Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Peacemaker  

Rozhovor s Nickem Launaym  

Nick Launay, který se narodil v Británii a žije v Sydney, byl producentem alba Freak Show a Neon Ballroom. Postupem času se musel srovnávat s napětím uvnitř kapely, se svárlivými Indy a milým, zvláštním géniem Davidem Helfgottem.

Jak jste poprvé přišel do styku s Innocent Criminals?

 Robert (Hambling) mi zavolal ohledně “Tomorrow”, to bylo předtím, než o něm slyšeli oba Johnové. Řekl: “Tuhle pásku si musíš poslechnout, je úžasná, chci slyšet tvůj názor.” Pracoval pro SBS. Byli zasypáni páskami a cédéčky (pro soutěž Nomad), ale ještě se nerozhodli, kdo je bude poslouchat. Přihlásil se jako dobrovolník a zúžil to na dvě nebo tři – na vrcholu byli Innocent Criminals. Zahrál mi to a já jsem byl několika písničkami unešen.

Jak na to reagovali ostatní porotci?

Lidem z SBS se Innocent Criminals nelíbili, protože ta hudba byla moc agresivní, moc ukňouraná.

Co se dělo pak?

Robert zavolal na Danielovo číslo a zvedla to jeho maminka, která řekla, že je zrovna ve škole. Robert z toho usoudil, že Daniel je její přítel nebo manžel. Když si uvědomil, kolik mu vlastně je, vrátil se k lidem ze SBS a řekl: “T je neuvěřitelný, tyhle lidi si zaslouží vyhrát.”

Jak jsi reagoval na “Tomorrow”?

Pro mě to byla nejlibozvučnější písnička, nejzapamatovatelnější písnička na pásce. Mluvil jsem s Robertem a navrhl jsem docela radikální novou aranži. Zavolal mi zpátky následující den a zeptal se, jestli to můžu sestříhat. V tu dobu jsem nebyl v práci, takže jsem to upravil na two-tracku. Udělal jsem z toho kazetu, dal jsem ji Robertovi, ten ji vzal zas zpět jim. V té době se mi už vážně hronzě líbila a přehrál jsem ji třem nahrávacím společnostem – a Robert ji přehrál, já nevím kolika. Nikdo si ji nekoupil. Oni (lidi ze SBS) se pak zeptali Roberta, jestli mě může požádat, abych s nimi zašel do studia. Řekl jsem “Samozřejmě, že ano,” ale následující týden jsem měl odjet do Ameriky. Pak jsem dostal nějakou strašnou nemoc, nemohl jsem ani vstát z postele, musel jsem odletět do Ameriky pozdě, pořád s tou nemocí. Takže jsem zavolal Philu McKellarovi, který odvedl skvělou práci. Byl to chlápek z Triple J a součástí výhry byl čas v nahrávacím studiu zadarmo. Řekl jsem mu, co se chystám udělat – přidat kytarové sólo, takovouhle věc.

Kdy jste znovu slyšel “Tomorrow”?

Když jsem se vrátil z Ameriky, v Quantas (letecká společnost) jsem slyšel písničku, kterou jsem, jak jsem si myslel, už někde slyšel. Znělo to jako něco, co jsem kdysi dělal nebo s čím jsem měl co do činění, ale nemohl jsem na to přijít. Pak jsem se kouknul na časopis a tam stálo “silverchair”. Pomyslel jsem si, kdo to jsou sakra silverchair? Když jsem přijel zpět domů, konečně mi to doklaplo a zjistil jsem, že tahle písnička je už sedm týdnů číslem jedna.

Chtěl jsem produkovat jejich první album?  

Chtěl jsem s nimi pracovat, když jsem začal editovat tu demoverzi – a každému jsem to říkal. V době, kdy jsem přijel zpět, už byli ve studiu. Ta práce mi nebyla nabídnuta, protože jsem nebyl v Austrálii. Upřímně jsem si myslel potom, co jsem vzal demo “Tomorrow” ukázat nahrávacím společnostem a byl jsem odmítnut, že bych to mohl vzít ukázat i potom, co jsem se vrátil, a získat pro ně smlouvu. Ale to se stalo mnohem rychleji, než jsem si myslel, což se nestává nikdy.

