Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tommorow Never Knows

            “Vím, že jsem sobec, ale je mi to jedno. Jsem požitkářský parchant.”

-         Daniel Johns

Daniel Johns řekl naprosto jasně, že není stavěný na standardní dřinu podle vzorce “vydání alba- koncertování-propagace”, která je rozhodující při prodeji alba v době, kdy vychází možná až moc desek. Stejně jako takové mistry, jakými jsou Beatles a REM – kapely, které se rozhodly opustit od koncertování a soustředily veškerou svoji pozornost na práci ve studiu - i Johnse více zajímá nahraný odkaz kapely. Když se mnou v říjnu roku 2002 mluvil, poznamenal ke koncertování: “Chápu, že je to důležitá součást udržování okruhu fanoušků, což potřebujeme k tomu, abychom získali peníze k tomu, abychom mohli dělat muziku, kterou dělám. Mám teď větší ambice než kdykoli předtím, chci napsat nejlepší album, které bylo kdy napsáno. Ale nemám chuť koncertovat.”

            Tahle nechuť koncertovat může nakonec vzdálit Johnse od jeho kolegů v kapele, Bena Gilliese a Chrise Joannoua. Jako autor hudby dostává Johns podstatně větší podíl z autorských poplatků z každého prodaného alba, Gilliesovi a Joannouovi jsou vypláceny nižší poplatky jakožto výkonným umělcům. Johns chápe, že tito dva proto potřebují koncertovat, aby si nějak vydělali na živobytí, ale nelíbí se mu představa, že by se měl stát jejich chlebodárcem. A pokud uvážíme, jak se zapálil do vedlejšího projektu I Can't Belive It's Not Rock, lze jen předpokládat, že se zapojí do více činností mimo Silverchair. Touží taky po tom napsat filmovoou hudbu: “Vždycky od všech cítím vnější tlak,” řekl mi, když jsem se ho zeptal, jestli cítí odpovědnost za obživu svých kolegů z kapely. “Ale, znáte to, když jsme spolu jako kapela, jejich obživa je úspěšnější.”

 

            Čímž se samozřejmě zrovna neříká, že Silverchair budou mít dlouhého trvání. Dokonce i v soukromém životě a hudebním vkusu se začíná ukazovat propast mezi Gilliesem, Joannouem a Johnsem, vzdalují se od sebe navzájem. Zatímco Johns se začal obracet k umělcům zaměřeným na akustické hraní, jakým je třeba Nick Drake, Gillies poslední dobou oprašoval Jamese Browna (a to až do té míry, že nosil tetování tohoto kmotra funku nahoře na levé paži) a Joannou se uchyloval zpátky ke svým starým oblíbencům – Hendrixovi a Led Zeppelin a začal dělat producenta  některým skladbám rockové garážové kapely ze Sydney The Mess Hall, což bylo u tohoto basáka poprvé.  

 

            Joannou spolu se svojí přítelkyní Sarah McLeodovou spokojeně žije na centrálním pobřeží Nového jižního Walesu, kde Joannou navrhuje a vyrábí trička, které jeho partnerka nosí na pódiu. Gillies žije stále v Merewetheru, kde tráví čas se svojí přítelkyní Hayley Alexander, jež se věnuje baletu a kterou potkal v polovině roku 2002. Začal se zajímat o jógu, astrologii a šachy, což jsou u muže, který je ze všech členů Silverchair považován za krále večírků, docela kuriozní. On i Alexanderová berou taneční hodiny salsy od Gilliesovy matky. A jak Gillies, tak i Joannou si potichu pracují na své vlastní muzice. Všichni tři kolegové z kapely spolu tráví jen málo času. V protikladu s tím, jak je to dobře zdokumentováno v bulvárním tisku, tráví Johns se svojí snoubenkou Natalií Imbruglií spoustu času mimo Newcastle. Vlastně jsou to docela tuláci, pendlují mezi Sydney a Imbrugliinými domy v Los Angeles a Londýně, kde se v březnu roku 2003 Imbruglia zapletla do bizarního, téměř úspěšného únosu. Johns a Imbruglia, jak se oba vyjádřili, dávají přednost kočovnému životnímu stylu. “Doma jste tam, kde jsou ti, koho milujete,” řekla Imbruglia, “takže když je Daniel se mnou, mám pocit, že jsem doma. Jsem cikánka.”

 

            Johnse a Imbruglii je možno často zahlédnout na veřejnosti v Sydney, páru si všimli na vystoupení Briana Wilsona v národním divadle v Sydney v říjnu roku 2002 a o dva dny později Johns sledoval, jak Imbruglia vystupuje na festivalu popové muziky Rumba na místě konání olympiády v Homebush. Žádná slova chvály nemohou podle něj vyjádřit, jaká Imbruglia je a jak moc pozitivní roli sehrála při jeho zotavování z chronické reaktivní artritidy. “Byla úžasná,” řekl mi. “Moje rodina tu vždycky pro mě byla, ale pokud máte někoho, koho milujete, je to jiné. Pořád plní všechny (propagační) povinnosti, které má, ale už si nic dalšího nepřibírá. Nechtěl jsem to po ní, ale opravdu si toho vážím.”

 

            Ale čím víc času tráví Johns a Imbruglia v Sydney, tím je pravděpodobnější, že se ve zvýšené míře objeví v bulvárních novinách. Ačkoli se s podobnými zásahy do soukromí potýká už od patnácti let, pořád Johnse, který jim radši jde z cesty, aby se vyhnul konfrontaci,  popuzují. “Jo, je to sakra absurdní,” řekl, když jsem se ho zeptal, jaké to je, být veřejným vlastnictvím:

Můžete se dostat do bodu, kdy se stanete slavným proto, že jste slavný. Proto v současnosti nedělám mnoho rozhovorů, už jsem byl v novinách až až.

