Překlad Tomorrow Never Knows(65)
Celou kapitolu najdete zde.
Skupina podepsala s Murmur původně jen na jedno album (ačkoliv od prosince 1994 byla smlouva rozšířena na tři desky). Silverchair byly druhou skupinou, která u nich podepsala a to sotva týden po alt-rockerech Ammonia z Perthu, kteří se nehledě na úspěch v místních hitparádách a závanu zájmu v Americe po dvou albech rozpadli. Záloha pro Innocent Criminals, kterou by získali zpět z prodeje desek, byla skromná – méně než 100 000 dolarů (včetně rozpočtu pro nahrání jejich prvního alba). Mohli si dovolit nějaké nové vybavení a ne o moc víc.
Murmur mohl skupině nabídnout méně, než ostatní velké firmy, ale také jim nabídl mnohem větší prostor pro kreativitu. Jak Johns tou dobou vysvětloval „ Víme, že kdybychom rovnou podepsali s velkou značkou (Mushroom) propagovali by nás. Byly by tady všechny ty reklamy a sračky kolem.“ Jak se vypořádat s „reklamou a sračkami“ bylo klíčovou součástí smlouvy s Murmur. O’Donnell a Watson nechtěli přehnanou bombastickou propagaci kapely, ani ji špatně zařadit. Věděli, že skupina byla stále hodně mladá pro takové hudební časopisy jako Rolling Stone nebo Juice. Zároveň nechtěli, aby ti tři vypadali jako nějaké teenagerské hvězdy šklebící se ze stránek časopisu Girlfriend. Takže jejich první krok bylo dostat skupinu na titulní stranu nějakého nezávislého hudebního tisku, kde by kapela mohla získat důvěryhodnost a dosáhnout správného množství šuškandy. O’Donnell a Watson naordinovali to čemu říkali „antimarketingová strategie“ do hlav svých mladých svěřenců. Zdůraznili, že veškerá publicita by měla poukazovat pouze na hudbu, kterou hráli. Watson se bál, že by média skupinu mohla proměnit v „teenagerskou skupinu, což by jim dalo velmi krátkou životnost.“ O’Donnell říká „ Měli jsme to takhle: jste skutečná skupina a z marketingového pohledu je téměř negativní, že jste tak mladí. Chtěli jsme pracovat a ujistit se, že to neublíží jejich kariéře.“ Watson byl také znepokojený takzvaným „Ratcat syndromem“ v němž skupina exploduje a imploduje v rozpětí pár let. Tato mantra „skvělí za každou cenu“ jasně dávala smysl Johnsovi, který ji často opakoval během rozhovorů:
Kdybychom se objevovali v teenagerském tisku a podobně, získali bychom špatný druh publika. Nejsme skupina pro stejné lidi, co poslouchají Bon Jovi. Zkrátka jsme chtěli do alternativního tisku, pouličních novin, fanzinů, kytarových časopisů a podobně. Nechtěli jsme do Rolling Stone dokud lidé nebudou mít páru o tom, co jsme zač.
Skupina posvětila svůj podpis smlouvy legendárním koncertem ve Vulcan Hotel v Sydney 22. října, aréně na kterou Joannou vzpomíná, že „byla velká jako naše kuchyň“. Dělali předskupinu rockerům Nancy Vandal a Popgun Assassins, ale narváno bylo právě kvůli předkapele. Ve skutečnosti tam bylo tak plno, že se pódium zhroutilo kvůli tlačenici. „Lidé po sobě skákali, lezli na střechu“ říká Joannou „bylo to zkrátka šílené.“ Fotografie na obalu pro jejich singl Pure Massacre byla právě z tohoto koncertu, což dokázalo, že Joannou měl pravdu ohledně peněz.
Od srpna 1994 začali telefonáty do Request Show – programu na přání na rádiu Triple J, které žádali Tomorrow, která se zprvu hrála v Oz Music Show Richarda Kingsmilla. Tahle těžká, lyricky naivní hymna uhodila na správnou notu, i když hudební ředitel Triple J Arnold Frolows si písní nebyl zcela jist. „Když vyšla“ řekl pro Daily Telegraph v roce 1995 „nic moc jsme si o ní nemysleli. Neřekli jsme si: Ó Bože, to je hit!“
Ve stejné době trio začalo mít pochybnosti o jméně Innocent Criminals, tak jako Watson a O’Donnell. Jak Johns řekl v září 1994 skupině „z toho začalo být na nic a přišli jsme na to, že je to tak trochu dětské jméno. Chtěli jsme něco dospělejšího, aby na nás lidé nemysleli jako na děti.“
„Zdálo se nám, že je to skutečně špatné jméno.“ Říká O’Donnell „Vrhalo to příliš mnoho světla na skutečnost, že jsou teenageři.“ Rodiče skupiny však měli jméno rádi a celkem oprávněně mysleli, že se jménem je spojena spousta reputace a uznání pro vítězstvích v Youthrock a Nomad. Tak jako tak během jednoho z jejich nyní pravidelných setkání v Hornsby RSL – místě mezi sydneyskou základnou Watsona a O’Donnella a agenta kapely Owena Orforda a domovem Silver-rodičů v Merewether – byla předložena myšlenka na změnu názvu.
Příběh o tom jak se Innocent Criminals proměnili v Silverchair je hluboce zakořeněn v místní rock & rollové mytologii (a ano do roku 2002 to bylo s malým „s“ protože jak Johns vysvětlil Richardu Kingsmillovi z Triple J, velké „S“ prostě vypadalo neohrabaně ). Tehdejší standardní vysvětlení toho jak kapela přišla ke jménu je, že se to stalo jednou večer, kdy se sešli u Gilliese doma a volali do rádia Triple J do pořadu Request Fest. Johns chtěl slyšet Berlin Chair od You Am I, zatímco Gillies se rozhodl pro Sliver od Nirvany a navrhl, že by měli chtít nechat zahrát Sliverchair. Joannou to špatně vyslovil a jméno Silverchair nebo „silverchair“ se zrodilo. Znělo to mnohem lépe, než další jména z jejich seznamu jako například Grunt Truck a Warm Fish Milkshake, takže si to jméno nechali.
Ale John Watson si v roce 2002 vzpomněla na jiné vysvětlení: „Bylo to z knih C.S. Lewise o Narnii.“ The Silver Chair byla napsána Lewisem v roce 1953 jako jedna ze sedmi knih série o Narnii. „Měli jsme doslova stovky jmen na seznamu“ pokračuje Watson „silverchair přišlo z jednoho katalogu v Johnsově domácnosti. Byli jsme v bodě, kdy žádné jméno nebylo zatraceno coby potencionální jméno kapely a během výběru tohle jediné zůstalo.“ A podobnost názvu knihy ke dvěma písním, jež kapela milovala nijak výběr jména neovlivnila.
Takže skupina teď měla jméno i fanoušky, ale žádnou novou hudbu, kterou by mohla sdílet se svým hladovým publikem. Tomorrow mělo oficiálně vyjít 16.září. Skupina hrála na konferenci Sony v Sydney 19.srpna, pak se vrátila do studií Triple J opět s producentem Philem McKellarem, aby sestříhali písně Stoned, Blind a Acid Rain. Pro sydneyského producenta to byla nezapomenutelná session. Johns byl „přesně jako každé jiné dítě dokud neotevřel pusu.“ Řekl McKellar. „Když ji otevřel jen jsem si říkal: Bože, to dítě umí zpívat. Jen protože byl z Newcastlu, neznamenalo to, že to není skutečné.“
Spolu s Tomorrow byly tyhle písně prvním vydaným počinem kapely, čtyř písňové EP stálo 9.95, o tři dolary více než běžné singly. Ale to bylo v marketingovém plánu O’Donnella a Watsona – nechat vše diskrétní, vzbudit zájem o písně, nenadbítzet skupinu. Jak předložil O’Donnell „Mysleli jsme, že pokud zastavíme nějakou mladou dívku od koupě té nahrávky, od toho aby z ní dělala věc pro teenagery, bude to fajn. Jak se ukázalo vůbec to prodeji neuškodilo.“ Nebo jak to v roce 1996 komentoval Watson:
Vždycky se mi líbil způsob jakým ze svou kariérou zacházeli Midnight Oil. A jednou z věcí, které dělali dobře, že mezi jednotlivými alby vše drželi v diskrétnosti, v klidu, takže když se vrátili, lidé byli hladoví po tom, aby se o nich zase dozvěděli víc.
Když skutečně vypukla Silvermanie O’Donnell dokonce koupil všechny fotky skupiny, co byly v oběhu a spálil je a uklidnil všechnu publicitu dokud nenastane den vydání jejich debutové nahrávky. Snažil se chránit skupinu před nadmírou pozornosti, jistým zabijákem v průmyslu. Tehdy Murmur dokonce zakázalo fotografie z koncertů. Jak stálo ve Watsonově a O’Donnellově (ručně psaném) marketingovém plánu: původní cíl bylo prodat 6000 kopií Tomorrow, čímž by jak skupina tak label získali zpět vložené investice. Dosud téměř nedefinovatelná kvalita Tomorrow však souvisela s více než 6000 zákazníky. Navzdory několika Johnsovým nemotorným středoškolským veršům –„there is no bathroom and there is no sink/ the water out of the tap is very hard to drink“ (není tu koupelna, není tu umyvadlo/ voda, která teče z kohoutku je příliš tvrdá na pití) – stop/start rytmus písně a Johnsův mručící vokál dávali dohromady nejasnou, ale docela hmatatelnou nespokojenost, hit pro rychlí úspěch. A v souladu s mravním základem grunge 90tých let Johnsova kytara řvala jako poraněné zvíře. Byla to píseň založená na zvuku grunge, stvořená pro moshpit.
Tak na co byl Johns tak naštvaný? Nebylo to nic osobního. Píseň byla inspirovaná, tak jako spousta jeho nových věcí, tím co viděl ve večerních zprávách:
Viděl jsem něco v telce. Byl tam chudý chlapík, který vzal bohatého z hotelu až ke zkušenosti ztráty štěstí jako má on. Bohatý si stěžuje, protože chce zkrátka pryč a chudý mu říká, že musí počkat do zítřka, aby mohl odejít. Je to jedna z našich nejméně vážných písní, ale pořád má význam.
Mimochodem z jakých zkušeností mělo dobře upravené patnáctileté dítě čerpat? Mezitím do Triple J přicházely telefonáty a hukot kolem Silverchair nabíral rychlý spád. Ale skupina chápala, že popularita přichází se spoustou pozitiv a negativ. V říjnu 1994 se ve volně distribuovaném časopisu Beat objevil záhadný dopis. Dívka se chvástala jak se společně s kamarádkami octla se Silverchair u ní doma a vzala něco těm nevinným (innocent) hochům, něco co nebudou schopni dát jiné dívce. Gillies na to reagoval „ To je ten největší nesmysl.“ Nebyli dost staří, aby mohli řídit, pít alkohol a dokonce se ještě ani neholili, ale už byli objektem dívčích fantazií.To všechno jen zvýšilo obavy Watsona a O’Donnela ohledně jednání skupiny s médii.
V listopadu 1994 se Silvermanie stala oficiální v momentě, kdy Tomorrow dosáhla první příčky singlové hitparády Top 40 a zůstalo tam po šest týdnů. Gillies se chystal do školy, když jeho máma dostala telefon. „Řekla, že Tomorrow bylo číslo jedna šest týdnů. Moje první myšlenka byla: Sakra, co se to děje. Bylo to vážně zasraně zvláštní.“
Do prosince se prodalo 180 000 kopií Tomorrow, 30krát více, než Murmur plánovalo. O’Donnell a Watson měli starosti, zda dá veřejnost skupině šanci růst nebo způsobí, že se z nich stane blednoucí jednohitový grunge zázrak. Dokonale rozuměli nestále povaze rock & rollu. Očekávání Daniela Johnse bylo dokonce nižší, jak tehdy vysvětloval:
Čekali jsme, že prodáme tak 2000 kopií. A pak, když prodej začal růst jen jsme si říkali: Oh, můj Bože, ha ha ha! Pak když se to blížilo 15 000 říkali jsme: Snad už se víc neprodá. Nechceme, aby se prodalo víc. Když se singl dostal na první místo bylo nám tak trochu na zvracení. Chodili nám gratulace a my mysleli na to, že každý bude čekat, že všechny naše další nahrávky budou Nubmer One.
Gillies, Joannou a Johns se správně obávali „tall poppy“ (vysoký mák ???) syndromu a jejich úzce spjatá kapela kamarádů ze školy měla námitky na první známky rušivého ega. „Jakmile řekneš něco, kde uznáš sám sebe, někdo přijde a srazí ti hřebínek. Řekl Joannou „Tak jsme si ho srazili sami. Vždycky jsme přemýšleli dvakrát.“
V souladu s antirockovým postojem grunge, skupina se nechtěla stát hvězdami. Eddie Vedder z Pearl Jam prohlásil, že to není na úrovni a tak jako spousta skupin – včetně Silverchair –brali každé jeho zamumlání jako evangelium. „Vůbec nechceme být moc populární.“ tvrdil Johns „Nechceme být známí jako skupina, co si o sobě myslí, že jsou hvězdy.“ V době kdy nadnárodní firmy nabízeli skupině šílené částky, aby hráli na firemních akcích (podle jedné zprávy až 250 000 dolarů) se skupina rozhodla udělat show v Avalon v Sydney pro Surfrider Foundation. Jejich mzdou bylo pro každého nové surfovací prkno a plavky. Sílu kapely však nemohlo nic zastavit. Na konci roku bylo Tomorrow devátým nejprodávanějším singlem roku a dostalo se na páté místo v Triple J Hottest 100 Chart. Poté skupina podepsala smlouvu na svůj první Big Day Out festival. Šílenství začalo.