Love, Peace and Diorama
“V Danielovi spatřuji všechny hudební kvality, které jsem zaslechl a viděl v Brianu Wilsonovi. Vím, že na tomhle ptáčkovi je mnoho temného masa, ale skrývá se v něm hlas lidského ducha.”
- Van Dyke Parks, 2001
V roce 1994 Daniel Johns ukázal na řadu domů na kopci s výhledem na Merewether, ospalé pobřežní město, kde on, Gillies a Joannou vyrostli. S jen špetkou pohrdání v hlase prohlásil: “Bohatí lidi bydlí támhle nahoře.” Dneska ovšem bydlí přímo vedle nich.
Během roku 2000 kapela trávila volno užíváním si toho, co získali za několik let tvrdé dřiny. Joannou si koupil značný pozemkový majetek na centrálním pobřeží Nového Jižního Walesu na místě bývalého hotelu “bed and breakfast”, zahrnující hlavní bytovou jednotku, domek pro hosty a studio, za něco málo víc než milion dolarů. Gillies, který žil v pronajatém bytě v Merewetheru, si koupil několik menších nemovitostí v Newcastlu a v jeho okolí. Johns si zase našel dům na kraji Merewetheru známém jako “milionářská ulice” - jeho dům má v současné době hodnotu asi kolem dvou milionu dolarů.
Ale není vybaven ve stylu extravagantní rockové hvězdy. Skoro to vypadá, jako by se Johnsovo založení směřující proti manýrám rockové hvězdy vplížilo do výzdoby jeho interiéru. Prostorný interiér je vyzdoben v minimalistickém stylu – což je vidět jak na stínítku na lampu tady, tak i na tisku od Bretta Whiteleyho tamhle. V obývacím pokoji stojí lesknoucí se klavír, na němž složil většinu ze čtvrtého alba skupiny Diorama během dalšího dlouhého časového úseku, který strávil společně se svým psem. Poblíž klavíru je domácí zábavní centrum takové velikosti, kterou byste čekali, že uvidíte ve sportovním baru s obřími obrazovkami. Něco z Johnsova vlastního výtvarného umění – což je koníček, kterému se léta věnuje, a šikovný způsob uvolnění v době, kdy zrovna nepíše muziku – je zarámováno a roztroušeno po obýváku. Od bazénu, který vypadá, že ho nikdo moc nepoužívá, se odráží slunce. V jinak prázdné místnosti stojí dalekohled. O patro níž je domácí hudební studio. Jediná výzdoba typická pro rockovou hvězdu je zarámovaná kopie alba Paranoid od Black Sabbath, dárek od jeho bývalé přítelkyně Aimee Osbourne, která mu ho dala k osmnáctinám.
Výhled na Tichý oceán z Johnsova poschodí je ohromující, prakticky ničím nerušený. Na obzoru lze zpozorovat frontu tankerů, které čekají na zavolání, aby mohly vplout do průmyslového přístavu v Newcastlu. Některé noci je jejich troubení jediným zvukem, který přerušuje ticho. Pět minut cesty dál žijí Johnsovy rodiče v domě, který byl kdysi typickým skromným domkem v Merewetheru, ale teď po předělávce je z něj stylový dvoupatrový předměstský dům.
Daniel Johns nemá vůbec problém s merewetherskou ospalostí. Vlastně se cítí v izolaci tak dobře, že během let 2000 a 2001, kdy dával dohromady písničky na čtvrté album skupiny Diorama, zřídkakdy opustil předměstí. Obvykle trávil své dny jenom ve společnosti psa Sweepa. Rodiče mu zatelefonovali, on jim řekl, že je v pořádku, pracuje a aby si nedělali starosti. Tyto dny probíhaly podle dobře známého scénáře, nechal Sweepa v domě svých rodičů a ti s ním šli na pláž na procházku. Johns šel domů, posadil se ke klavíru a pokračoval v práci na svých písničkách. Ale bylo v tom jen málo temnoty ze začátku roku 1998, kdy skoro umřel. Prostě se jen ztratil ve skládání písniček – posedlosti, která ho o pár měsíců později dovedla k tomu, že fakticky žil ve studiu, když se písničky natáčely. Některé noci během psaní toho na něj bylo až moc – hudba byla všude a Johns musel nosit špunty do uší i v posteli, protože „slyšel zvenku melodie ve zpěvu cikád.“ Jiné dny zůstal celou noc vzhůru a zápasil s těmi složitými aranžemi, které - až v dubnu roku 2002 konečně vyjde Diorama - některé překvapí a mnohé šokují.
Jeden takový pracovní zápřah proběhl tu noc, když byla dokončena rozmáchnutá „Tuna in the Brine“: „Vzpomínám, že jsem se cítil strašně vyčerpaný a unavený, protože jsem celé týdny přemýšlel o všech těch částech,“ říká Johns. „Když jsem ji dokončil, měl jsem pocit, kterého musí dosáhnout lidé při intenzivní meditaci. Připadalo mi, že mám opravdu dlouhé tělo, skutečně se mi zdálo, že se mi prodloužila páteř, zdálo se mi, jako bych byl na vrcholu světa a díval se na všechno dolů. Bylo to lepší než jakákoli droga.“ I když se na zem spouštěl déšť, Johns (se svým věrným psím společníkem) vyšel z domu a stál venku, a nechal se smáčet vodou ve snaze vrátit se zpět ke své přirozené výšce. Pak zamířil zpět dovnitř a stál ve sprše „a předstíral, že stojím pořád v dešti.“ Nakonec asi o půl sedmé ráno padl únavou.
Johns tvrdí, že jeho posedlé poustevnické chování je pro něj normální, skoro očekávatelné. Ačkoliv to neřekl přímo doslova, určitě měl na mysli dobu předcházející dokončení alba Neon Ballroom. Předtím byl v mnohem horším stavu a jeho rodina se začala smiřovat s tím, že jeho samotářství je součástí jeho povahy. „Viděli mě v mnohem horším stavu,“ tvrdil. V jedné ze svých nových písniček - „The Greatest View“ Johns uznal, že jeho rodina na něho dávala pozor, aniž by se mu míchala do jeho věcí. Uvědomil si, že má v tomhle štěstí.
Silverchair se objevili na veřejnosti v období mezi svým vystoupením na festivalu Homebake v roce 1999, kde byli hlavními hvězdami, a vydáním „The Greatest View“, prvního singlu z alba Diorama v únoru roku 2002, jen dvakrát. Objevili se na Silvestra roku 2000 na festivalu Victoria's Falls a pak v Rock in Rio o tři týdny později. Během roku 2000 se většina aktivit Silverchair odehrávala mimo pódium, když se rozešli před samými zraky veřejnosti se svojí nahrávací značkou Sony.
Rozchod to byl obtížný. Když vyjednávali novou smlouvu se Sony po tom, co dodali dohodnutá tři alba, Watson trval na tom, aby kapela uzavřela smlouvu ohledně vydávání muziky všude ve světě kromě Austrálie přímo se Sony America. Tak by se vyhnuli požadavku nahrávací společnosti, aby platili „matrix royalty“ (tantiému vyplácenou mateřské společnosti) zpět Sony Australia. Taky by to nahrávací společnosti dodalo popud pracovat na albách kapely intenzivněji, zejména v Severní Americe, protože zisky by zůstaly v rodině. Watson měl pocit, že Silverchair potřebují „někoho v Sony, kdo by seděl za stolem v New Yorku a jehož majetek by narůstal a mizel v přímé souvislosti s majetkem kapely.“ Ale to byl moc velký požadavek. Kdyby Sony souhlasila, musela by připravit stejnou smlouvu pro hvězdy, jakými byl třeba Ricky Martin (který měl podepsanou smlouvu se Sony Latin America) nebo Celine Dion (která měla smlouvu u Sony Canada).
Když neměla Sony zájem, Watson skoulel lukrativní smlouvu s nahrávací společností Atlantic v Americe a v říjnu roku 2000 založil i svoji vlastní značku – Eleven. Eleven mělo vydávat hudbu Silverchair na místě, přičemž výrobu, distribuci a publicitu mělo mít na starost EMI. Smlouva s Atlantikem, zvlášť ve světle toho, co se stalo s albem Diorama po obchodní stránce mimo Austrálii – byla obzvláště výhodná. Byla tzv. „frontloaded“ (výnosy z ní byly soustředěny na období po uzavření smlouvy), což v zásadě znamenalo, že kapela dostane pořádnou zálohu bez ohledu na zisk z prodeje alba a v Austrálii byla zase smlouva „backended“ (hlavní část výnosů z ní byla soustředěna na období prodeje alba), což znamenalo vyšší procenta z prodeje alba. „Na téhle desce jsme vydělali víc než na kterékoli dřívější,“ přiznává Watson – což je docela překvapivá informace, pokud si uvědomíme, že album Diorama bylo s rozdílem několik stovek tisíc kopií jejich nejhůř celosvětově prodávanou deskou.
Odchod kapely od Sony také ukončil – dočasně – jejich vztah s Johnem O'Donnellem, který se v roce 1994 spolu s Watsonem vydal na bláznivou cestu, když podepsali s kapelou smlouvu u Murmuru. Byl, což se dá pochopit, jejich odchodem zdeptaný. „Rvalo mi to srdce,“ řekl. „Bylo to, jako bych odcházel od svých kamarádů. Ale naprosto jsem chápal, proč odcházejí. Udělal bych totéž.“ O'Donnell odešel od Sony po roce a pár měsících a šťastnou náhodou teď šéfuje EMI.
Sony se v listopadu roku 2000 pomstila Silverchair za rozchod vydáním dvou cédéček souboru největších hitů, které kapela odmítla propagovat. (V roce 2002 Sony v tichosti vydala soubor Silverchair: The Best of Volume 1, verzi souboru největších hitů na jednom cédéčku v jiném přebalu.) „Nevyčítám jim ty písničky,“ řekl Joannou časopisu Rolling Stone, když se objevil na trhu The Best of: Volume 1, „ale není to nic, co by Silverchair rádi dělali se svoji kariérou. Tohle se dělá, když jste v důchodu.“
První vydání muziky od Eleven Record bylo nečekaným příjemným překvapením. Johns si vytvořil silné pouto s Paulem Macem, který hrál klavír na Neon Ballroom a namixoval písničku “Freak”. Jejich pouto se prohloubilo během roku 2000, kdy spolupracovali na experimentálním EP obsahujícím pět skladeb - „I Can't Believe It's Not Rock“ - albu, které bylo záměrně hráno v rádiích tak málo, že při jeho vydání v prosinci roku 2000 bylo vyprodáno jenom přes internet, přičemž část ze zisku plynula na dobročinné účely.
Johns a Mac představili poprvé některé ze svých písniček při vystoupení v televizním dramatu televize ABC „Love is a Four Letter Word“, v rámci dílu, který byl natočen nedlouho po vydání EP a odvysílán v dubnu 2001. Mac hrál na klávesy a Johns – vyšňořený v brýlích, které obvykle nosí pornohvězdy, a v jednom z nejkřiklavějších propínacích svetrů, které se kdy objevily na televizní obrazovce - zpíval a hrál na kytaru a zběsile se u toho usmíval. Nezdálo se, že by nějak vadilo, že vystoupení nebylo naživo – oba si to neskutečně užívali. Producentka pořadu Rosemary Blight si nemohla jejich vystoupení vynachválit. „Daniel Johns byl fantastický“, rozplývala se. „Dorazil s vynikajícím Paulem Macem, zahrál skvělou muziku a vybláznil publikum.“ Johns zakončil svůj velký den usmíváním se do objektivu fotoaparátů, podepisováním autogramů a hraním fotbalu s hvězdou seriálu, Peterem Fentonem, bývalým frontmanem kapely hrající nezávislý rock Crow. Nikdo ve studiu v Sydney netušil, jaký emocionální zápas musel Johns postoupit, aby se dostal až sem.
Po turné k Neon Ballroom se Johns rozhodl skoncovat s antidepresivy, které ho během let 98 a 99 udržovaly v chodu. Byla to těžká terapie. Johns začal taky znovu docházet k psychoterapeutovi, což byla zkušenost, kterou považoval za „nepříjemnou“, ale na rozdíl od minulosti přinášela větší výsledky. „Z ničeho nic,“ řekl, když jeho závislost na antidepresivech opadávala, „jsem začal oceňovat chvíle štěstí, které jsem tak dlouho necítil.“ Bylo to někdy v této době zotavování, kdy začal Johns s Macem dávat dohromady “I Can't Believe It's not Rock“. „Nikdy to nebyla deska, kterou jsme se předem rozhodli udělat.“ řekl Johns při vydání EP. „Stalo se to náhodou, ale teď, když je hotová, se mi opravdu líbí.“
Když tohle všechno probíhalo, Joannou trávil čas se svoji přítelkyní, Sarah McLeod a Gillies přijal práci v obchodě s muzikou Sound World na Hunter Street v Newcastlu, plnil regály a zvedal tržby. Protože nebyl navyklý na dřinu od devíti do pěti, dnes k tomu říká: „Nechápu, jak jsem tam mohl vydržet šest měsíců.“
Partnerství Maca s Johnsem bylo nezvyklé. Předtím, než dostal zlatou desku za své sólové album v roce 2001 3000 Feet High – které taky vydalo Eleven – Mac pocházející ze Sydney byl nejznámější kvůli své roli v duu produkujícím taneční hudbu a libujícím si v konzumaci drog Itch-E and Scratch-E. Zanechal svoji stopu na místním hudebním průmyslu, když při přebírání ceny ARIA pro Nejlepšího umělce v oblasti taneční hudby za rok 1995 veřejně poděkoval australským dealerům extáze. Je prostě takový – vtipný, otevřený a srdečný stejně jako to, co se dostaví po požití pořádného množství „drogy lásky“. To nejsou zrovna charakteristiky, kterými byste popsali Johnse, který je utrápený, odříznutý od světa a podezíravý k lidem kromě těch několika málo, o kterých se domnívá, že z něj nechtějí něco vytřískat. Nedůvěřuje moc lidem, ale s Macem navázal silné pouto.
„Miluju toho chlápka“, řekl mi Johns bez zaváhání, když nahrával album Diorama.
Hudba je naším středobodem, ale jsme opravdu dobří přátelé. Když hrajeme muziku společně, je v tom něco zvláštního. Je to senzační.
Je pro mě opravdu důležitý. Když jsem psal album Diorama, spousta lidí se vážně zdráhala vyjádřit svůj názor na ně, ale on na rovinu řekl: „Udělej to, je to dobrá věc.“
Jejich spojení však zacházelo hlouběji než jen do oblasti hudby. Když se Johns nacházel ve svém otupělém stavu vyvolaném braním antidepresiv po celosvětovém turné k Neon Ballroom, trávil dny jen ve společnosti svého psa Sweepa a málokdy vycházel z domu. Jeho nestálý vztah s Natalií Imbruglia byl právě ve fázi, kdy spolu nebyli. Dokonce i tehdy, kdy spolu s Macem začal pracovat na “I Can't Believe It's Not Rock”, zažíval Johns dny, kdy ho museli páčit z gauče.
K první části spolupráce došlo v Macově domácím hudebním studiu v Blue Mountains, kdy Johns cestoval z Merewetheru, aby si jen tak pro zábavu hrál muziku a trávil čas s kamarádem. Jednoho určitého dne nemohl Johns prostě absolvovat cestu do Macova domu. Mac si věděl rady. Nasedl do svého auta, jel dvě hodiny ze svého domu v Blue Mountains do Johnsovy haciendy v Newcastlu a ten den si hrál na šoféra. Tak se zrodilo jejich pouto.
Johnsovo duševní zotavování nabralo další obrátky, když svolil k tomu, že si zahraje jak na Falls Festival, tak i na Rock in Rio. Obě vystoupení byla úžasná. Když souhlasili, že se objeví v roce 2001 na Falls Festival, zaplašily tím zvěsti, že jejich závěrečné vystoupení na Homebakeu - každoročním festivalu alternativního rocku, který se konal v Lorne, pobřežním městě pár hodin jízdy na západ od Melbourne - znamenalo konec kapely. Festival trval dva dny, přičemž místo v rozpisu o silvestrovské půlnoci bylo vyhrazeno hlavním hvězdám večera. Jak bylo jejich zvykem, Joannou s Gilliesem přijeli ten den o pár hodin dříve, prodírali se davem a omrkli si další kapely na programu včetně Machine Gun Fellatio a Vandals. Johns nicméně přijel tak, že měl jen tak tak co stihnout se převléct a připravit se na vystoupení. Měl na sobě kabát dlouhý po kolena, pošitý po celém povrchu třpytkami, z nichž každý kousek byl stejně pozoruhodný jako ten, který nosil během závěrečných vystoupení v rámci turné k Neon Ballroom. Johns provedl kapelu napěchovaným programem, včetně mírně předělané písničky „Ana's Song“ a „Freak“. Představili také dvě nové písničky ze svého čtvrtého alba „One Way Mule“ a „Hollywood“. „Bylo to super, neskutečně jsme si to užili,“ hlásil Joannou ze zákulisí po dobře přijatém vystoupení. V té chvíli byl už Johns definitivně pryč odtud.
Další vystoupení kapely o tři týdny později se mělo stát největším v jejich kariéře. Silverchair nekoncertovali v Jižní Americe od dob šílenství roku 1996, ale znovu byli pozváni, aby se stali jednou z hlavních postav festivalu Rock in Rio, největšího rock & rollového setkání světa, které mnozí popsali jako hybrid mezi Big Day Out, Woodstockem a britským mamutím festivalem v Glastonbury. Když tohle všechno vynásobíte deseti.
Vlastně to pozvánka na Rock in Rio byla motivací k tomu, aby kapela zahrála na festivalu Falls Festival. Když se Watson snažil přesvědčit Johnse, aby nabídku přijal, udělal to s postranními úmysly. Johns byl hlavní postavou, která stála za rozhodnutím kapely, aby si vzali rok volna. Byl unavený z cestování, unavený z živého hraní a potřeboval se dát psychicky dohromady. Ale teď 12 měsíců po vystoupení na festivalu Homebake, které uzavíralo tisíciletí, cítil dostatečné nadšení pro hraní na významnějších akcích. Práce s Macem mu pomohla znovu objevit radost ze skládání muziky. Teď se chystal navrátit se ke svému životu v rámci Silverchair.
Jelikož si Gillies uvědomoval, jak ohromná akce se skrývá za pozvánkou na Rock in Rio, byl šokován Johnsovým nadšením: „Řek' sem si, sakra! Zrovna jsme dokončili tohle divný turné, bylo tam trochu tření, nebyli jsme si jistý, jestli zůstaneme spolu.“ Se znovu získaným odhodláním si kapela pronajala prostor v Newcastlu a šest týdnů doopravdy poctivě zkoušela. Vypadalo to, jako kdyby napětí obklopující období Neon Ballroom zmizelo.
Rock in Rio, které bylo v roce 1985 založeno braziským promotérem Robertem Medinou, bylo příliš ambiciozním podnikem na to, aby se konalo každý rok. Ve skutečnosti byla akce v roce 2001 teprve třetím Rock in Rio v pořadí. A chystala se v době historicky obzvláště nepříznivé pro pořádání rockových festivalů. Woodstock 1999 byl neblaze poznamenán výtržnostmi, nesnesitelným horkem, násilím a hlášením znásilnění v kotli. A dánský festival Roskilde, kde Silverchair hráli v roce 1997, se pořád vzpamatovával z dopadu hrozivého záchvatu šílenství během vystoupení Pearl Jam v roce 2000, při němž zemřelo devět fanoušků. Dokonce i australský Big Day Out si vyžádal oběť, když v lednu roku 2001 zemřela šestnáctiletá Jessica Michalik po srdečním záchvatu poté, co byla během vystoupení Limp Bizkit v Sydney umačkána davem.
Celková nálada na Rock in Rio byla do posledního detailu pozitivní. Jistě, Porta Loos byl nacpaný k prasknutí a většina z davu čítajícího dennodenně po dobu sedmi dnů 250 000 osob – uprostřed předvídatelně rozpáleného brazilského léta – mlátila hlavami s nohama zabořenýma až po kotníky v bahně, které se vytvořilo díky natlakovaným stříkacím hadicím, které pravidelně skrápěly publikum. Ale tohla byla bezstarostná oslava rock & rollu v bezvadné náladě. Protože stálými návštěvníky byli brazilští teenageři, kteří byli vyhladovělí po živých (západních) rockových kapelách, byl to obrovský úspěch a podnik vydělal asi 1,5 milionu amerických dolarů plynoucích na místní dobročinné účely spojené se vzděláním. Co se týče návštěvníků, ti si nabarvili sprejem vlasy do všech barev duhy a předváděli trička, která hlásala: „Fuck me. I'm famous.“ Nafukovací žraloci poskakovaly kolem obrovského kotle jako plážové balony na koncertě Grateful Dead.
Pódium bylo monumentální ukázkou strojírenství. Se svými čtyřiceti metry na výšku a devadesáti na šířku bylo postaveno z dvou set tun oceli. Bizarní pódium bylo časopisem Rolling Stone popsáno bez servítek tak, že bylo postaveno podle modelu „bodlinatého měkkýše nebo udělátka určeného pro ženské potěšení“. Noel Gallagher z Oasis vynesl soud ohledně technických parametrů pódia, obrovského publika a celé akce, když zahulákal na novináře: „Vlastně je to kurevsky geniální. Je to ta nejodpornější, nejskvělejší, nejpřehnanější věc, kterou jsem kdy viděl.“
Prvních šest dní festivalu bylo z hudebního pohledu jízdou na horské dráze. Axl Rose dokázal, že Guns 'n' Roses jsou naživu a dokážou odehrát nezapomenutelné vystoupení (ačkoliv věren své temperamentní povaze trval na tom, ať vyvedou návštěvníka, který měl na sobě tričko „Fuck Guns 'n' Roses.” Rose dokonce uvedl do vystoupení své rockové kapely z Vegas skupinu tančící sambu, která pochodovala publikem, zatímco kapela hrála dál. Následující večery se nestárnoucí kmotr grunge Neil Young naprosto odvázal, Foo Fighters skončili v kotli a Britney Spears hlasitě vypískali, když se během písničky Lucky za jejími zády objevila americká vlajka.
Silverchair byli předposledním bodem programu závěrečné noci v rámci celé akce, což jen dokazovalo, jakým tu byli tahákem. Jenom Red Hot Chili Peppers – jejichž bubeník Chad Smith se navrátil do starých dobrých časů roku 1996, když se noc předtím poflakoval s kapelou – byli výš na programu nad trojicí z Newcastlu.
V autobusu kapely mířícím na vystoupení shrnul Joannou pocity kapely: „Je to mnohem víc než jen normální nervozita,“ řekl:
Totiž i sto tisíc lidí je k nepochopení. Vzpomínám si, že tehdy v roce 1996, když jsme hráli na (Royal Sydney) Easter Show, bylo tam tak 25 000 lidí – a my jsme tam byli a řekli jsme si: „Páni!“ Takže vyhlídku na víc než 250 000 si už nedokážete představit vůbec.
Nervozita se ještě zvýšila, když kapela dorazila na místo a bylo jim řečeno, že v programu nastala chyba, že nemají dvě hodiny času před tím, než na ně přijde řada, mají přesně tři čtvrtě hodiny. Joannou ze zákulisí přelétl rychlým pohledem dav a vrátil se se svým verdiktem: „Ježišmarjá!“ pověděl zbytku kapely, „To je absurdní.“ Týden předtím vegetil doma na gauči na centrálním pobřeží. Teď 250 000 lidí vyvolávalo jeho jméno a jméno kapely.
Když vylezli na pódium za ohlušujícího řevu, vypadalo to, jako by Johnsův třpytící se kabát proměnil Johnse z “mistra sebepozorování” na rozhodnou rockovou hvězdu. Kapela zahájila svůj program zuřivým „Israel's Son“, při kterém Johns předvedl pár divokých rockových pohybů. Jak program postupoval dál, kapela prostřídala nálady, zahrála pomalejší “Ana's Song” a “Miss You Love” vedle oblíbených písniček pro řádění v kotli „Pure Massacre“ a „Slave“. Taky zahráli nové skladby „Hollywood“ a „One Way Mule“. Jelikož to bylo jednorázové vystoupení, zdálo se, že se Johns uvolnil. Nedělal si těžkou hlavu s tím, že následující večer hraje tytéž písničky jinému publiku. Dovádivě poděkoval publiku v portugalštině a dokonce pronesl podivnou poznámku bokem o tom, že je Ronaldův kamarád - kamarád té brazilské fotbalové hvězdy - čemuž pochopitelně nikdo nevěřil. Jak se horko stupňovalo, vodní děla byla spuštěna na vyšší výkon, ale jenom o stupínek.
To ale nepřerušilo silné pozpěvování návštěvníků spolu s kapelou při úvodní sloce „Anthem for the Year 2000“. Vlastně bylo tak hlasité, že Johns přestal hrát a tleskal rukama nad hlavou, zatímco 250 000 fanoušků křičelo nazpět jeho text. Písnička napadla Johnse ve snu o obrovském publiku na stadionu, které si užívalo rock. Teď se tento jeho sen přímo před jeho ohromenými zraky měnil ve skutečnost.
Kapela zakončila své vystoupení křičenou verzí písničky „Freak“, Joannou a Gillies seskočili z pódia, zatímco Johns smáčel publikum záplavou feedbacku. Tentokrát se po vystoupení nevytratil, celá trojice se v zákulisí zdržela nějakou dobu s fanoušky, pózovala pro fotografie a podepisovala autogramy. Johns zářil radostí. Kapela si zahrála na největší akci svého života. Dokonce znovu obnovili přátelství s Kevinem Shirleym, který mixoval živý zvuk kapely pro mamutí televizní vysílání akce (když zrovna netrávil čas s Jimmym Pagem z Led Zeppelin.) Když Johns zamířil zpět do hotelu, Joannou, Gillies a několik členů managementu kapely a pomocných sil se vydalo do místního striptýzového klubu, kde se stali svědky bizarního pohledu na transvestitu, který se vysvlékal za doprovodu „Beds Are Burning“ od kapely Midnight Oil.
Následující den byla Johnsova tvář po celé hlavní straně místních novin, O Globo, které popsaly jejich vystoupení jako „překvapivý vrchol dne“. Vedlo je to k dohadům, jestli Rock in Rio II uzavírali Silverchair, nebo Red Hot Chili Peppers. Gillies to shrnul, když prohlásil: „Rock in Rio bylo bezpochyby nejúžasnějším zážitek, který jsme jako kapela kdy měli. Publikum bylo neuvěřitelné, nikdy jsem nic podobného neviděl.“ Co se týče Johnse, ten byl vděčný za to, že zdlouhavý let domů z Brazílie poskytl jemu a jeho kolegům z kapely dostatek času na to, aby se pomalu vrátili na zem. Když se mu to podařilo, vzpomněl si, že musí napsat nové album.
Ačkoliv Diorama zní zvukově tak soudržně, bylo to album s falešným začátkem. Zdlouhavé, vyčerpávající turné k Neon Ballroom skončilo v prosinci roku 1999 a Johns začal psát nové písničky během roku 2000 a na začátku roku 2001. Ale s hudbou, kterou dělal, nebyl spokojený, písničky se mu zdály moc jednoduché, přišly mu moc povědomé, plné řezavých riffů a sklíčených pocitů, které byly příznačné pro první dvě alba kapely, Frogstomp a Freak Show a v menší míře pro Neon Ballroom.
Johnsova frustrace dosáhla svého vrcholu v únoru roku 2001, krátce po návratu z Jižní Ameriky. Strávil dva prakticky bezesné týdny chozením po pláži v Merewetheru a trápil se tím, zda se vůbec někdy pohne kupředu se svým psaním hudby. Na konci tohoto období nejistoty dospěl k velkému rozhodnutí. Vymazal dvě hodiny materiálu, který dosud nahrál, „Prostě zněly moc podobně poslednímu albu,“ řekl mi, když jsem psal o vzniku alba pro časopis Rolling Stone. „Věděl jsem, že je to riziko, ale taky jsem věděl, že když si je nechám, bude to taková pojistka.“
Není překvapením, že tento čin byl pro Johnse extrémně osvobozující. A postupně začaly přicházet písničky na album Diorama. Elegantní „Luv Your Life“, rozmáchlá „Tuna in the Brine, chytlavá „The Greatest View“ - ty byly všechny napsány po tom, co odstranil dřívější písničky. Dokonce nebral zřetel na své kolegy z kapely a představil své nové písničky pouze svému bratru Heathovi, manažeru Watsonovi a Paulu Macovi.
Mac si možná vybudoval k Johnsovi pouto během vytváření jejich společného EP, ale nebyl připraven na šok, který v něm vyvolaly písničky, které Johns připravoval na album Diorama. „Nechápal jsem to,“ smál se Mac, když jsem se ho ptal, jak zareagoval na Johnsovu novou hudbu. „Protože není (hudebně) vzdělaný a najednou si přijde s tímhle neuvěřitelně komplikovaným materiálem. Řek' jsem mu: „Kurva, co to je?“ Macovým novým úkolem bylo působit jako hudební tlumočník a pomoci Johnsovi dostat na papír hudbu, kterou slyšel ve své hlavě. Později také Mac přispěl na album několika klavírními party.
Macovo překvapení nad novým materiálem sdíleli také Joannou s Gilliesem. Před natáčením, které mělo podle plánu začít v dubnu, zavolal Johns Gilliesovi a Joannouovi s pozvánkou, aby ho navštívili v jeho domě. Pro Johnse to znamenalo rozechvění trochu podobné tomu, které cítil při odhalení písniček z alba Neon Ballroom. Ale tentokrát se cítil sebejistější. Zapálil si jointa, posadil se ke svému obřímu klavíru a zahrál svým dvěma parťákům ze Silverchair “Tuna in the Brine”. Jak si později vzpomněl, Ben prohlásil: “'Jak si tohle sakra budem schopný zapamatovat?' Bylo to super.”
“Posadili jsme se kolem něj a on nám je jednu po druhé přehrával,” vzpomněl si v září roku 2001 Gillies, který je za všech okolností laskavý. “Říkal něco jako: 'Tahleta zní trochu jako od Beach Boys.' Bylo to fakt super.” Joannou použil docela hezké slabé slovo, když poznamenal, že: “Některé z aranží jsou docela složité.” Nejenže se Johnsovi dostalo požehnání od Maca, i jeho kolegové z kapely byli pro, aby se nová hudba, kterou napsal, nahrála.
To bylo právě tím povzbuzením, které potřeboval k tomu, aby pokračoval s těmito smělými, filmově znějícími hudebními kusy, písněmi, které jsou logickým pokračováním skladeb z alba Neon Ballroom, jako třeba “Emotion Sickness” a “Miss You Love”. Ale tentokrát zde byl zásadní rozdíl – kvůli jejich námětům nemusel sahat až na samé dno svého temného srdce. Johns se otevíral světu kolem sebe. Věci taky pomohlo, že poprvé skládal písně na klavíru a nahrával hudbu na spolehlivém domácím nahrávacím zařízení (které mu Mac pomáhal nainstalovat) namísto toho, aby plichtil dema na své kytaře a nahrával je na levné kazety, jak to dělal v minulosti. Teď mohl experimentovat s nápady ohledně zpěvu a složitějšími aranžemi ještě předtím, než se kapela odebrala natvrdo do nahrávacího studia. To mělo mít na album Diorama hlavní dopad.
Vybrat si producenta pro album Diorama nebylo tak lehké jako v případě jejich předchozích třech alb. Frogstomp, Freak Show a Neon Ballroom byly v podstatě rockovými alby, takže potřebovali producenta, který dokázal převést tuhle syrovou rockovou energii na pásku. Teď kapela potřebovala někoho jiného, někoho, kdo dovedl pochopit, kam tím Johns mířil. Tohle byla úplně jiná kapela než ti skrčci před šesti lety hrající rock, kteří smetli jako tajfun celý svět s písní ”Tomorrow”.
Nová americká značka Atlantic Records navrhla užší seznam pro výběr producenta. Watson byl nadšen do představy, aby kapela – a zejména Johns – pracovali s někým neokoukaným, někým, kdo ho postrčí novým směrem, kterým se ubíralo jeho skladatelství. Launay se v užším výběru neobjevil, částečně kvůli tomu, že měl s kapelou moc blízký vztah, ale poslechl si dema a vyjmenoval pár jmen lidí, kteří se mohli stát potenciálními producenty: Jima Moginieho z kapely Midnight Oil, který kapelu znal a rozuměl jí i její práci, jelikož přispěl několika party na album Neon Ballroom, a Briana Maye, kytaristu kapely Queen. Epický záběr těchto písní připomínal Launaymu “A night in the Opera” od kapely Queen a měl pocit, že si k tomu May najde blízký vztah. Oba dva nápady byly prvotřídní, ale nebylo to nic, co by si Atlantic a kapela představovali.
Američan Michael Beinhorn, který předtím pracoval s nu-metalovými giganty Korn a se Soundgarden a Red Hot Chili Peppers, byl prvním producentem, na kterém se kapela s Atlantikem shodla. Zatímco kapela cizelovala písně během tří měsíců zkoušek poté, co se vrátila z festivalu Rock in Rio, čekali na Beinhorna, až dokončí poslední album kapely Korn Untouchables. Ale nakonec jim došla trpělivost a k dohodě nedošlo. Při zpětném pohledu to byl šťastný vývoj událostí, protože Johns potřeboval někoho, kdo bude schopen dostat z jeho písniček ven to, co nazýval “barvami” a “světlem”. Beinhord se zaměřoval na moderní rockové “depresáky”. K ostatním uchazečům na roli producenta patřili Američané Bob Rock a Bob Ezrin, přičemž posledně jmenovaný byl vysoce ceněným veteránem, který produkoval alba Lou Reeda a Alice Cooper.
Souhlasného kývnutí se nakonec dočkal David Botrill, který se narodil v Kanadě a usadil se v Británii, intelektuálně vypadající týpek s oholenou hlavou, brýlemi a přemýšlivou povahou. Produkoval alba zručným metalistům Tool, art-rockerům King Crimson, vyumělkovanému popaři Peterovi Gabrielovi – dokonci i zpěvačce se silným hlasem Toni Childs - takže prokázal svůj široký záběr. Botrillova práce s kapelou Tool prokázala, že dokázal zvládnout práci s těžkým zvukem, ale jeho produkční práce s Gabrielem byla stejně působivá. Dřívější frontman kapely Genesis byl autorem hudby, který měl s Johnsem společné ambice, které vystihovalo prohlášení “vše lze nějak udělat”.
Po jednom setkání v Los Angeles a několika drahých telefonátech mezi Johnsem, Watsonem a Botrillem se kapela a producent poprvé sešli v červnu roku 2001 tam, kde se kapela cítila pohodlně, v Newcastlu. (Kapela už předtím během dubna nahrála všechna dema k písničkám v Mangrove Studios.) Každé ráno o půl jednácté se scházeli s Botrillem, propracovávali nové písničky, promýšleli nahrávání a pak se až do příštího dne vytratili. Kapela nedělala muziku dopoledne od dob, kdy byli její členové teenagery. Nedělali to z rozmaru, Johns vyvíjel zcela úmyslnou snahu o to, aby nepřišel podruhé s tím, co nazýval náladou “zaměřenou na noc” která byla příznačná pro album Neon Ballroom. Místo toho si přál mít album, které přinášelo zcela nové pocity. Hraní před obědem bylo jedním z nich. “Tentokrát jsem se snažil dělat věci opačně,” řekl Johns, ale dodal, že “bylo fakt divný hrát muziku” tak brzy ráno.
“Určitě patří mezi světovou třídu, to je bez řečí,” řekl Botrill o Silverchair, když jsem s ním v září roku 2001 mluvil. “Každý člen téhle kapely má ty nejvyšší kvality, se kterými jsem kdy pracoval.” Je jasné, že jejich producentovi brzký začátek práce taky nevadil.
Nahrávání alba Diorama začalo v červenci v sydneyském Studio 301, výchozím bodu pro většinu dobře zafinancovaných místních nahrávek uplynulých deseti let. (Zatímco si Silverchair zabrali Studio Jedna, Whitlams a Midnight Oil nahrávali Torch the Moon a Capricornia někde jinde v rámci tohoto komplexu). Jednou z prvních priorit kapely potom, co se usadili v 301, bylo vztyčení ping-pongového stolu Silverchair. Videograf Robert Hambling byl jako obvykle všude a nahrával vytváření alba pro dévédéčko Across the Night: The Creation of Diorama, které vyšlo v roce 2002. Zvukový technik Anton Hagop byl tichým, hypervýkonným parťákem producenta Botrilla (a nakonec získal za svoji práci cenu ARIA). Pomocník zvukaře Matt “Gizmo” Lovell vypomáhal po technické stránce a pak při ukončování každodenních prací zdokumentoval události dne pro webovou stránku kapely.
Základní nahrávky byly nahrány během července a srpna. Paul Mac se připojil na klavír. Jim Moginie z Midnight Oil, který hrál na sedmi skladbách z alba Neon Ballroom, dodal pár klávesových kudrlinek na “The Greatest View” a “One Way Mule”. Později jmenovaná byla jedinou písničkou, kterou Johns zachránil z pásky, kterou dříve v průběhu roku smazal. Basák Joannou a bubeník Gillies trávili spoustu času hraním ping-pongu s Watsonem, ale Daniel jen málokdy opouštěl kontrolní místnost. Byl pohlcen vytvářením této desky.
Na konci srpna roku 2001 kapela (plus Botrill, dva jeho inženýři a Johnsův pejsek Sweep) přesunuli svůj tábor do Mangrove Studios, klidného a velmi kýženého útočiště pro muzikanty, které vlastnil basák kapely INXS Garry Gary Beers. Tady začali experimentovat s písničkami, když přidávali k základním nahrávkám zhotoveným v 301 extra strukturu. Johnsova nálada byla vynikající – písničky přicházely na svět skoro tak, jak si je naplánoval v hlavě. Jediné vyrušení přišlo tehdy, když dorazil na návštěvu štáb z kabelové stanice Channel (v), aby oznámil, že i když byli členové kapely během uplynulého roku neviditelnými muži rocku, vyhráli svoji pátou cenu Volby diváků v řadě. Johns, Gillies a Joannou se celé interview smáli, což bylo puštěno do éteru na říjnovém předávání cen ARIA. “Je nám jasný, že si to zasloužili jiný kapely,” ksichtil se Johns do kamery: “ale my jsme prostě 'Chair!”
Na začátku října byla kapela už zase zpátky v Sydney na 301 a čelila nejnáročnější a nejnákladnější fázi nahrávání – instrumentaci šesti nahrávek na albu. Johns společně složil aranže ke třem z těchto písniček - “The Greatest View”, “World Upon Your Shoulders” a “My Favourite Thing” - společně s Larrym Muhoberacem, jehož poslední setkání s Johnsem proběhlo v době, kdy zpěvák ve svém zeleném kulichu ležel na podlaze a vykřikoval noty na “Emotion Sickness” z alba Neon Ballroom. Potom následovala opravdu skvělá odměna – čtrnáct dní s legendárním Van Dyke Parksem, který napsal orchestrální aranže k “Across the Night”, “Tuna in the Brine” a “Luv Your Life”, přičemž napsal část pro smyčce, dřevěné nástroje, žestě, harfu a bicí.
Parks, kterému bylo něco po šedesátce, je královskou výsostí rock & rollu, která má cenu čtyřiadvacetikarátového zlata. Narodil se v Atlantě, ale usadil se v Kalifornii a spolupracoval s Brianem Wilsonem z Beach Boys na jeho skvělém ztraceném albu Smile a často se uvádí, že byl právě tou osobou, která Wilsona odvrátila od více komerčně zaměřených Beach Boys, čímž osvobodil jeho muziku a přitom mu pomohl zamotat hlavu. Parks taky napsal klasické “Heroes and Villains” (a ne už tak klasické “Vegetables”).
Parks, který byl popisován jako “jakýsi šílený hybrid mezi Stephenem Sondheimem, Burtem Bacharachem, Colem Porterem a Randym Newmanem” a jako “kultovní postava všech kultovních postav”, uplatnil svoje alchymistické triky se zvukem na albech od Byrds, Fiony Apple, Rye Cooder a U2. Taky roztrousil trochu svého kouzla i po svých vlastních ekcentrických albech, nahrávaných s přestávkami v době, když nespolupracoval s jinými. K těmto albům patřilo Song Cycle z roku 1968 a Jump! z roku 1984, které bylo bizarním pokusem vecpat do formy popové opery Rozprávky strýčka Rémuse od Chandlera Harrise (plné všeho jejich politicky velice nekorektního dialektu).
Parks, který vypadal jako hodný strýček a často se choval přímo neskutečně legračně, je mistrem práce ve studiu, ale není tak posedlý sám sebou, aby nepoznal v Johnsovi jiskru, kterou si pamatoval z dob svého vlastního hudebního mládí. “Vidím v něm všechny hudební kvality, které jsem slyšel a viděl v Brianu Wilsonovi,” řekl mi během jediného rozhovoru, který během svého pobytu v Austrálii poskytl:
Daniel je neohrožený romantik, informovaný optimista. Vím, že na tomhle ptáčkovi je hodně temného masa, ale skrývá se v něm hlas lidského ducha.
Když se mi dostal do rukou ten nový materiál, byl jsem ohromen jeho muzikalitou, texty, které překypovaly nadšením a životní silou, což této skupině zaručuje, že bude trvale hlavní silou v hudbě.
Nebo jak to vyjádřil David Fricke:
Van Dyke Parks nepracuje s šašky. Má velmi vysoké standardy týkající se hudby a muzikality. Skutečnost, že s nimi spolupracoval na albu Diorama, je stejně tak uznáním toho, co Daniel dokáže jako autor hudby a co kapela svede po hudební stránce, jakož i skutečností, že má Van Dyke Parks eklektické chutě. Nevezme práci jen proto, aby nějakou práci měl.
Je třeba vzít na vědomí, že Parks málem vůbec cestu nepodnikl. Když Johns prohlásil, že slyší bohaté filmově znějící aranže k mnoha z těchto nových písniček, Watson navrhnul Parksovo jméno a dodal: “ale mám dojem, že zemřel.” (Parks tenhle vtípek považoval za tak legrační, že teď někdy podepisuje maily jako “nedávno zesnulý Van Dyke Parks”.) Johns neznal Parksovu práci, ale začal se o něj silně zajímat, když se Watson dozvěděl, že se má čile k světu (a pořád dělá hudbu). Johns si jasně vybavuje jejich první rozhovor po teleefonu: “Nejdřív jsme na druhém konci zaslechli, jak Van Dyke hraje na klavír. Myslel jsem si předtím, že došlo k nějakému zdržení, než mi to došlo. Bylo to dobré ponaučení, někdy je lepší ukázat něco ze sebe po hudební stránce, než cokoli říkat.”
Tyto telefonní hovory jsou velice legračním způsobem zdokumentovány na DVD Across the Night, kde Parks načrtává své instrumentální potřeby a na spodní straně obrazovky naskakuje zvyšující se číslo dolarové částky. Ačkoliv útoky na New York z jedenáctého září zdržely Parksův přílet o čtrnáct dní, pouto mezi ním a Johnsem bylo hluboké a opravdové.
Znám spoustu talentovaných lidí, pracoval jsem s nimi – skoro se mi podařilo udělat kariéru jenom tak, že jsem se obklopoval talentovanými lidmi,” řekl Parks svým nepřiměřeně skromným způsobem během vzácného okamžiku prostoje ve studiu 301:
Měl jsem obrovské štěstí. Jsem hudebním rutinérem v LA, pracuju v televizní a filmové branži. Tahle nabídka přišla z nebes, bylo to požehnání.
Když jsem se podíval na jeho práci, okamžitě se mi chtělo plakat. Pomyslel jsem si, že ten zpěvák to myslí smrtelně vážně. Ten člověk se mi zalíbil, chtěl jsem poznat, kdo to je.
A to přebije i to, že jsem viděl Davida Crosbyho ve vířivce. Tohle byl zkrátka někdo, koho jsem chtěl poznat.
Raná hudba Silverchair byla vsazena do Parksova vědomí skoro podprahově – jeho děti byly velkými fanoušky debutového alba kapely Frogstomp: “Pulsovala skrze zdi, zvlášť když si někoho pozvali. Byl jsem zvědavý, co to je, ale nikdy by mě nenapadlo, že budu mít někdy to štěstí pracovat s nimi na nějakém z jejich projektů.” Parks poznal, že hudba, kterou teď Johns psal, byla mnohem rozvinutější než jednoduchý riff a řev, který si zíkal jeho děti. Také poznal, že je tento vývoj známkou hudebního nadání. “Všichni umělci, které mám rád, mají tendenci tohle dělat,” uvědomil si, “šokovat me. Takový umělec má zvláštní schopnost táhnout spolu se sebou i své publikum a s obtížemi se s nimi posunuje vpřed. Může to začít být trochu nudné, pokud umělec usne na vavřínech.”
Johns by býval hrozně rád spolupracoval s Parksem déle, ale i během pouhých dvou týdnů se jim podařilo vyčarovat trochu opravdového hudebního kouzla. Instrumentace na sobě nesou Van Dyke Parksův podpis: jsou impozantní, rozmáchlé a dramatické, plné bohatých zvukových detailů a drahocenných melodií. Nejlepší písničky za celý život Daniela Johnse byly přetvořeny do nejlepších nahrávek kapely a do jedné z nejlepší Parksovy práce. To vypovídalo hodně o tom, jak moc se Johnsovi vyplatilo spolupracovat s lidmi, kterým věřil a respektoval je.
Ale někdy na počátku prosince se zpěvákova nálada změnila. Předtím strávil čtrnáct dní v Los Angeles, kde mixoval album spolu s Botrillem. Během výroby alba se americké nahrávací značce kapely, Atlantic Records, líbilo, co slyšela, ale pořád ještě neslyšeli tu konkrétní písničku, o níž by měli pocit, že se jí dostane největšího vysílacího času na rozhlasových stanicích rocku a moderního rocku. To byly jediné rozhlasové formáty, které v Severní Americe Silverchair hráli. Obavy Atlantiku dosáhly vrcholu, když byl Johns pohlcen dokončováním mixu alba. Čekali, že vytáhne z klobouku singl, který by se stal hitem.
Ale psát písničku na objednávku nebyla Johnsova specializace, zvlášť když právě skoro dokončil práci na nejdokonalejším a nejpropracovanějším albu Silverchair. Když jsem se s ním krátce setkal v LA, byl mrzutý a zasmušilý, zjevně rozhozený požadavkami Atlantiku. V minulosti ho Watson chytře chránil před mnoha machinacemi nahrávacího průmyslu – teď se v tváří v tvář setkával s komerčním očekáváním velké nahrávací společnosti. To bylo pro něj nové a podivné prostředí. K tomu musíme přičíst rostoucí bolest v kolenou, což byl počáteční příznak jeho reaktivní artritidy. Nakonec bylo dosaženo kompromisu, když Johns napsal písničku “Ramble”. Kravaťáci z nahrávací společnosti se ale nesmáli jako poslední: tahle poněkud slabá rocková věc napsaná jen do počtu skončila jako bonus k singlu “Without You”.
Jako první muzika z alba Diorama se měl dostat na veřejnost vzdorný singl “The Greatest View”, což bylo velmi jasné prohlášení od Johnse o novém, pozitivním stavu jeho mysli i jeho muziky. Měl svou premiéru na australském rádiu jednadvacátého prosince roku 2001 den potom, co byl k němu v Brisbane natočen videoklip. Když byl “The Greatest View” zpřístupněn na chairpage před svým oficiálním uveřejněním, rychle se stal nejstahovanější písničkou v australské hudební historii. Deset tisíc kopií singlu bylo shlédnuto a staženo online, což daleko přesáhlo předchozího držitele rekordu Paula Kellyho, jehož píseň “Somewhere in the City” ani nedosáhla tisíce stažení Byl to další chytrý tah ze strany Silverchair – existuje snad lepší způsob, jak znovu navázet spojení se svými fanoušky, než ten, že jim nabídnete písničku zadarmo?
“The Greatest View” se vřítilo do australské hitparády singlů, když čtvrtého února odstartovalo na první pozici. Jeho načasování bylo perfektní, protože kapela zrovna dokončila návrat do hraní na živo, když vystoupila jako součást programu Big Day Out pro rok 2002. Uplynuly skoro tři roky od vydání alba Neon Ballroom a rocková veřejnost dychtila po Silverchair. Úspěšné spuštění bylo pro kapelu velkou úlevou, pokud uvážíme, že strávili tolik času mimo světla reflektorů a během období jejich přemítání a zotavování převzala roli nejoblíbenější australské alternativně rockové kapely brisbaneská kapela Powderfinger. Čtvrtého alba Powderfingeru Odyssey Number Five se prodalo 400 000 kopií jenom v Austrálii, což je úroveň, na níž zatím Silverchair ještě doma nedosáhli. a kapela sebrala ceny ARIA za rok 2001. Ale jejich bohaté a melodické písničky v sobě neměly ten náznak posedlosti, kterou bylo možno slyšet v nejlepších Johnsových písničkách a jejich frontman Bernard Fanning se nemohl Johnsovi rovnat na poli záhadnosti.
V prvním kole vystoupení pro tisk k albu Diorama Johns opakoval jako mantru slova “světlo”, “energie” a “pozitivní”. “The Greatest View” toto všechno shrnulo, Johns mi ho popsal jako písničku, kterou napsal svým rodičům, kteří na něj vždy dávali pozor a to i tehdy, když se na konci devadesátých let nacházel v těžké depresi. Ale to nemusí být jediný výklad, pokud uvážíme, jaké množství času Johns strávil terapií. Jelikož písnička začíná větou “You're the analyst (“Jsi (ten) analytik”), nebude asi daleko od pravdy, pokud se budeme domnívat, že některé jeho zážitky z psychoanalytikova gauče inspirovaly text.
Gillies zopakoval Johnsovy myšlenky ohledně desky, i když to vyjádřil jednoduššeji:
Fakt jsme z toho nadšený, je to fakt jiný. Spousta našich věcí v minulosti byla trochu temná, takže tohle je opravdu celkem optimistický. Je to šťastný album, což je fajn.
Kdyby z nás byla skupina, ktera dělá pořád dokola jedno a totéž, unudili bysme se k smrti. Pak se lidi začnou hádat a kapely se obyčejně rozpadnou. V tom máme výhodu, že jsme vždycky dělali věci jinak.
“Není to deska, která se zrodila z neštěstí, je to deska, která se zrodila z optimismu,” řekl producent Botrill novinám Sun Herald v lednu roku 2002, když popisoval Johnse jako “zaměřeného teď na mnohem pozitivnější aspekty života. Myslím si, že být nešťastný je lehčí než se radovat, ale radost nakonec přináší větší uspokojení,” a přiznal se. “Málokdy se stává, že dokončíte projekt a nemáte se navzájem plný zuby, ale tohle bylo spíš víc jako vztah, u kterého jsem nechtěl, aby skončil. Schází mi všichni.”
Od dob jejich prvních dvou alb, na kterých byly rutinně vytvořené písničky plné úzkosti z dospívání, nebo od časů těžké neurózy alba Neon Ballroom se toho spoustu změnilo. Album Diorama bylo syntézou – a zdokonalením – všeho, co Silverchair za uplynulých osm let nahráli. Johns ochotně přiznává, že tři písničky, které představují obchodní značku kapely v podobě hlubokého hrdelního zpěvu (“One Way Mule”, “The Lever” a “Too Much of Not Enough”) byly na desku zařazeny k radosti těch dlouhodobých fanoušků, kteří s nimi vydrželi od roku 1994. Pro Johnse byly přesto dodatečným nápadem, písničkami, které “nevyplňovaly žádnou díru v mé duši.” Ale byl to kompromis, který byl ochoten udělat. Sebevražda po obchodní stránce nebyl zrovna krok, který by nadchnul management kapely nebo nahrávací společnost, která do alba Diorama značně investovala. Johns si uvědomil, že jeho publikum může být k této jeho nové muzice krok za krokem postupně přemluveno.
“Vždycky musí dojít k nějakému kompromisu,” řekl:
To nelze popřít. Objeví se vždycky, pokud existují lidé, kteří vás podporovali a koupili si vaše alba a chodili na vaše vystoupení, musíte říct: “Tady máte písničku.” Je to pro ty věrné. Doufejme, že ostatní písničky je nahlodají.
Kapely to mají těžké, pokud chtějí pokročit někam dál a pořád být brány vážně. Ale nám bylo čtrnáct a našim fanouškům bylo taky čtrnáct – musíme se změnit. Vyrůstali společně s naší muzikou – aspoň v to doufáme.
Takže zatímco tyhle tři písničky se vracely zpět do dob alb Frogstomp a Freak Show, takové náladovky jako “The Greatest View” a “World Upon Your Shoulder” byly logickým pokračováním bohatých melodií, které lze nalézt v “Paint Pastel Princess” a “Ana's Song (Open Fire) z alba Neon Ballroom. Ale i když Johns pořád ještě někdy zažíval velice temné dny, nutil se k tomu, aby vytvořil ve svých písničkách pozitivnější, povznášející poselství. Byl starší, přestal brát antidepresiva, začal znovu jíst, byl zamilovaný do Natalie Imbruglia, s níž s přestávkami chodil od roku 1999 a která se teď začínala stávat stabilizujícím vlivem v jeho životě – a začínal se blížit tomu, aby si uvědomoval muziku, kterou slyšel ve své hlavě. Nechtěl se vrátit po dlouhé přestávce s albem Neon Ballroom II.
Zatímco kombinace jeho hudby a slov dala vzniknout většímu množství dobrých vibrací než v kterémkoli jiném okamžiku kariéry kapely, Johnsovy texty, pokud se na ně podíváme odděleně, se pořád divně četly. Ale byl je ochoten bránit do omrzení. Prohlásil, že dával těmto textům přednost před vším, co do té doby napsal. “Je to opravdu otevřené k interpretaci,” připustil, “ale některé z nich jsou dost magické.” Někdy se však jeho poselství “cítit se dobře za každou cenu” ztratilo v nemotorné próze. “The Greatest View” začíná dvojverším: “You're the analyst/The fungus in my milk” (“Jsi (můj) analytik/ plíseň v mém mléce”), což bylo skoro tak podivné jako “There's no bathroom and there is no sink/The water out of the tap is very hard to drink” z písně “Tomorrow”. A v úvodní skladbě “Across the Night”, připomínající hodně hudbu od Beach Boys, se objevil strašidelný, ale zřetelný jasnozřivý moment, když Johns zpívá, že “objal artritické rameno nějakého muže.”
Ale jen pár rockových textů obstojí při této analýze, která jako by vypadla z anglické literatury v kostce, to až teprve kombinace hlasu a hudby a emocí a elektřiny vytváří tu nejlepší rockovou muziku. A to se albu Diorama daří. V jádru je to komplexní, hudebně a emocionálně bohaté a náročné album. Jeho nálada se mění z impozantní (“Tuna in the Brine”, “Luv Your Life”) na agresivní (“One Way Mule”, “The Lever”) a povznášející (“My Favourite Thing”, “The Greatest View”). A Diorama se uzavírá jednoduchou baladou “After All These Years”, která si vystačí jen se zpěvem a hudbou. I když možná mohla na první poslech vyznít jako zklamání, písnička je vlastně poselstvím naděje pro Johnsovu budoucnost. Vydržel toho hodně, aby se dostal do tohoto bodu klidu. “After all these years/Forget about the troubled times” (“Po všech těch letech/Zapomeň na ty nešťastné časy”), zpívá, zatímco album dotancovává ke svému závěru. A každé slovo myslel vážně.
Z komerčního hlediska mělo být Diorama albem, které se bude jen těžko prodávat. Nebyl na něm žádný zřejmý hitový singl, ani moc z charakteristického kytarového zvuku kapely a jen málo z pocitu úzkosti nebo prvopočáteční energie, která charakterizovala dřívější dílo kapely. Odezva na album Diorama probíhala dosti předvídatelným směrem: první reakcí bylo překvapení, ale když kritici hudbu pochopili, jen málo z nich si myslelo, že je méně než chvályhodné (kromě Britů, ale v té době se to už dalo očekávat). Ve své hlavní recenzi z dubnového vydání australské verze časopisu Rolling Stone v roce 2002 jsem napsal, že “poté, co pustili světlo do temnoty vyvolané antidepresivy a těžký zvuk do atmosféry stereo-zvuku, je Diorama jedním z nejsmělejších prohlášení, které byly kdy učiněny australskou rockovou skupinou. A to myslím vážně.” Albu bylo uděleno hodnocení čtyři hvězdičky a půl – téměř dokonalé skóre.
Americká verze časopisu Rolling Stone se taky rozplývala: “Ze Johnse a spol. se stali opravdoví umělci originálního formátu. Těžká instrumentace, nepředvídatelné melodické posuny a nevyzpytatelná popová vnímavost dodávají albu Diorama pronikavý pocit připomínající dílo Briana Wilsona nebo Todda Rundgrena.” Renomovaný All Music Guide byl, zdá se, šokovaný tím, že kapela se nějak proklestila devadesátými léty a přežila i po grungi: “Z velké většiny je to senzační překvapení od kapely, o které si lidi mysleli, že na konci devadesátých let skončila.”
Samozřejmě se objevili i pochybovači. Britský tisk si nikdy nemyslel nic pěkného o albech Frogstomp, Freak Show nebo Neon Ballrom a Silverchair ve Spojeném království ani neprodali moc desek, ačkoli zde pravidelně koncertovali. Evropskou fanouškovskou základu měli Silverchair na pevnině – spíš v Německu, Francii, Švédsku a Holandsku než ve Velké Británii. NME si album Diorama jako obvykle podal: “Domnívají se, že činí velká a dospělá hudební prohlášení,” vyštěkli, “ale zní to jen, jako kdyby se snažili udělat dojem na své rodiče. Naprostá masturbace, ale jinak prováděná než dříve.” Kanada znamenala pro kapelu spolehlivé odbytiště - alba Frogstomp se tu prodalo 204 000 kopií, Freak Show 183 000, Neon Ballroom 186 000. Ale Kerryho Golda, který psal pro vancouverské noviny Sun, si Diorama taky nezískalo:
Tohle album je vysoce ambiciozní odysseou plnou zákrut, která častěji končí krachem než úspěchem. Johnse poháněla buď odvaha nebo arogance, když si myslel, že může zahodit svůj recept (na psaní písniček) a vyměnit ho za něco, co někdy zní, jako by se snažil stát Eltonem Johnem po disneyovsku.
Zdaru kapely v Kanadě neprospělo ani to, že se zapletli do roztržky mezi jejich severoamerickou mateřskou nahrávací společností Warner Bros a distributorem a prodejcem hudby HMV ohledně velkoobchodních cen. “The Greatest View” se nicméně podařilo dostat do kanadské top pětky singlů a album odstartovalo v top třicítce. Pár negativních recenzí a obchodní zádrhel a nezdálo se, že by je to poškodilo.
Silverchair ze sebe setřásli svůj odkaz “Nirvany v pyžamu” pomocí alba, které ukazovalo Johnsovo skladatelské nadání. Album odstartovalo sedmého dubna na první pozici v Austrálii a během dvou týdnů se stalo platinovým. Taky stanovilo nový rekord – Silverchair se stali první australskou kapelou, jejichž čtyři alba začínala na prvním místě. Ani INXS nebo Midnight Oil se to nepodařilo.
Vydání alba Diorama za mořem a jeho propagace byly ale stejně dramatické jako všechno během jejich kariéry, která připomínala jízdu na horské dráze. Datum vydání alba bylo původně stanoveno na červenec – předpremiérová vystoupení naplánovaná na červen v Londýně a New Yorku byla dávno předem vyprodána – ale pak bylo přeloženo na 27. srpna 2007 potom, co byla Johnsovi zjištěna chronická reaktivní artritida a musel zrušit všechna živá vystoupení. V dnešní době je naprostou nutností, že musíte svoje album propagovat, co to jen jde – bez ohledů na to, jestli si to zaslouží – abyste dokázali vyniknout mezi stovkami dalších desek, které jsou každý týden vydávány, ale Johns toho nebyl schopen. Vlastně nebyl schopen ani chodit. Navzdory příznivým pozicím v kanadských hitparádách a Německu (album vyšlo v Evropě 29. července) se Diorama dokulhalo do amerických hitparád na 91. pozici. Bez fyzické přítomnosti kapely, která by album vyzdvihovala, se krátce na to Diorama propadlo i navzdory novátorskému propagačnímu plánu Atlantiku – pořádání online chatů, možnosti volného stažení a sledování dřívějších živých vystoupení, vše na oficiální stránce kapely – což mělo kompenzovat Johnsovo onemocnění. Dokonce se mluvilo i o limitovaném dramatickém vydání DVD Across the Night. Nic z toho však nevyvolalo takový prodej, jaký obvykle následuje po turné.
David Fricke dokonale vystihl nestálou povahu hudebního průmyslu, zejména toho amerického, když se ho zeptali na úspěch alba v USA:
Lidi neměří kvalitu své hudby nebo hudební zkušenosti čtvrtletními výnosy, to dělají korporace, ne lidé. Protože tu Diorama nezačalo v prvních měsících nijak skvěle, vypadá to jako by si (lidé v nahrávací společnosti) řekli: “No dobře, nic se neděje.” Ale můj pohled na věc je takový - no dobrá, teď se podle vás nic neděje, ale to neznamená, že se to nikdy nebude dít. Odepisovat je teď nemá smysl. Vrátí se. Problém je ten, že si tady lidi myslí, že hudební průmysl je jen Amerika. Za měřítko úspěchu se tu považuje, jestli vás někdo pozná, když se procházíte v New Yorku po ulici.
A přece se v Austrálii album Diorama stalo už kolem 20. prosince 2002 platinovým (210 000 kopií) a stalo se nejrychleji prodávaným albem kapely na domácí půdě. Šest měsíců po jeho vydání dostaly prodeje alba druhý dech díky troše mazaného marketingu. Jednak tu bylo v říjnu Johnsovo “comebackové” vystoupení při udělování cen ARIA za rok 2002, na kterém si Silverchair došli pro pět cen. Pak tu bylo vydání pořadu Rove Live ukončující uplynulý rok, což byl jeden z mála způsobů, jak se na komerční televizi mohly objevit místní kapely, aby nacpaly několika milionům lidí svoji novou muziku. Watson, který si byl vědom širokého okruhu publika a toužil nasměrovat muziku kapely směrem k širšímu posluchačstvu, uzavřel dohodu s producenty představení ohledně celého programu týkajícího se skupiny. Evidentně nevadilo, že hlavní část pořadu byla sebrána rovnou z DVD “Across the Night: the Creation of Diorama”, narůst prodeje alba byl značný. Nejenže si kapela udržela svoje zapálené silverfanoušky – mainstreamová část australského publika skočila po albu Diorama taky, když komerční stanice jako Nova FM přidala jejich písně poprvé do vysoké rotace.
Album, které se potácelo na nejnižších příčkách top čtyřicítky, se vřítilo zpátky do top desítky. Během několika dnů po vysílání pořadu Rove každá z velkých nahrávacích společností, která si uvědomila, jakého nakopnutí se tím albu Diorama dostalo, volala producentům Rove Live s návrhem odvysílání pořadu věnovaného hvězdě podle jejich výběru. Mohutná reklamní kampaň v televizi a pár článků v nedělních časopisech s velkým okruhem čtenářů – čímž se znovu dosahovalo na nové posluchače kapely – taky prodeji alba Diorama neuškodily.
Zdálo se, že Johnse relativní komerční neúspěch alba mimo Austrálii nezlomil. Když jsme spolu mluvili v říjnu roku 2002, měl větší starosti s tím, aby dokonale zvládl písničky z alba Diorama pro své australské vystoupení plánované na březen a duben roku 2003. “Pokud budeme mít přiměřenou finanční podporu, chci udělat něco, co bude přesahovat běžnou životní zkušenost,” řekl, “něco, co bude zároveň vizuálně nadreálné. Bude to zahlcení smyslů.”
Díky menšímu šikovnému varovnému upozornění ze strany chairpage byly lístky na všech jedenáct australských vystoupení v rámci turné “Across the Night” vyprodány čtvrtého prosince, v den, kdy byly dány do prodeje. Jejich první vystoupení na domácí půdě od doby, kdy se objevili jako Australian Silverchair Show v lednu roku 1999 bylo vyprodáno během šesti minut. Lístky na první melbournský koncert byly rozebrány během devíti minut. Někdy v únoru roku 2003, kdy se Johnsovo zdraví výrazně zlepšilo, byly ohlášeny další koncerty, aby byla uspokojena horečná poptávka po lístcích – tyto mimořádné koncerty byly taky vyprodány. Prakticky všech 7000 lístků na jejich vystoupení v Sydney Entertainment Centre byly vyprodány během dopoledne prvního dne, kdy přišly do prodeje. Pak došlo k akci, která byla z větší míry provedena za pomoci chairpage, kdy bylo rozebráno 1000 vstupenek v předprodeji na jejich vystoupení v newyorském Bowery Ballroom v červnu. Mimořádné štace byly přidány k jejich krátkému turné po Velké Británii a Jižní Americe, aby byla uspokojena poptávka fanoušků. Silverchair mohli strávit většinu roku 2000 a 2001 mimo dohled veřejnosti z vlastní vůle a rok 2002 jim zkazila Johnsova artritida, ale fanoušci kapely je pořád potřebovali. Zoufale.