Když si vyjdete s někým známým, čekáte, že se i vám dostane pořádná porce pozornosti. To mi není příjemné. Nemůžete si ale poručit, do koho se máte zamilovat.

            Ale momentálně se Johnsovy myšlenky soustředí na psaní další muziky, pravděpodobně na páté album Silverchair v řadě.

            O dvou svých nových písničkách, které v nedávné době napsal, přiznává, že dokonce znějí ještě víc jako filmová hudba než písničky na albu Diorama. “Původně jsem zamýšlel udělat něco minimalističtějšího, ale nemyslím, že bych to v sobě měl. Musí to být pokaždé velkolepější a lepší.” Ambicemi Daniel Johns zrovna nešetří. Ale zároveň nemá v plánu psát pro publikum větší, než je on sám a ochotně přiznává, že píše hlavně kvůli svému osobnímu uspokojení – a proč ne? Kapela prodala více než šest milionů alb, Johns má svůj honosný dům v Merewetheru, investiční majetek a peníze v bance. Má zajištěno, že ještě dlouho nebude hladovět, bez ohledu na to, jak málo desek v budoucnosti prodá nebo jak málo vystoupení se kapela rozhodne odehrát. “Vím, že jsem sobec, ale je mi to jedno,” řekl mi rezolutně, když jsem se ho ptal, jestli vkus jeho posluchačů má dopad na skládání jeho hudby. “Jsem požitkářšký parchant. Pokud jde o muziku, jsem sobecký na sto procent. Myslím na lidi, až když mám hotovo, ale ne v okamžiku, kdy tu muziku píšu.”

David Fricke z Rolling Stone si myslí, že Johnsův potenciál je bez hranic:

Daniel je pořád ve věku, kdy může dokázat, co si jen bude přát. Nikdy jsem nechápal spojení “přirozený vývoj”. Lidé dělají to, co dělají, když jsou k tomu pohnuti. Není to tak, že se pohybujeme po konkrétní trase nebo cestě. Podle mě bylo album Diorama doopravdy dobré a nebylo vůbec doceněno.

John O'Donnell s tím souhlasí: “Myslím, že tenhle složitý rok, který prožili, je povzbudí. Odhodlání zůstat v Silverchair – a to, co pro ně Silverchair znamená – je velmi silné. Mám tušení, že kvůli tomu uplynulému roku vytvoří více hudby jako Silverchair, než by tomu bylo v případě, kdyby se to nestalo.

            Ale ne že by Johns spěchal na to, že se vrátí k nahrávání. Zamračená atmosféra alba Neon Ballroom z roku 1999 a reaktivní artritida, které se začaly prosazovat v době, kdy mixoval Diorama, ho pochopitelně učinily nadmíru opatrným, pokud jde o spěch při návratu do studia. Napříště chce, aby písničky přicházely přirozenou cestou – a nebude psát podle instrukcí nahrávací společnosti. “Mylím, že mi bude trvat dlouho napsat další album,” řekl. “Pořád necítím to kouzlo. Pořád jenom házím do placu nějaké věci a snažím se toho pocitu dosáhnout. Dostaví se.”

            Když se jakoby z ničeho nic v roce 1994 objevilo “Tomorrow”, lidé se sázeli, že Silverchair nevydrží déle než jednu písničku. Dokonce i kapela samotná si nebyla jistá svou životností. Joannou měl záložní plán, že se z něj stane mechanik: “jen pro případ, že ta věc s muzikou nevyjde.” Gillies přemýšlel o kariéře zvukového technika. Ale John Lennon to pochopil správně, když zpíval, že “život je to, co se ti děje, zatímco máš plné ruce vymýšlení jiných plánů.” Frogstomp se prodával dál a z kapely – navzdory takovým mrzutostem, jakým bylo dokončení střední školy a překonávání puberty -  se stala celosvětově úspěšná skupina takového formátu, jak se to žádné jiné australské kapele od dob INXS nepodařilo.

            A i když se albům Freak Show, Neon Ballroom a Diorama nepodařilo dosáhnout tak obrovskému úspěchu jako albu Frogstomp, utvrdily pověst kapely jako kreativní rock & rollové síly. Někdy kolem roku 1997 Gillies vtipkoval, že “Mohli bysme v tom pokračovat, dokud se z nás nestanou zkurvený Aerosmith nebo tak něco.” Johns – záhadný muž, který v sobě ukrývá stejně velkou část světla i stínu – je obecně považován za jednoho nejvizionářštějších skladatelů své doby. A fanoušci Silverchair jim zůstali věrní i navzdory omezenému koncertování kapely. To bylo podtrženo jejich turné Across the Night v roce 2003, kdy se lístky vyprodaly téměř okamžitě, a poptávkou po mimořádných vystoupeních, kterou jenom mírnily obavy, zda Johnsovo tělo dokáže snést více než jedenáct vystoupení ve čtyřech týdnech. Žádná australská kapela nemá takovou obchodní sílu.

            A to je jim pořád jen 24, což je věk, v němž mnoho muzikantů právě začíná stříhat své první album a učí se, jak  nemilosrdný a přelétavý dokáže hudební business být. Pokud Silverchair už v hudbě po zbytek svých životů nic nepodniknou, mají už odkaz zajištěn. Jsou jednou z mála kapel, která přečkala grungovou revoluci a stala se z ní tvořivá síla, opravdoví průkopníci v rámci australské muziky. A samozřejmě, že to dokážou na pódiu kurevsky rozbalit. Ale mám takové tušení, že Silverchair nám připraví ještě pár vzrušujících okamžiků. Nakonec nikdy nevíte, co zítřek přinese.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář