Miss You Love
Rozhovor s Elissou Blake
V roce 1999 napsala Elissa Blake kontroverzní a citlivý speciál pro časopis Rolling Stone, který odkryl až do intimních detailů poruchu příjmu potravy Daniela Johnse. Byla také první novinářkou, která spatřila jeho úžasnou zásobu předepsaných léků.
Jak dlouhou dobu jste strávila se Silverchair a v jaké situaci?
Můj první kontakt s nimi se děl prostřednictvím pár telefonních rozhovorů v době, kdy jsem dělala reportérku novin The Age v Melbourne. Bylo to v době, kdy v Americe začalo mít úspěch album Frogstomp a zdálo se, že kapela je svým úspěchem upřímně zaskočená. Myslím, že jsme jím byli zaskočení všichni. Ne že by jim chyběl talent nebo že by si to nezasloužili, ale úspěch takových rozměrů je jako přílivová vlna. Přijde náhle a je obrovský a je tak nějak najednou větší než členové kapely sami.
Když jste v té době mluvili s Danielem a Benem, bylo to jako mluvit s mladším bratrem. Na každou otázku se hihňali a odpovídali “já nevim” nebo “to je celý nějak podivný” - prostě nějak takhle. Ale vzpomínám si, že byli vždycky tak zdvořilí a vděční za příležitosti, kterých se jim dostalo. Nikdy nebyli nafoukaní.
Některé z těchto příběhů se dostaly na první stranu The Age. Měli ten “jé!” faktor. Nadřízení redaktoři si mysleli, že se jedná jen o přechodný jev, protože byli tak mladí a Austrálie neměla od dob INXS nikdy předtím velký úspěch v amerických hitparádách.
Co se stalo pak?
Potom jsem se s nimi krátce setkala na předávání cen ARIA, ale až do roku 1999, kdy jsem psala reportáž do Rolling Stone, jsem s nimi nebyla v užším kontaktu. V té době začal Daniel vypadat a chovat se jako utrápená rocková hvězda. V hudební branži v Sydney se hodně spekulovalo o tom, že se s ním děje něco vážného. Vypadal nebezpečně hubeně a zdálo se, že se odtahoval od ostatních členů kapely. Chris a Ben vypadali jako normální dovádiví kluci, kteří se pořád smáli, měli dlouhodobé přítelkyně a většinu dne prosurfovali. Daniel si začal malovat oči, stal se z něj vegan, zdálo se, že se emocionálně stahuje a říkalo se o něm, že má nestálý vztah s Adalitou z kapely Magic Dirt. Adalita už předtím promluvila o svém užívání drog a teď média zajímalo, jestli Daniel užívá stejný druh tvrdých drog. Většina si myslela, že jde o heroin.
Druhou fámou obrovských rozměrů, která kolovala, bylo, že je Daniel gay a buď se to snaží skrýt nebo se chystá s tím přijít na veřejnost – buď jak buď, říkalo se, že bojuje s vlastní sexualitou. Bůhví, odkud se tahle fáma vzala. Jenom vím, že to ráno, kdy jsem přišla na letiště, abych odletěla s kapelou do Brisbane, jsem myslela na to, že se musím zeptat Daniela na jeho sexualitu a/nebo na jeho užívání heroinu a neměla jsem ponětí, jak to udělám.
Jak jste poprvé reagovala, když Daniel Johns začal odhalovat detaily své poruchy příjmu potravy?
Opravdu jsem byla v šoku. Nikdy by mě ani nenapadlo, že má poruchu příjmu potravy. Když vidíte hrozivě vyhublou rockovou hvězdu, první co vás napade, jsou drogy, a ne anorexie. Bylo to neuvěřitelné a snažila jsem se skrýt svoje překvapení, aby se nevyplašil a nepřestal mluvit.
Téma přišlo na řadu, když jsem ho požádala, aby mi pověděl něco k jednotlivým písničkám na albu Neon Ballroom. Řekl mi, že první skladba “Emotion Sickness”, byla o snaze zachovat si normální stav mysli, aby se vyhnul potřebě brát léky pozměňující náladu. Během prvních pěti minut mluvil o depresi. Byla jsem překvapená, ale zdálo se, že se rozhodl, že bude mluvit otevřeně, bylo to skoro jako vyznání. Upustila jsem od svého seznamu otázek a prostě jsem poslouchala. Kdykoli udělal na chvíli pauzu, prostě jsem ho jen požádala, aby pokračoval. Osobně sám nepřišel s žádnou osobní informací, ale když jsem se ho zeptala, jak se cítí, odpověděl bez vytáček. Mohla jsem se ho bývala zeptat na něco víc, ale viděla jsem, že má jisté hranice a že mi nebude prozrazovat všechny detaily svého života – a to by býval ani dělat neměl. Mluvil takovým způsobem start-konec a tu a tam se mnou navázal oční kontakt. Docela podrobně odhadoval moje reakce, což je v rozhovoru neobvyklé. Jsem si jistá, že se ten týdne rozhodl, že bude s novináři mluvit o své depresi a anorexii otevřeně.
Takže si myslíte, že to bylo předem promyšlené?
Zdálo se, že je rozhodnutý o tom mluvit a očividně si to promyslel. Nemyslím si, že by si během toho rozhovoru začal vylévat srdíčko náhodou. Někdo tvrdil, že to mohl být promyšlený krok, vyjít s tím ven, a tak prodat víc alb. Ale nemyslím, že měl na vybranou. Tak velká část alba byla o jeho osobních prožitcích, jak o tom v rozhovorech nemohl mluvit? Myslím, že si býval mohl vymyslet historky, aby skryl, o čem byly jednotlivé texty, ale to by se dlouho neudrželo. Kdyby to opravdu chtěl udržet v tajnosti, musel by býval napsat zcela jiné album. Říkal, že chtěl vyjádřit svoje pocity vlastní hudbou a že chtěl pomoct ostatním teenagerům, kteří možná procházeli tím samým. Zní to idealisticky, ale věřím, že to myslel upřímně.
Bude to zní směšně, ale seděli jsme v hotelové kavárně, kde jsme dělali ten rozhovor, když se nad Brisbane strhla taková ohromná pozdně odpolední bouřka. Daniel říkal něco opravdu důležitého o svých myšlenkách na sebevraždu a v tom nad našimi hlavami uhodil s třesknutím hrom. Vytvářelo to opravdu podivnou atmosféru a oba jsme si toho byli vědomi. Nakonec jsme se tomu dokázali zasmát. Nálada nemohla být bývala dramatičtější – skoro to vypadalo hloupě.
Můžete popsat vaši reakci, když se vytasil se svou skrýší předepsaných léků během rozhovoru?
To byla asi nejpřekvapivější chvíle. Asi hodinu potom, co byl náš rozhovor u konce a zrovna jsme se chystali nastoupit do auta, aby nás odvezlo na zvukovou zkoušku, Daniel najednou vytáhl všechny svohe prášky z tašky, aby mi je ukázal. Nežádala jsem ho o to předtím, stalo se to naprosto znenadání. Přemýšlela jsem, jestli se mě pokouší šokovat – usmíval se přitom. Ale myslím si, že byl spíš sám ohromen počtem prášků, které bral. Bylo to spíš jako: “Hele, mrkni se na to!” Nevěděla jsem, co říct. Totiž, co vlastně máte říct za takových okolností? Během chvilky je dal zase zpátky, takže jsme o tom vlastně moc nemluvili. Zeptala jsem se, na co všechno jsou a on tvrdil, že neví. Nemyslím, že si o tom přál dál mluvit.
Řekl vám, že porucha příjmu potravy v jeho případě nebyla reakcí na slávu nebo na tlak, který na něj byl vyvíjen, ale vlastně neodhalil počáteční příčinu. Máte nějakou teorii?
Nerada spekuluju. Z mého omezeného chápání je anorexia často pokusem něco kontrolovat, když se zdá, že se všechno vymklo kontrole. Daniel říká, že se prostě snažil zjistit, jak daleko s tím může zajít, něco jako podivný pokus s ne-jedením. Já si myslím, že to je impertinentní odpověď a není to celá pravda. Slyšela jsem, že anorektici říkají, že mohou aspoň kontrolovat svoje těla a mají nějaký řád v tom, co jedí a co nejedí. Je to oblast, kde vám nikdo nemůže říkat, co máte dělat. Ale může to být i určitý nedostatek péče o svoji osobu, že se o sebe nestaráte dostatečně, abyste pořádně jedli. Je to skoro jako taková vzpoura proti sobě samému. Někdy to u někoho, kdo něco podobného cítí, může pocházet z toho, že žije tak moc ve své hlavě a citech, že zanedbává svoje tělo nebo se o ně nestará, jako kdyby jídlo bylo otravnou povinností. Je to obrovsky složité a u každého jiné. Jen Daniel ví, co se doopravdy dělo.
Je to typické pro muže, z vašeho pohledu, aby byl tak upřímný?
Daniel byl vždycky v rozhovorech dost otevřený. Nikdy neodmítl odpovědět na otázku nebo nedal záměrně neužitečnou odpověď. Zdá se, že bere rozhovory docela vážně, jako součást své práce. Myslím si, že je to člověk, který dává přednost tomu, říct pravdu a nemyslí si, že by měl něco skrývat. Ale i tak, jen málokdy začal vyprávět osobní historky sám od sebe. Jako většina muzikantů dává přednost tomu, aby jeho soukromí zůstalo soukromou záležitostí. Ale v tomto případě se opravdu zdálo, že má něco na srdci a musí to ze sebe dostat. Jeho hudba začala být čím dál tím víc osobnější, takže pravděpodobně od něj uslyšíme i nadále, jak otevřeně mluví o svém životě nebo se do budoucna může rozhodnout, že za sebe nechá mluvit svoji hudbu.
Když jste si před rozhovorem poslouchala Neon Ballroom, napadlo vás, že si prošel něčím velmi obtížným? Dívala jste se na album po rozhovoru jinak?
Bylo to zvláštní, protože se zdálo, že text je temný, ale jeho zpěv byl tak krásný. Skutečně jsem byla ohromena rizikem, které vzal na svůj hlas, opravdu zpíval ty vysoké tóny místo toho, aby je křičel, jak to dělal u svých předchozích písniček. Takže to znělo tak, jako když nějaké věci piloval a ty se daly do pohybu. Na albu se odehrávalo hodně drama. Po rozhovoru jsem byla schopná slyšet, jak moc plná citů byla velká část textů pod tím těžkým zvukem. Myslím, že spoustu lidí to dojalo.
Cítila jste v té době jasný rozdíl mezi osobností Daniela a osobností Bena a Chrise?
Ano. Myslím, že v tu dobu se Daniel snažil vrátit zpátky ke svému smyslu pro humor. Chris a Ben jsou takoví vtipálci a Daniel byl dříve taky, ksichtil se do kamery a říkal pitomosti. Ale v tu dobu působil mnohem tiššeji, ale taky jako kdyby se snažil vrátit zpět k tomu humoru. Není to ten typ člověka, který by měl záměrně špatnou náladu nebo se vyžíval se svých temných pocitech, zdá se, že dává přednost šťastnějšímu stavu – můžete to slyšet na albu Diorama.
Daniel je víc obrácený do sebe než Ben s Chrisem a hádám, že se dá říct, že má takovou tu uměleckou povahu, kdy se může ztratit ve světě vytvořeném ve své hlavě. Ale to neznamená, že je podivín nebo že je samotářský nebo je obzvlášť jiný než ostatní. Všichni tři jsou dost citliví, zábavní kluci.
Myslíte si, že by měl Johns tenhle křehký stav mysli bez ohledu na to, čím by se živil?
Tohle je zase těžké říct. Je to určitě muž, který se nebojí vyjádřit svoje pocity a je vysoce kreativní. Myslím si, že tyto vlastnosti a všechny klady a zápory, které jsou s tím spojené, by byly součástí jeho života bez ohledu na to, co by dělal. Možná že kdyby na něj v tak mladém věku nebyl vyvíjen takový tlak, možná mohl mít pocit větší kontroly nad svým životem. Ale deprese postihuje lidi ve všech zaměstnáních a ve všech etapách jejich života, takže těžko říct. Možná by se cítil hůř, kdyby to nemohl nějak umělecky ventilovat. Mluví o tom, že hudba je jeho životní síla, takže má štěstí, že ji našel.
Překvapilo vás, že zanedlouho potom, co dodělal album Diorama, zase onemocněl?
Ano, překvapilo mě to. Zdá se, že má neuvěřitelnou smůlu. Zajímalo by mě, jestli vkládá do své tvořivé práce tolik, že má jeho tělo sklon vrátit mu to, pokud dostatečně neodpočívá. To se stává celkem běžně. V Danielově případě se to ale zdá tak extrémní. Ale hádám, že kdyby byl prostě normální běžnou osobou, nedozvěděli bychom se o jeho zdravotním stavu, je dost pod mikroskopem.
Z pohledu reaktorky časopisu, jaký máte názor na fenomén Silverchair?
Myslím si, že v době, kdy začínali, měli ve správný čas skvělé písničky. Trvale se jim dařilo uhodit na citlivou strunu jiným mladým hudebním fanouškům, jak z hlediska textů, tak i hudby. K tomu si přidejte vlastnosti Daniela jako idola dospívajících – holky ho milují. To nelze přehlédnout, ale nesnižuje to kvalitu alb kapely. K tomu Danielova otevřenost přinesla Silverchair téměř neuvěřitelnou loajalitu fanoušků. Nezdává se a to na něm fanoušci milují. Myslím si, že taky oceňují jeho vzrůstající schopnost psát muziku a riziko, které na sebe kapela bere s každým novým albem. Není to namyšlená kapela, která se snaží jen vydělat peníze nebo si užít tolik zábavy, jak je to jen možné. Je na nich z hudebního hlediska něco vzrušující.