Co jste si myslel o albu Frogstomp?

Myslím, že bylo perfektní. Bylo natočeno rychle, natočili ho s Kevinem Shirleym, který uvažuje hodně takhle “přiveďte je sem, vyklopte to”, což je velmi odlišné od toho, co dělám já. Já bych pravděpodobně pracoval na tom, abychom měli lepší nahrávky, hrál bych si se zvukem. Asi bych to nemusel udělat méně syrové, ale pracoval bych na tom déle. Možná dva týdny (směje se). Kapela se v té době nedokázala vůbec soustředit na dlouhou dobu. Když jsem s nimi pracoval o rok později, když jim bylo 16, pořád se nedokázali soustředit déle než na velmi krátký okamžik.

Takže, co se stalo pak?

Když došlo na natáčení Freak Show, několikrát jsem se s nimi setkal, ale vůbec jim nedoklaplo že já jsem ten chlápek, který sestříhal “Tomorrow”. Mám dojem, že tak v polovině natáčení Freak Show na to přišla řeč a v tom jim to konečně docvaklo. Neměli vůbec tušení. Stejně jsem se chystal opět odjet do Ameriky a John Watson mi zavolal a požádal mě, jestli bych nechtěl dělat na příští desce Silverchair – a řekl mi, abych vzal v potaz, že to namixuje Andy Wallace. Řekl jsem “Dobrá, to není zlý.” Chystal jsem se jet do Ameriky, že se tam setkám s nějakou kapelou, abych viděl, jestli s nimi chci pracovat. To rozhodně nebylo tak vzrušující jako pracovat se Silverchair, takže jsem se vrátil.

Co se  dělo během předprodukčních prací?

Šel jsem se s nimi setkat a byla to opravdu legrace. Přijel jsem tam vlakem. Vzal jsem si s sebou z Ameriky velký “malý bubínek”, který jsem si koupil a který kdysi patřil Soundgarden a myslel jsem si, že na albu bude dobře znít. Párkrát jsem mluvil s Benem a řekl jsem mu, že pokud se mu opravdu líbí, může si ho ode mě koupit, což pak udělal. Takže jsem tam přijel s touhle fakt těžkou věcí. Stojím před Benovým domem a viděl jsem tam takový děcka na skateboardu. Je to hloupý, ale až teprve tehdy, když jsem u nich stál blíž a oni na mě: “Ty jsi Nick?”, jsem si uvědomil, že je jim opravdu tak málo. Bylo to pro mě fakt bizarní – byla to tak úžasná kapela a byli tak malí. Nic se nedalo brát vážně.  

Ty jsi byl jejich šofér, ne?

No, pak přišel Ben a povídá: “Máš auto? Chceš se projet?” Tak jsem řekl: “Jo, ale přijel jsem vlakem,” a on řekl: “Ne, já mám auto.” A já jsem si říkal - proč se mě na to ptá? Pak jsem si uvědomil, že je jim tak málo, že můžou jezdit v autě jen za přítomnosti dospělého. Takže jsme šli do garáže a tam stojí takové obrovské, silné auto. A oni naskočí, celí vzrušení, když v tom vyběhne z domu Benova matka. Řekla: “Počkat, počkat, kam máte namířeno?” Pak ukázala na mě a řekla: “Mladý muži, můži si s vámi laskavě na chvíli promluvit v domě?” A povídá: “Jsou mladí, jsou snadno ovlivnitelní a jezdí jak blázni. Vy jste dospělý, musíte být ten zodpovědný.”

            Vrátil jsem se zpátky do auta a cítil jsem se, jako by mi někdo vynadal. Řekl jsem to klukům z kapely a oni jenom řekli: “Jo, jo, jasně,” a jen, co jsme zajeli za roh, Ben to prostě napálil. Bylo to úplně neskutečný, všichni se smáli jako o život. Pak jsme jeli do takovýho kopce a tam stály všechny ty holky, které se vracely ze školy. Kluci zpomalili a holky si uvědomily, že to jsou kluci ze Silverchair. Rozjeli jsme se a holky běžely za náma. Pak jsme jeli Newcastlem a kluci mi ukázali, co bylo v městě k vidění. Bylo to pro mě těžké, protože jsem nechtěl vypadat jako ten dospělý, ale zároveň jsem musel být opatrný, protože kdykoli mohlo dojít k nehodě. Musel jsem balancovat na hodně tenké hraně.

Co to bylo s tebou, jak jsi šel házet vejce spolu s kapelou?

Šli jsme do domu a zkoušeli jsme a hráli jsme pár písniček. To trvalo asi hodinu a půl, kvůli jejich schopnosti soustředit se. Řekl jsem: “Můžu slyšet další?” Řekli: “Né, to je ažaž.” Řekl jsem: “No, to byly tři písničky, na album to nestačí.” Takže mám dojem, že jsem z nich nakonec vydoloval šest písniček. Pak jsme se jeli znovu projet. Řekli mi: “Házel jsi už někdy vejce?” Neměl jsem tucha, o čem jde řeč. Tak zastavili u benzínky a došli si pro pár vajec a pak jezdili kolem a házeli vejce po různých věcech, což bylo podle mě totálně šílené. Ale to vzrušení...taky jsem v sobě měl kousek dítěte a pořád ho mám. Myslím, že si mysleli, že jsem v pohodě, protože jsem tu práci dostal.

Jak jste navázal vztah s Johnsem?

Našel jsem k němu cestu velmi snadno – jsme oba umělecky založení, hubení týpci. Nejsme ty drsný chlapáci. Newcastle je docela dost místem, kde je převaha těchhle drsňáků, což Daniel není.

Pověz mi o tom, jak přišli na “Petrol and Chlorine” zahrát ti Indové!

Daniel mi řekl, že si nemyslí, že by v písničce měly být bubny. Byl to docela šok. Ben vykřikl: “Cože?” Zeptal jsem se, jestli tím myslel, že by tam měla být jen kytara, zpěv a baskytara a on řekl, “Ne, ale nemyslím si, že by tam měly být bubny.” Zeptal jsem se, co si přeje za bicí – rumba koule, něco takovýhohle, a on povídá: “Ne, ne, nic hipísáckýho. Myslím, že by to mělo znít jako jeden z těch dokumentů na SBS.” Následující den jsem si koupil pár cédéček indické muziky a africké hudby i latinskoamerické muziky a pustil jsem mu je. Když jsem pouštěl to indické cédéčko, vykřiknul: “Jo, to je vono!” Slyšel zrovna tablu. Pak jsem si myslel, že bych mu měl přehrát něco od Beatles, pustil jsem mu “Within You Without You” a Daniel zaslechl něco, o čem jsme si mysleli, že je to sitár. Myslel si, že to zní dost dobře.

            Nakonec jsem zavolal na Indický konzulát, který vedl seznam hudebníků. Jedním z nich byl i chlapík, který se jmenoval Pandit Suman. Vypravil jsem se do Bankstown, tam měl ateliér, kde vyučoval tradiční tanec. Promluvili jsme si a pustil jsem mu to, co jsme zatím z písničky nahráli. Vzal si indický bubínek (tabla) a začal hrát a bylo to naprosto perfektní, bezvadně to sedlo. Složil jsem mu poklonu a on mi řekl, že v Indii vystupoval v kapele. Ukázal mi obrázek, na kterém byli asi tři nebo čtyři muzikanti. Na jednoho ukázal a řekl: “Tenhle muž se jmenuje Ravi Shankar.” Pomyslel jsem si, jak je tohle možný? Jsem v Sydney v Austrálii a první chlápek, kterýho najdu, hrál s týpkem, který hrál spolu s Beatles. Ale on v té době ani neslyšel písničku od Beatles, na které Shankar hrál. Zahrál jsem mu ji a on poznal ten hudební nástroj, o kterém jsem se domníval, že to byl sitár. Je to jednostrunný nástroj (tampura), který doprovází zpěv. Řekl jsem mu, co chceme a on řekl, že všechno zařídí.

Pověz mi o tom dni ve studiu!

Ten den nadešel a uvědomili jsme si, že potřebujeme někoho, aby tam šel a vyzvedl je. Zavolal jsem Johnu O'Donnellovi a jediné auto, které Sony mělo, byla limuzína. Takže jsme poslali dlouhatánskou limuzínu, aby je vyzvedla. O dvě hodiny později všichni tihle Indové, pěkně nastrojení, přijeli v téhle obrovské limuzíně. Bylo to k popukání.

            Takže přišli do studia, ale ještě nikdy předtím na sobě neměli sluchátka při nahrávání a zjistili jsme, že jejich časomíra je odlišná – vůbec nepočítají po čtyřkách jako my. Vypočítají metrum a pak pokračují od toho. To jsem v té době nevěděl. Daniel umíral, šílel z toho – ten chlapík neumí počítat! Byla to kombinace hystericky legračních věcí – dokonce se v jeden moment začali hádat v nějakém indickém jazyce. Když se ohlédnu zpět, kdybych býval přiměl Silverchair, aby s nimi hráli naživo, bylo by to mnohem rychlejší. Ale základní nahrávka už byla hotová. Nakonec jsme to vyřešili, ale trvalo to pár hodin.

V čase natáčení Neon Ballroom se v kapele hodně změnilo.

Dělo se toho hodně. První album – všechny písničky už měli, přišli do studia a nahráli je a měli to hotové během sedmi dnů nebo tak. Na druhém albu byla polovina rockových písniček a půlka byla experimentální, kdy neměli představu, co se bude dít dál. Myslím, že když našli tu zábavu, byli zvědavější na to, jak věci fungovaly. Neon Ballroom byla úplně jiná věc. Ta celá záležitost týkající se toho, že jste tak slavný, že nemůžete ani vyjít na ulici, Daniela opravdu zranila a k tomu začal s tím, že přestal jíst. Vůbec nechodil ven s Chrisem a Benem. Zůstával ve svém pokoji, nevycházel ven. Všichni se báli o jeho psychický stav.

Jak jsi přesvědčil Daniela, aby zahrál svoje nové písničky?

Nikdo nevěděl, jaké písničky má a on byl přesvědčený, že písničky, které má, nejsou pro Silverchair to pravé, a v tom byl celý problém. Nahrávací společnost na něj hodně tlačila, aby natočil další desku Silverchair, což udělat nechtěl. Poslouchal spoustu různých druhů hudby. Nesvěřoval se Benovi a Chrisovi – a není zrovna sdílný, nedalo se čekat, že zavolá. Nevěděl, jak se s tím vypořádat.

            Šel jsem tam, bydlel jsem v domě jeho rodičů asi tak týden a donutil jsem ho, aby mi zahrál ty písničky. Pak jsem zašel za Benem a Chrisem. S Chrisem nebyl problém, měl na to zdravý názor, uznal, že pokud nechce Daniel natočit album, pak se nedá nic dělat. Ale chtěl mít zpátky svého přítele. S Benem to bylo jiné. Je to tvrďák, řekl, že neví, co se děje, proč s ním Daniel nemluví, myslel si, že by měli natočit další album a tak dál...

Co si myslíš, že se dělo ve skutečnosti?

