamenalo, že album by rychle dostalo nálepku dalšího “propadáku na druhém albu” a kapela by byla považovaná za skupinu, která se proslavila jen jedním hitem a pak rychle zapadla.
Jaký jste měl nato názor vy?
My jsme si mysleli, že “Freak” je písnička, která zmobilizuje mladší fanoušky, kterým se líbil Frogstomp. Tihle lidi obvykle stejně neposlouchají během dne rádio. Takže jsme měli pocit, že bude lepší, pokud tuhle písničku budou hrát dvakrát méně, protože jsme si mysleli, že tímhle způsobem spíš dosáhne na svoje věrné publikum – a prodá se dost desek, abychom se vyhnuli dojmu, že jde o “propadák na druhém albu”. Mysleli jsme si, že melodičtějí “Abuse Me” bude spíš působit na mainstreamovější publikum, u nichž se nedá předpokládat, že poběží a desku 'chair si koupí. Následkem čehož jsme my – totiž já, kapela a Murmur – byli všichni toho názoru, že pokud ho nasadí jako první, fanoušci alternativní muziky nabudou přesvědčení, že kapela “změkla.”
V jaké době k tomuhle došlo?
No, problém vyvstal teprve tehdy, když se hudba dostala do propagačního oddělení. V té době už bylo pět minut po dvanácté, kolem listopadu 96. To nám fakt udělalo čáru přes rozpočet. Zápasili jsme s nimi (Epicem) několik týdnů a měli jsme s nimi dost nezapomenutelných rozhovorů. Nakonec to ustrnulo na úplně mrtvém bodě, přičemž obě strany si upřímně myslely, že mají naprostou pravdu.
Takže nakonec nemohl vyhrát ani jeden z nás. Kdybychom donutili propagační oddělení, aby nasadilo “Freak”, pak by byli za voly, kdyby to byli oni, kvůli kterým měl úspěch. To zrovna moc nemotivovalo k tomu, abychom je nutili, aby ho prosadili do rádia. Na druhou stranu, kdybychom jen neradi souhlasili s tím, aby jako první nasadili “Abuse Me”, pak by vypadali jako idioti, kdyby ta písnička úspěch neměla. Takže měli silnou motivaci, aby tu písničku hodně hráli v rádiích.
Jak moc do toho mohla mluvit kapela?
Zřetelně si vzpomínám, že jsem tuhle záležitost diskutoval se skupinou. Měli jsme konferenční hovor – byl jsem v zámoří – v době, kdy se mělo dospět ke konečnému rozhodnutí. Daniel řekl: “No, jde jen o to udělat to, co bude míň blbější, ne?”, čímž to podle mě shrnul dokonale.
Takže, co bylo pak?
Pak se dělo to, že tihle lidé z propagace – přičemž dost z nich bylo nadšenými fanoušky skupiny a upřímně si mysleli, že dělají správnou věc – získali spoustu času v rádiu pro “Abuse Me”. Jinak řečeno, měli pravdu v tom, že se tahle písnička dobře hodila pro to, co rádio v té době hrálo. Ale pravdu jsme měli taky my – písnička nemobilizovala fanouškovskou základnu v počtu, který by se dal za normálních okolností očekávat při takovém prostoru, který dostali.
To znamenalo, že album začalo ztrácet dech a každý den sklouzlo níž v hitparádě, a to čím dál rychleji. V době, kdy se Epic dostal k písničce “Freak”, měli tvůrci programů na rádiu perfektní výmluvu: “Poslední písničku jsme hráli tolikrát a stejně neměla u posluchačů zvláštní úspěch – takže proč bychom měli hrát tuhle, která je ještě míň přijatelnější?”
A konečný výsledek?
Měl bych poukázat na to, že cédéčko se singlem “Freak” prodalo v Americe třikrát tolik kopií než “Abuse Me”, ačkoliv “Abuse Me” byl jejich první nasazený song – a jediný, kromě “Miss You Love” z Neon Ballroom – který získal výrazný prostor v rádiích na stanicích, které hrály mainstreamovou muziku. Takže to ukázalo, že jsme měli pravdu - “Abuse Me” se líbilo více lidem, ale “Freak” zas víc oslovil fanoušky kapely.
Ještě je důležité říct, že změna, kterou Epic udělal na poslední chvíli v pořadí singlů, opravdu uškodila videoklipu k “Abuse Me”. Všechno jsme pro Freak Show perfektně naplánovali a videoklip k “Freak” nebyl výjimkou. Ten klip byl celý velmi dobře připraven a pořád vypadá skvěle. Ale videoklip k “Abuse Me” byl slátán moc rychle a výsledkem je asi nejhorší video, které kapela kdy natočila.
Jak kapela přišla k tomu, že si vybrala
obrázky na obal Freak Show?
Četl jsem článek o humřím chlapci v časopise, když byla kapela na turné. Byl to úžasný příběh. Existuje o něm i kultovní brožurka. Byl jedním z posledních megahvězd z tohohle světa, ale stal se pak závislým na alkoholu a zapletl se do několika vražd. Pak ho zavraždila vlastní rodina, která už nemohla snést jeho hrubé zacházení.
Ukázal jsem ten článek členům kapely a ti si taky mysleli, že je to úžasné. Líbilo se nám na tom to, že věci jsou ve skutečnosti hodně odlišné od toho, jak se jeví navenek. Myslím, že se to hodilo dobře k mnoha textům na albu, které pojednávaly o zvrácenostech spojených s pozorností, která je na vás upřena, a jak některé věci mohou vypadat skvěle na povrchu, ale pod povrchem je spousta trápení.
Myšlenku jsem pak přenesli na výtvarné ztvárnění alba. Obrázek na obalu s jeho chlapeckou tváří vypadá opravdu andělsky, ale když otevřete album a vyjmete disk, objevíte jeho handicap. Pak možná pocítíte soucit s jeho stavem – ovšem jen do té doby, než zjistíte, co se z něj stalo za člověka. Takže se váš náhled na něj několikrát změní během chvilky, kdy se díváte na jeden obrázek.
Celý nápad s tématem “hříček přírody” byl uveden do pohybu touhle písničkou, ale pak začal žít vlastním životem, když jsme to pořád v rozhovorech přetřásali. Je to prostě jedna z metafor, které fungují na mnoha úrovních.
