Tomorrow Never Knows ... další kousek
Uplynuly téměř tři roky od doby, kdy propuklo šílenství kolem Smells Like Teen Spirit od Nirvany a místní hudební agenti stále hledali australskou odpověď na fenomén grunge. Sydneyský počin Ratcat měl sice nějaký ten úspěch v hitparádách se svým kytarovým a heavy zvukem, ale frontman Simon Day neměl charisma Kurta Cobaina. Místo toho nosil pruhované topy a byl zkrátka příliš miloučký. Album Ratcat z roku 1991 Blind Love dosáhlo na Nr.1 v místních hitparádách. Jejich LP z roku 1992 Insideout však šlo ke dnu jako kámen. Ovšem Johns nejenže měl zvučný hlas odpovídající zvuku Seattlu, byl také tajemný, zakabonělý a opravdový. Něco na tom bylo.
Po oznámení Nomad, redaktoři Triple J obíhali s videem k Tomorrow nahrávací společnosti o kterých si mysleli, že by mohli „dostat“ kapelu. Innocent Criminals vzbuzovali dostatek zájmu, aby navábili nahrávací společnosti se sídlem v Sydney, která je před pár týdny odmítla u Hamblinga a Launayho.The Innocent Criminals byli kompletní balík: tahle nová kapela z Newcastle nehrála jen rock jako pohané, ale měli i zpěváka jehož špinavě blond vlasy a jeho riffy způsobily, že se začalo šeptat o „novém Kurtu Cobainovi“. A děvčata omdlévala, když zpíval.
Mezitím Johnsova matka Julie zajišťovala kapele koncerty a s penězi si poradila s opatrností jakou byste od rodiče talentovaného patnáctiletého kluka čekali. Trojice rodičů na své syny dávala pozor jakmile se všechno rozjelo.
Bývalý rock&rolový novinář John O’Donnell a John Watson ze Sony získali kopii videa, i když ani jeden z nich vysílání Nomad neviděl. Dvojice čerstvých třicátníků sdílela kancelář v budově Sony v Sydney. O’Donnell byl zaměstnán teprve týden u Murmur Records – značky založené v červnu. Dřívější instalatér vyrostl na západním předměstí Sydney, opustil svou práci editora v Jucie magazine (a korespondenta Rolling Stone) po tom co ho Watson doporučil pro práci v Murmur. Watson, dříve muzikant (byl v kapele jménem Spliffs), pracovník obchodu s CD, novinář a manažer indie skupiny Whippersnappers, byl tehdy ředitelem u Sony v A&R a v mezinárodním marketingu – role jež brzy pomůže Silverchair v zámoří k pohybu vpřed a ne k jejich konci.
Jejich zázemí bylo ideální pro rozvoj kapely jako tahle: rozuměli jak mediální mašinérie funguje a uvědomovali si, jak může pokousat hudební počin. Oba také věděli, že životnost zaměstnanců nahrávací společnosti by mohla být nebezpečně krátká. Murmur bylo založeno Sony po spoustě průtahů, jako základna k vydávání nové hudby, kterou hlavní label zaznamenal, když bodovala v hitparádách. Label pojmenoval O’Donnell ve znamení jeho oblíbené desky REM. „Vnímání Sony zvenčí nebylo dobré, byla to Margaret Urlich a Rick Price“ vzpomíná O’Donnell a jmenuje dva velmi nemastné a neslané popové počiny. „Ta image děsila mladé rockové kapely.“ V kontrastu s tím byli O’Donnell a Watson hluboce zapálení do hlasitých ve flanelu oděných skupin, jež přicházely z Ameriky. „Poslouchali jsme stejné věci jako oni.“ Říká O’Donnell „Od Pearl Jam přes Nirvanu, Screaming Trees a Soundgarden až po Sabbath a všechny věci, které se okolo objevily. Byli jsme skuteční fanoušci téhle hudby.“
Štědrost Sony se protáhla pouze takto daleko: O’Donnel potřeboval hit, aby si upevnil svou pracovní pozici. A Watson byl rezolutní člověk, dříve když pracoval v A&R zkoušel podepsat se žhavými novými kapelami You Am I a Powderfinger, ale kvůli kolektivní nepřizpůsobivosti Sony nemohl nabídnout těmto skupinám flexibilní smlouvu, kterou potřebovali – obě kapely podepsaly s jinými společnostmi a stali se dvěma z největších alternativních rockových skupin Austrálie. Na Watsona i O’Donnela udělali Innocnet Criminals dojem. Byli přesně to co Murmur na začátek potřebovali: skvělý rockový počin … a domácí, nic menšího. A boss Sony Denis Handlin garantoval O’Donnellovi jako hlava Murmur, flexibilitu k prolomení pravidel společnosti: mohl skupinám nabízet nahrávací smlouvy, které jim nebrali celý život.
Jak Watson zmínil v rozhovoru v roce 1997:
Jako manažer A&R mám v hlavě určitá kritéria. Silverchair (nebo Innocent Crimminals jak si tehdy říkali) mají všechno - s nimi všechny součásti puzzle zapadají do sebe: hrají skvěle, mají chytlavé písně, dobrý přístup a byli svěží, charismatičtí a vypadali dobře. Připomněli mi proč jsme se pustil do hudební branže. Když jste v tomhle věku neděláte hudbu kvůli sexu, penězům nebo abyste viděli svoji fotku na titulní straně časopisu. Děláte ji, protože máte rádi všechen ten kravál, který vzniká, když bušíte do kytary. Všechna skvělá hudba se zrodila takhle.
Jak mě Watson upozornil v roce 2003 jeho a O’Donnellův zájem o Silverchair byl skutečně spoluprácí „Proces podepsání s nimi byl skutečně společným úsilím – ani jeden z nás nedělal nic dokud do neprobral s tím druhým.“ O’Donnell označuje jejich práci jako týmovou.
O’Donnell udělal klíčový tah – zatelefonoval Julii Johnsové, aby zjistil, kde bude skupina hrát. Řekla jim, že je čeká koncert příští úterý, ale že tým Michaela Gudinski z Mushroom label (domova úspěšných australských hvězd jako Paul Kelly a Kylie Minoque) se už taky ptal, stejně jako EMI. Gudinski viděl Innocent Criminals hrát na Youthrock v roce 1993. Kuriózní bylo, že to byla starší píseň z dema nahraného v Platinum Studio o kterou se zajímali Mushroom více než o Tomorrow – mysleli, že nyní zavržená Won’t You Be Mine by byla perfektním singlem. O’Donnell a Watson nevěděli kudy kam, protože stejnou noc byl v Sydney potentát ze Sony international a oni se museli disciplinovaně podřídit, čímž prošvihli koncert Criminals.
Nicméně Mushroom byli na koncertě a sešli se s rodiči členů kapely. Vypadalo to, že O’Donnell a Watson propásli svou šanci. Ale O’Donnell telefonoval znova Johnsově matce a urgoval, aby s nikým jiným nepodepisovali. Prozatím.
24. června 1994 hráli Innocent Criminals v Jewell’s Tavern v Newcastle. Jelikož členové skupiny nebyli dost staří, aby mohli pít alkohol, museli hrát v bistru a mezi sety zůstat v místnosti pro kapely. O’Donnell a Watson – a několik znuděných bikerů, kteří hulákali na kapelu, aby zahráli Born To Be Wild – sledovali show jež zahrnovala originální Acid Rain, Stoned a Pure Massacre stejně jako předělávky od Pearl Jam, Hendrixe, Kiss a Black Sabbath. V místnosti mohla být tak desítka lidí a někteří z nich raději sledovali zápas rugby v telce, ale dva zástupci nahrávací společnosti byli kapelou tak zaujati, že si O’Donnell vzpomíná, že „ absolutně ztratil řeč. Bylo to jako sledovat Beatles v Cavern předtím, než se stali hvězdami.“ Jak vzpomínal Watson „ Bylo to poprvé, kde jsem byl na koncertě, kde si člověk říká: to nemůže být pravda. Živě si vybavuji jak jsem cestou domů říkal Johnovi, že jestli někdy budu manažer skupiny, tak tohle bude ona.“
Na zpáteční cestě do Sydney začali formulovat plán kariéry pro skupinu, který by byl citlivý k jejich věku více než, aby je využil jako nástroje marketingu. Jak mi O’Donnell řekl, byla to strategie , která by garantovala že si stále povedou dobře i když jim bude dvacet.“ Tohle bylo rozhodující, když si rodiče členů skupiny sedli, aby se rozhodli, který label bude pro jejich syny ten pravý.
Nabídku Innocent Criminals udělali jak Mushroom, tak Murmur. Mushroom byli celí žhaví do toho těžit z kouzla „mladí rockeři“. Milovali název skupiny – kterého Johns, Joannou a Gillies už měli dost – a plánovali jim dělat koncerty pod transparentem hlásajícím Innocent Criminals. Mushroom nabízeli také o něco více peněz, ale obezřetnější plán Murmur na skupinu zapůsobil víc, stejně jako pohoda O’Donnella a Watsona, kteří si skupinu získali věnováním raritních živých CD od Pearl Jam. A tím, že pocházeli z dělnické třídy a že si O’Donnell popovídal o rugby s Johnsovým otcem, to vše vztahy ještě vylepšilo.
„Pamatuji jak jsme jednou jeli na kolech ze školy“ říká Joannou. „a já klukům řekl: Ti dva Johnové se mi líbí nejvíc. A všichni jsme se na tom shodli.“
Gillies dodává:
Zkrátka to udělali mnohem chytřeji. Celá reklama Mushroom nebyla moc dobrá. Chtěli vypustit jako singl Won’t You Be Mine, ale ostatní řekli ne. Tomorrow je ta pravá. Byli prostě mnohem sympatičtější. Myslím, že kdybychom podepsali s Mushroom, po Wan’t You Be Mine, by bylo po všem.