Čím víc jsem se v tom angažoval, přecházelo to do osobnější roviny a Ben byl opravdu, ale opravdu naštvaný, že mu jeho kamarád nezavolal. Řekl jsem mu, že jsem si myslel, že je Danielův nejlepší přítel vůbec. Řekl jsem, že Daniel nevěří, že se ti bude líbit vůbec nějaká z jeho písniček a nechce je hrát, protože má strach, že je odmítneš. Řekl mi, že by to neudělal, že se mu líbí, co dělá a že stejně neměl v plánu natočit rockovou desku.

            Ben poslouchal taneční muziku, všichni dospívali. Chris byl skvělý, působil jako lepidlo mezi nimi dvěma. Řekl mi, na co právě  Ben myslí. Takže jsem navrhnul, abychom si udělali den, na kterém budeme písničky zkoušet. Kluci dorazili, Daniel jim zahrál písničky a pak mu mohli říct, co si o nich myslí. Bylo to opravdu plné emocí – tak, že účastnící skoro začali plakat. V zásadě jsme přišli do studia, Daniel si sednul na židli, aniž by se na někoho z nich podíval a řekl: “Mám tuhle písničku.” Zahrál ji a samozřejmě to byla překrásná písnička.

            Pak Ben řekl: “Myslím, že je moc dobrá – co kdybysme tam přidali bicí? Ben je samozřejmě jeden z nejlepších bubeníků na světě, takže začal hrát svůj rytmus k této písničce, o které si Daniel myslel, že to nemá být písnička Silverchair – a ono to fungovalo. Než byste řekli švec – všichni se bavili a smáli. Pamatuju se, že jsem se otočil ke Chrisovi a řekl jsem: “Podívej se na ty dva. Měli by se obejmout.” Nemyslím, že to udělali, ale byl to bod, kdy se to začalo obracet neuvěřitelně k lepšímu. Během dalšího týdne jsme zjistili, že Daniel má plné album písniček, z čehož je polovina rocková a polovina ne, a všem se moc líbily.

Myslíte si, že se Ben cítil odmítnutý, protože ani jedna z jeho písniček se nedostala na Neon Ballroom?

Myslím, že cítil a cítí z uměleckého hledika, ale z hlediska ega ne. Mám dojem, že napětí spojené  s tímhle problémem pocházelo od jejich svérázných manažerů – jejich matek. To nemyslím nijak zle, byla to jenom věc spojená se starostí o dítě. Staraly se jenom o zájem svého syna, což dělají všechny matky. Myslím si, že tohohle si byl Daniel vědom, a proto tak moc odolával tomu, aby ty písničky předvedl, nechtěl naštvat Bena. Bylo to proto, že měl o Bena starost – nešlo o to: “Moje písničky jsou lepší.” Tohle napětí provází naprosto každou kapelu, se kterou jsem pracoval.

Na albu Neon Ballroom jste měl nezapomenutelnou zkušenost s Davidem Helfgottem: jak se zrodila?

Začalo to tehdy, když jsme se seznámili s Larrym (Muhoberacem, který složil aranže pro “Emotion Sickness”), já, Daniel a Watson. Byl perfektní, protože rozuměl rockové muzice a klasické hudbě. Larry řekl Danielovi: “No, co si myslíš, že by se mělo stát?” A pamatuju si, že Daniel měl na sobě takový ten obrovský, skoro světélkující kulich – vypadal jako mimozemšťan – a povídá: “No, já nevim, něco jako Bling! Bling! Bling!”  Larry se ho zeptal, jak mají ty “blingy” (doslova “zvuk” související s odrazem světla od lesklého kovu, zlata nebo stříbra) vypadat. A Daniel mu to pověděl tak strašně legračně – tancoval po pokoji a předváděl to takovými rozmáchlými gesty. A Larry to opravdu udělal. Daniel se otočil a vykřiknul: “To je ono”! A pak prošli písničku celou.

            Přicházel s vynikajícími věcmi  - a nemyslím si, že si to Daniel uvědomoval. Nikdy nic podobného předtím nedělal. Opravdu si myslím, že tyhle dvě písničky (“Petrol and Chlorine” a “Emotion Sickness”) jsou počátkem něčeho, v čem pak pokračoval. To byl rozhodně bod obratu. Uvědomil si, že pokud bude moci vyjádřit hudbu, kterou slyšel, a sdělit ji talentovaným lidem, bude to s ním v pořádku.

Bylo těžké nahrát Helfgottovu část na “Emotion Sickness”?

Těžké? Ano. Největší problém byl ten, že zase, jako v případě  těch indických muzikantů, když hraje, všichni ho sledují. Ale u Silverchair poslouchal přes sluchátka a hrál podle nich, což je něco, co nikdy předtím nedělal. Takže jsme to museli udělat řádek po řádku. S tímhle způsobem hraní na klavír je to extrémně rychlé – hraje tolik not najednou. Museli jsme vymyslet, jak tohohle šíleného chlápka přimějeme udělat právě tohle.

            Neustále mluví – nemá v sobě žádnou autocenzuru, všechno, co si myslí, řekne. Když potkal Bena, povídá: “Á, Ben, Ben, metronom, velmi silný, to je ten muž s bicím.” Pak se setkal se mnou a řekl: “Ten, kdo dělá rozhodnutí! Ten, kdo dělá rozhodnutí! Kde bychom byli bez osoby, která dělá rozhodnutí?” Objímá vás, zatímco s vámi mluví. Je hodně zaměřený na doteky. Krásná duše. Pořád říkal, jak moc se Daniel podobá andělovi - “Byl jsi k nám seslán, abys nám zpíval jako anděl.” Přesně o tom je spolupráce s Danielem.

Jak jste ho ukočíroval?

Nedokázal klidně sedět u klavíru, když ho nikdo neobjímal. Taky potřeboval, aby byl poblíž Larry, aby mu říkal, co má přijít teď. Konečným výsledkem byla tahle bláznivina – já jsem přehrál část pásky, on a Larry seděli na sedátku u klavíru, přičemž ho Larry objímal jednou rukou a druhou ukazoval a říkal: “Fajn, Davide, teď budeme hrát tuhle část,” a probral s ním celou písničku.

            Zatímco mu to Larry vysvětloval hodně učitelsky – protože jinak to nešlo – David říkal: “Velmi vzrušující! Mám rád tuhle část!” Když mu odpočítávali čas, říkal, že bude jako závodní auto, které čeká na start závodu. Zrovna, když jsem se vždycky dostal ke čtyřce, David vykřiknul, “A jedeme!” Pak začal mlátit do toho chudáka klavíru a jakmile skončil poslední notu, znovu vykřiknul: “A je to tu! Je skvělá!” Dokážete si představit, jaké to je, dělat tohle tři hodiny?

            Trvalo dlouho, než jsme tuhle písničku nahráli a museli jsme být moc trpěliví, ale dokázali jsme to. Pak jsme museli pásku vzít a projet jí (programem) ProTools, abychom se zbavili všeho toho mluvení. Pro všechny to byla divoká zkušenost. Odešel jsem ten den ze studia a motala se mi hlava. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem v té místnosti mohl být. Je jedinečný – úžasný muzikant a úžasný člověk.

Jaké vzpomínky máte na natáčení Neon Ballroom?

Velice příjemné. Ve srovnání s jinými kapelami proběhlo neuvěřitelným způsobem hladce. Když vytváříte něco uměleckého – ať už to je obraz, nebo natáčení muziky, na tom nezáleží – a je u toho víc než jedna osoba, teprve napětí z toho udělá skvělou věc. Kapela, která k nim má nejblíž (pokud to srovnáme) je podle mě Talking Heads. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že jsou těmi nejlepšími muzikanty, s kterými mohl David Byrne spolupracovat. Ale protože byl tak vtažen do celé věci, nedokázal to vidět. To je totéž s Danielem - Ben a Chris jsou ti nejlepší muzikanti, se kterými mohl pracovat. Jestli si to uvědomuje, to nevím. To je ošemetné.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář